Kliknutím zvětšíteBylo krátce před druhou hodinou ráno, když zkušený kapitán David Cronin s posádkou 24. února 1989 odstartovali z letiště havajské metropole Honolulu. Před sebou měli rutinní osmihodinový let na Nový Zéland. Krátce po startu kapitán požádal řízení letového provozu o povolení vystoupat do výšky 33 tisíc stop. I s druhým pilotem si totiž všimli, že nedaleko od nich zuří bouřky a chtěli předejít turbulencím. „Vzhledem ke stoupání jsem nechal svítit signál, aby si cestující ponechali zapnuté bezpečnostní pásy,“ vyprávěl Cronin v roce 2003 v kanadském televizním dokumentu o nehodě ze série MayDay.
V tu chvíli to ještě netušil, ale tím, že cestujícím přikázal zůstat sedět na místech, zachránil desítky, možná stovky životů. Sedmnáct minut po startu se totiž odehrálo drama, jaké nikdo nečekal.
Když se letoun s více než tři sta lidmi na palubě dostal do výšky 23 tisíc stop, ve které už byl poměrně značný rozdíl tlaku v kabině a zvenčí letadla, cestující najednou zaslechli podivný hlasitý zvuk a celým letounem jakoby něco otřáslo. „Ozvalo se silné zadunění. Pasažéři to nemohli vidět, ale tento zvuk způsobila přední nákladová vrata, která se náhle otevřela dokořán,“ popisuje server NZ Herald.
To, co přišlo v sekundách poté, přeživší události popisují jako zlomek okamžiku. „V trupu letadla se vytvořila díra a devět pasažérů sedících nejblíže k ní bylo doslova vycucnuto z letadla do temnoty kolem,“ uvádí server NZ Herald. Ti ostatní měli štěstí, že kapitán dříve přikázal nechat si zapnuté bezpečnostní pásy. Devíti obětem sice nepomohly ani ty, protože pasažéři byli do vzduchu vtaženi i se sedadly. Zbytek cestujících ale pásy udržely na místech, a jelikož se nikdo kromě letušek v tu chvíli nenacházel na nohou, nikdo další nezemřel. Ve všech cestujících ale zůstal už navždy pocit hrůzy. Mnozí z nich si od té chvíle do letadla nikdy nesedli.
Najednou byli pryč
V momentě, kdy se kvůli technické chybě na letadle otevřely jedny z vrat od nákladového prostoru, si nikdo neuvědomoval, co se vlastně děje. Šlo o zlomky sekund. Jenže za chvíli se ukázala tvrdá realita.
Piloti jako první, kromě podivného hlasitého zvuku a škubnutí celého letadla, zaznamenali, že je něco v nepořádku s jedním z motorů. „Zdá se, že jsme přišli o motor číslo tři a rychle sestupujeme. Vracíme se zpět na letiště,“ hlásil pilot dle záznamů řízení letového provozu.
V kokpitu se okamžitě vyděsili, že oním zvukem byl výbuch bomby. „Hned jsem si pomyslel na Lockerbie,“ vzpomínal kapitán Cronin. Právě nad tímto skotským městečkem totiž jen o dva měsíce dříve explodoval při teroristickém útoku letoun Boeing 747 a všichni lidé měli katastrofu ještě v živé paměti.
V kabině zatím cestující prožívali nejhorší chvíle života. Vrata od nákladového prostoru, která se po nečekaném otevření urvala, při tom vyřezala do trupu díru. Tou pak proudil dovnitř prudký vzduch. „Najednou jsem viděl oblohu a na tváři cítil silný vítr,“ řekl krátce po nehodě agentuře AP pasažér Koji Yamamoto z japonské Ósaky.
Síla vzduchu v takové výšce byla neuvěřitelná. „Bylo to peklo. Absolutně všechno v letadle, co nebylo nějakým způsobem připevněno či uvázáno, létalo po kabině. Vše doprovázel neuvěřitelný hluk,“ vzpomínal v dokumentu MayDay právník Bruce Lampert, jeden z cestujících a shodou okolností také expert na letecké právo.
