Co na Šumavě. V celém království nebo rovnou na světě. Nadání měl, vůli taktéž. Schází už jen trochu štěstí a vhodná příležitost. A tomu se dá pomoci. Kurt nenechával nic náhodě. Bylo mu málo přes dvacet a chtěl dobýt svět. Táta byl sklář, děda stejně tak. Jenže je znali sotva za nejbližším kopcem. Dál po nich neštěkl pes. S ním to bude jiné.

Zkoušel kdeco a spojil by se i s čertem, kdyby věděl, jak na to. Pátral ve starých spisech, ptal se kdekoho. Byl tím doslova posedlý. Přidával do skla všechno možné i nemožné. Dokonce vlastní krev. Sliboval peklu i nebesům. Sklář nebyl špatný a dokázal vyfoukat nádherné věci. Ale na trůn krále sklářů to nestačilo.

Ve vsi bydlela dívka. Anna Marie. I její táta byl sklář. Stejně tuctový jako ostatní. Kurt a Anna Marie se znali od mala a až teď to nějak zajiskřilo. Láska to byla veliká. Nosila tátovi k peci oběd a pak stála u Kurta a dívala se na tu krásu, co vznikala na konci jeho sklářské píšťaly. A že to byla vskutku nádhera. Asi že to dělal víc srdcem. Z lásky a ne z touhy po slávě. Ostatní skláři ho obdivně plácali po zádech, i huťmistr nešetřil chválou. Byl slavný. Ale tak jen za dva kopce.

Po čase byla svatba. Pořádná po sklářsku. Celý týden se slavilo. A pak přišly děti. První druhé, třetí. Kurt už neměl čas na slávu. Koneckonců tím nejkrásnějším, co z něj vzešlo, byly právě jeho děti. Miloval je a miloval Annu Marii. A snil, že některý z jeho synů bude tím nejslavnějším sklářem na Šumavě a třeba i na světě. I když už tušil, že štěstí se skrývá někde jinde.

Pak přišla válka a třebaže zrovna této vesnici se takřka vyhnula, následovala ji nouze, hlad a nemoci. Lidé padali jak letní jablka o babím létu. Nebylo chalupy, kde by nedrželi smutek. I huť vyhasla.

Jedné noci kmotřička smrt zaklepala i na dveře chalupy skláře Kurta. A nějak se jí tu zalíbilo. Vzala děti, neušetřila ani matku. Jen Kurta nechtěla.

Zbyl tu sám. Bez milované ženy, bez zbožňovaných dětí, nedaleko vyhaslé sklářské pece. Srdce mu pukalo žalem. Celé dny seděl ve světnici, v níž ještě před pár dny zněl zpěv ženy a smích dětí. Srdce mu pukalo bolestí.

Pak šel a roztopil pec. Tři dny a tři noci se odtud nehnul, a když skončil, stála na stole skleněná váza, jakou svět ještě nikdy neviděl. Svůdně krásná, po okraj naplněná nekonečnou bolestí. Spojení zrození a smrti. Tušení vzkříšení. Odrážela tmu zatracení i světlo Boží lásky. Kdo na to dílo pohleděl, byl zahlcen krásou i smutkem zároveň.

Čas odplavil bolest a život šel dál. Huť se znova rozhořela a Kurt se podruhé oženil. Ale už nikdy nevytvořil tak skvostné dílo a vlastně už ani nestál o to, aby byl nejlepším sklářem na světě. A ta váza? Někdo říkal, že je k vidění v jakémsi muzeu v cizině jako dílo neznámého autora.

JAROSLAV PULKRÁBEK