Kliknutím zvětšíteRaketa Sojuz 11 mířila k první sovětské orbitální stanici Saljut 1, kde měla vykonávat různá pozorování, měření a experimenty. Její posádku tvořili tři muži: třiačtyřicetiletý velitel Georgij Timofejevič Dobrovolskij, sedmatřicetiletý inženýr výzkumník Viktor Ivanovič Pacajev (během pobytu ve vesmíru dovršil 38 let) a pětatřicetiletý palubní inženýr Vladislav Nikolajevič Volkov. Původně ale nebylo v plánu, že poletí právě tato trojice; tvořili záložní posádku. A byli z toho celkem nervózní.
Náhradníci na poslední chvíli
K Saljutu 1 se měla původně vydat trojice kosmonautů Alexej Leonov, Valerij Kubasov a Pjotr Kolodin. Leonov byl prvním kosmonautem na světě, který vystoupil z rakety do otevřeného vesmíru, což absolvoval v roce 1965 ("Prosím, řekněte tátovi, ať se okamžitě vrátí zase dovnitř," zakvílela tehdy u televizoru jeho čtyřletá dcerka, když viděla otcovu nebezpečnou desetiminutovou "procházku" ve vesmíru), a měl se stát i prvním sovětským kosmonautem, jenž obletí Měsíc, a také prvním Sovětem, co na něm přistane.
Oba tyto programy ale sovětská vláda zrušila poté, co jako první dosáhli Měsíce Američané. Sovětský svaz chtěl ve vesmíru vítězit, a proto se hledala nová meta. A stal se jí právě první přestup lidské posádky z rakety na orbitální stanici ve vesmíru a následný pobyt na ní. Ke splnění tohoto úkolu byla po jednom neúspěšném pokusu vybrána právě Leonova posádka, která se za tím účelem začala připravovat a následně přicestovala 21. května 1971 do Bajkonuru.
Spolu s nimi se na sovětský kosmodrom dostavili také Dobrovolskij s Volkovem a Pacajevem, představující záložní tým, ale ani oni, ani řídící letu nepočítali úplně s variantou, že by do vesmíru měla zamířit tato trojice. Jenže zaúřadovala náhoda - tři dny před startem zaznamenali lékaři u kosmonauta Valerije Kubasova jakýsi podezřelý stín na plicích, a protože mohlo jít i o příznak začínající tuberkulózy, rozhódli se vyřadit jej z letu (později se ukázalo, že šlo pouze o momentální alergickou reakci na postřik stromů, jež by jej ve vesmíru nijak neohrozila, ale historie se na podobná "kdyby" neptá).
Protože už bylo poměrně těsně přes startem a případný Kubasův náhradník by neměl mnoho času na to sžít se se zbývajícími dvěma členy posádky, rozhodla nakonec sovětská Státní komise pro pilotované lety, že poletí záložní tým jako celek. Bylo v tom jisté riziko - na jeho přípravu se přece jen nekladl takový důraz, což si uvědomovali také jeho členové.
V posádce proto zavládla určitá nervozita, která byla patrná zejména na jejím veliteli, pociťujícím tíživou odpovědnost za ostatní. Nikdo z trojice však start neodmítl a dne 6. června 1971 v 7:55 moskevského času (5:55 středoevropského času) celá posádka vzlétla. Start proběhl bez problémů.
Problémy na orbitální stanici
Nosná raketa Sojuz vynesla všechny tři muže na oběžnou dráhu a o den později, 7. června, úspěšně zakotvila na orbitální stanici Saljut-1. Přibližovací manévr odřídil velitel lodi Dobrovolskij ručně. Následovalo prověřování systémů obou těles a vyrovnávání vnitřních tlaků, načež v 10:45 moskevského času dosáhla trojice sovětských kosmonautů dalšího mezníku v dobývání kosmu - přestoupila z rakety do stanice.
Podobně jako při velehorských výstupech ale i ve vesmíru platí, že dosáhnout vrcholu znamená urazit jen polovinu cesty - skutečný úspěch představuje až šťastný návrat na Zem. Stejně tak je třeba v obou případech počítat s tím, že pobyt "na vrcholu" se může zcela nečekaně zkomplikovat.
A taková situace na Saljutu opravdu nastala. Hned zpočátku upozornil kosmonauty na to, že něco asi není v pořádku, podivný zápach, který byl cítit spáleninou. Zaseklo se totiž šest z osmi ventilátorů systému zajištění životních podmínek. Posádka je vyměnila a první noc strávila raději v Sojuzu, aby se ve stanici stačil obnovit dýchatelný vzduch. Teprve poté se začala na orbitální stanici zabydlovat a plnit požadované úkoly. A znovu se objevily nesnáze, jenže tentokrát je měl na svědomí spíše "lidský faktor".
