Vztahy mezi Řeky a Turky nebyly nikdy v historii idylické. Oba národy spolu po tisíc let soupeřily o dominantní vliv v oblasti Malé Asie, omývané Středozemním, Egejským, Marmarským i Černým mořem. Tento pradávný konflikt začal na přelomu 18. a 19. století nabírat dynamiku s tím, jak Osmanská říše, která ještě v 17. století děsila střední Evropu, začala slábnout. Osmanský stát se dostal do hluboké vnitřní krize, docházely mu peníze a jeho armáda, tvořící hlavní pilíř turecké moci, se rozpadala.

Řekové se emancipují

Souběžně s tím začalo sílit národní uvědomění Řeků a protiturecké osvobozenecké hnutí. To vyústilo před 200 lety v povstání, v jehož průběhu docházelo na obou stranách k bezuzdným masakrům – Řekové například vyvraždili v říjnu 1821 velkou část obyvatel města Tripolitsa, Turci zase v dubnu 1822 řecké obyvatelstvo ostrova Chios.

Ačkoli povstání neskončilo žádným jednoznačným výsledkem a ani ostatní křesťanské národy v oblasti je nijak výrazně nepodpořily, přece jenom přispělo k tomu, že byla v roce 1830 vyhlášena nezávislost nového řeckého státu.

V druhé polovině 19. století svedla Osmanská říše dvě války s Ruskem, jejichž důsledkem bylo osamostatnění Černé hory a Rumunska, další rozsáhlá území byla donucena postoupit Srbsku.

Ještě před první světovou válkou vyhlásilo samostatnost i Bulharsko a spolu s ostatními nově vytvořenými balkánskými státy založilo Balkánský svaz, který v letech 1912 a 1913 porazil Turky v první balkánské válce.

Po velké válce

Do světové války vstoupila rozpadající se Osmanská říše po boku Německa a centrálních mocností a jako taková se v roce 1918 ocitla mezi poraženými. Z předválečné rozlohy ztratila téměř 80 procent území. To, které jí zbývalo (Malá Asie), se dostalo pod sféry vlivu vítězných mocností.

Řecko se naopak zařadilo mezi vítěze a mnohá území si nárokovalo. Osmanská říše se prakticky rozpadla, na druhé straně však bylo její pokoření větší, než Turci dokázali snést. Pocit křivdy a útlaku vedl ke vzniku rozsáhlého tureckého nacionalistického hnutí v čele s uznávaným vojenským velitelem Mustafou Kemalem (pozdějším legendárním Atatürkem).

Když v květnu 1919 vstoupilo 13 tisíc řeckých vojáků s vydatnou podporou britského námořnictva do města Smyrna (dnešní Izmir), začal Kemal organizovat odbojové skupiny s cílem řecké oddíly zase vyhnat.

Bitva u İnönü

K první velké bitvě mezi Řeky a Turky došlo mezi 6. a 11. lednem 1921 poblíž İnönü v provincii Hüdavendigâr. Řekové pod vedením generála Anastasiose Papoulase zahájili začátkem ledna 1921 průzkum bojem a začali postupovat na město Eskišehir, ležící mezi Ankarou a Istanbulem. Dne 9. ledna 1921 Řekové zaútočili na turecké pozice nedaleko železniční stanice İnönü a boje pokračovaly až do tmy.

Lépe vybavení Řekové využili mlhu, zatlačili Turky od železnice a obsadili dominantní kopec v oblasti, Turci však dostali posilu další divize. Řecké průzkumné oddíly nebyly dost početné na to, aby takové přesile čelily, proto se 11. ledna stáhly a okolí İnönü opět opustily.

Pro Turky sice nebylo toto vítězství nijak strategicky důležité, jejich sebevědomí však dostalo důkladnou injekci. Úspěch se podařilo zužitkovat i politicky, protože vítězné mocnosti začaly s Kemalovou vládou jednat. Tato jednání však nevedla k uspokojivému závěru a boje pokračovaly.

Spory trvají

Nejkontroverznější válečnou událostí se stalo vypálení řecké a arménské čtvrti Smyrny 13. září 1922 krátce poté, co toto město obsadili Turci. Spolu s požárem vypukly i pogromy proti netureckému obyvatelstvu. Celkový počet obětí se podle různých zdrojů nadržujících té či oné straně pohybuje od 10 tisíc až do 100 tisíc. Z města uprchla většina řecké a arménské populace.

O měsíc později bylo vyhlášeno příměří, konečná podoba mírové smlouvy se však rodila velmi těžce a nakonec byla podepsána až v červenci 1923 ve švýcarském městě Lausanne.

Turecko dosáhlo uznání svých hranic v rámci celé Malé Asie a získalo východní Thrákii. Na druhé straně se muselo zříci nároků na bývalá území Osmanské říše. Na základě smlouvy si Řecko a Turecko vzájemně vyměnily národnostní menšiny.

Řecko-turecká válka je dodnes v obou zemích velmi aktuální a živé téma. Turecký prezident Erdoğan například v prosinci roku 2017 v rozhovoru pro řecký deník Kathimerini prohlásil, že „by bylo oboustranně výhodné, pokud by se revidovala smlouva z Lausanne, konkrétně vzhledem k několika ostrovům“. Opakovaně také odmítl tureckou odpovědnost za požár Smyrny. Podle něj „zapálili Smyrnu sami řečtí vojáci, když prchali z Malé Asie“.