Přestože velitelem posádky byl Dobrovolskij, jako nejzkušenější se cítil spíše palubní inženýr Volkov, který už na rozdíl od ostatních do vesmíru jednou letěl - se Sojuzem 7. Navíc byl zvyklý na to, že je středem pozornosti, protože patřil ke známým popularizátorům vesmírného výzkumu, na čemž měl podíl i jeho atraktivní vzhled: kromě psaní pro noviny vystupoval pravidelně v televizních pořadech o kosmonautice a diváci si ho oblíbili mimo jiné proto, že jim připomínal tehdy populárního italského herce Marcella Mastroianniho.
Své postavení "hvězdy" a "nejzkušenějšího profesionála" se Volkov pokoušel občas zúročit i na orbitální stanici, kde zpochybňoval Dobrovolského autoritu a někdy jevil tendenci rozhodovat místo něj, což samozřejmě vedlo k vyhroceným kompetenčním sporům a k narůstajícímu napětí mezi posádkou.
V polovině pobytu na stanici, 16. června 1971, přišel další vážný technický problém; obytný i pracovní úsek Saljutu-1 se začal náhle plnit hustým kouřem a vypadalo to, že v orbitální stanici hoří. Posádka se proto přesunula do Sojuzu a Volkov se spojil se Zemí. "Závěs, máme tu závěs," použil kódové slovo pro požár a čekal na instrukce od řídícího centra. Dočkal se otázky, o co jde, protože spojař na Zemi kódové slovo pozapomněl. Volkov tedy už bez šifrování oznámil, že ve stanici zřejmě vypukl požár.
Reakce řídícího střediska kosmonauty příliš nepotěšila; oživit vesmírnou loď a vrátit se na Zemi jim nepovolilo, místo toho se měli vrátit na stanici, zjistit zdroj požáru a pokusit se ho uhasit. Tento úkol posádka nicméně úspěšně splnila: hořel jen jeden kabel elektrické instalace v pracovní sekci, oheň se nešířl dál a nebylo těžké jej zlikvidovat. Kromě bolesti hlavy z mírné otravy kouřem neutrpěli kosmonauti žádnou újmu.
Jejich již tak znejistělou a ne právě ideální psychikou ale tato událost samozřejmě otřásla, takže začali v následujících dnech intenzivněji naléhat na možnost předčasného návratu. Výzkumník Pacajev během této doby sice oslavil své osmatřicáté narozeniny, ale ani tato oslava nevedla k posílení morálky a spíše jen zesílila touhu po cestě domů. Přesto však posádka dokončila svůj letový program a během 22 dnů, které nakonec strávila na stanici, provedla všechny požadované výzkumy i pozorování.
Nešťastný návrat
Dne 29. června naložila výsledky své práce zpátky do transportní vesmírné lodi Sojuz a chystala se k návratu. A opět se objevil zádrhel. Když se loď odpojila, začalo jedno z kontrolních čidel signalizovat nedovření hermetického poklopu v "průlezu" z obytné sekce lodi do velitelské návratové kabiny. "Poklop není hermetický! Co máme dělat? Co máme dělat?" ozval se řídícímu středisku trochu panikařícím hlasem Volkov.
Na pokyn ze Země kosmonauti několikrát zopakovali otevření a opětovné uzavření poklopu, ale kontrolka nezhasínala. Zbývala ještě varianta, že nejde o chybu poklopu, ale o vadný kontakt v kontrolce. Dobrovolskij se jej proto - opět po konzultaci s řídícím střediskem - rozhodl podložit kouskem izolepy a vida: čidlo konečně zhaslo, což Volkov nadšeně zahlásil.
Do bezpečnostních sedaček návratového modulu usedli kosmonauti bez skafandrů, jen v lehkých sportovních oděvech, protože ve skafandrech se vším vybavením by se do poměrně malé a těsné kabiny nevešli.
V noci na 30. června zahájil Sojuz sestup do zemské atmosféry. Ve čtvrt na jednu ráno moskevského času se s ním spojil generálplukovník Nikolij Kamanin, který popřál posádce šťastný návrat. Dobrovolskij oznámil, že kosmonauti zahajují sestupovou proceduru. Poslední, kdo se z paluby vesmírné lodi ozval, byl rozradostněný Volkov. "Chystejte koňak, uvidíme se zítra!"
Krátce po tři čtvrtě na jednu se podle plánu oddělily od návratové kabiny orbitální i servisní modul, ale posádka provedení těchto úkonů nepotvrdila, přestože podle plánu měla. Dvě minuty po druhé hodině ráno, když se přistávací modul snesl dostatečně nízko, se rozevřel automaticky brzdicí a poté i hlavní nosný padák. Modul se snášel do přistávací oblasti v Kazachstánu, kam měl opravdu přistát…
"Vidíme ho! Máme vizuální kontakt!" zahlásily pět minut po druhé posádky čtyř vrtulníků a letounu Il-14, jejichž úkolem bylo sledovat přistání a vyzvednout kosmonauty. Ale něco bylo jinak. Z návratové kabiny se neozýval ani hlásek. Žádné navázání spojení. Žádná radost z brzkého opětovného shledání. Jen ticho.
V řídícím středisku něco takového nepamatovali. Po rozevření padáků se posádky všech předchozích pilotovaných letů okamžitě ozvaly. Náhlé ticho bylo tísnivé. Proč ale hned myslet na nejhorší? Zřejmě jde jen o poruchu na rádiovém spojení, pomysleli si řídící letu a měkké přistání ocenili potleskem. Teď už zbývalo jen vyzvednout posádku.
Jeden z vrtulníků přistál poblíž modulu a záchranáři se rozběhli pomoci kosmonautům ven. Jenže poklop kabiny nikdo neotvíral. Na klepání se zevnitř neozvala žádná odpověď. Záchranný tým nakonec otevřel poklop násilím zvenčí.
"Je to špatné. Moc špatné," ozvalo se v řídícím středisku hlášení jednoho ze záchranářů. "Jak moc špatné?" zazněla okamžitě otázka zpátky. "Naprosto špatné!" zareagoval záchranář, který nechtěl nahlas vyslovit to, čeho se stal právě svědkem. Vzápětí mu ale selhaly nervy a vykřikl: "Jsou mrtví, všichni zemřeli!"
Kosmonauty zabil vadný ventil
Po otevření modulu se záchranářům naskytl bohužel opravdu děsivý pohled. Všichni tři kosmonauti byli ve svých křeslech, nehýbali se, jejich tváře byly promodralé a z nosů a uší jim vytékaly pramínky krve. Pacajev měl rozepnuté pásy, jakoby se pokoušel ještě vstát.
Těla byla stále teplá a záchranáři okamžitě začali s resuscitací, masáží srdce a umělým dýcháním. Nemělo to však žádný smysl; jak se později ukázalo, kosmonauti byli v té době už nejméně půl hodiny po smrti.
Státní pohřeb se konal 2. července a o deset dní později vydala tisková agentura TASS tiskovou zprávu, podle níž až do sestupu probíhal let Sojuzu 11 normálně, a teprve při jeho sestupu, třicet minut před přistáním, došlo v kosmické kabině k rychlému poklesu tlaku, který měl za následek náhlou smrt kosmonautů. Příčinou poklesu tlaku mělo být porušení hermetičnosti lodi. "Prohlídka kosmické lodi, která měkce přistála, ukázala, že v její konstrukci nejsou závady," uvedl TASS.
Nebyla to ale celá pravda. Ve skutečnosti se totiž při oddělení sestupového a orbitálního modulu, ve výšce asi 170 kilometrů, otevřel předčasně vinou lajdácké montáže jeden ze dvou ventilů, který měl sloužit k vyrovnávání vnějšího a vnitřního tlaku, ale až během sestupu na hlavním padáku, tedy ve výšce kolem pěti tisíc metrů nad zemí. Fakt, že se otevřel ve výšce čtyřiatřicetkrát větší, způsobil okamžitě bleskový pokles tlaku v kabině.
Posádka měla čas uvědomit si, co se děje, ale neměla šanci ničemu zabránit. Pacajev chtěl zřejmě ventil ručně uzavřít, a proto si stihl rozepnout pás, ale to bylo všechno. Tlak v kabině spadl během pár vteřin až na nulu. Unikající vzduch bral z kabiny kyslík a kosmonauti podlehli rychlé dekompresi. Po necelé půl minutě ztratili vědomí, po pár minutách jim přestalo bít srdce…
Kdyby měli na sobě skafandry, mohli možná přežít. Jenže bez skafandrů se do lodi nevešli jen dva, ale tři kosmonauti - a i to hrálo v soutěžení se Spojenými státy svou roli.
23
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