Cestující téměř nemohli kvůli tlaku vzduchu dýchat. „Spustily se sice kyslíkové masky, ale neproudil z nich žádný vzduch. Cítil jsem se, jako bych dostal úder do žaludku a snažil jsem se nadechnout,“ popsal stevard Leonard Jenkins. Piloti to nemohli vědět, ale poškození letadla způsobilo, že do masek neproudil žádný kyslík.
Manželé Bob a Linda Bahnaovi, kteří si letem na Nový Zéland chtěli splnit celoživotní sen, se v tu samou chvíli loučili se životem. Seděli v řadě třináct a od díry je dělily centimetry. Řady sedadel před nimi doslova zmizely. „Byla tam jen ta díra a nic víc. Před námi díra, vedle nás díra. Visely nám do ní nohy. Jediné, na co jsem myslel, bylo, že toto nepřežijeme. Necítil jsem žádnou naději,“ uvedl v dokumentu Bob Bahna.
Díra v trupu měřila tři krát dvanáct metrů. Obavy Boba Bahnu byly opodstatněné. Hned, jak se díra zjevila, totiž byli pasažéři sedící před ním okamžitě vycucnutí z letadla. Šlo o devět lidí sedících v pěti řadách. „Přestože jsem seděla hned za nimi, ten moment, kdy zmizeli, si nepamatuji. Bylo to tak rychlé. Ta sedadla i s nimi se vypařila jako lusknutím prstu,“ vzpomínala v roce 2015 pro list NZ Herald cestující Suellyn Caudwellová - bylo to vůbec poprvé, co o celé nehodě veřejně promluvila.
Hlavně se dostat na zem
Ve stejné chvíli zatím letadlo prudce a rychle sestupovalo. Piloti, kteří rovněž bez masek téměř nemohli dýchat, se zoufale snažili dostat letadlo do menší výšky. Doslova za několik vteřin letadlo sestoupilo o osm tisíc stop. Zároveň přitom ale řešili, jestli náhodou poškozený motor číslo tři nezačíná hořet, a rozhodli se jej vysadit.
Když se letadlo konečně dostalo do menší výšky, sestup už přestal být tak prudký a všichni se alespoň trochu uklidnili. Lidé byli k smrti vyděšení, ovšem ti, kteří zůstali v letadle, se téměř nezranili. Jedinou těžce zraněnou byla jedna z letušek, Mae Sapoluová. Ta byla ve chvíli, kdy se v trupu objevila díra, na nohou, stejně jako zbytek posádky - chystala občerstvení.
Málem byla proto také vytažena ven z letadla, naštěstí se jí ale povedlo na podlaze zachytit nohy jednoho ze sedadel. Přestože byla vážně poraněná z pádu, pevně se držela až do chvíle, kdy si jí všimli kolem sedící cestující a po srovnání letadla ji přitáhli k sobě. V náručí ji pak až do přistání držela letuška Laura Brentlingerová, která byla v době vytvoření díry v trupu zase na schodech vedoucích z jedné paluby na druhou (letadlo bylo vnitřně členěno na dvě patra) a chytila se zábradlí. „Když jsem tam pak seděla s kolegyní v náručí, vlastně poprvé jsem zvedla oči a podívala se na tu díru. Sedadla u ní chyběla a okamžitě jsem pochopila, že jsme přišli o několik pasažérů,“ popsala jednu z nejhorších chvil v životě v televizním dokumentu Brentlingerová.
Byť se lidé v kabině po sestupu alespoň trochu uklidnili a proudící vzduch už nebyl tak silný, v kokpitu piloti velmi dobře věděli, že ještě není vyhráno. Letadlo sice již bylo v menší výšce a směřovalo zpět na letiště v Honolulu, stále ale bylo od přistání daleko. A piloti si všimli, že kromě už odstaveného třetího motoru se začíná podivně chovat i ten čtvrtý. Poškodily ho úlomky, které odlétly z trupu letadla. A to byl vážný problém. Pokud by vypadnul, následky by byly katastrofické. „Když letíte ve stroji, který váží tolik, co jsme vážili my, a máte funkční jen dva motory, tak je to opravdu průšvih. Jinak řečeno - při takové váze vás dva motory neudrží ve vzduchu. Spadnete,“ uvedl v dokumentu kapitán Cronin.
On i jeho dva důstojníci rychle začali z letadla vypouštět přebytečné palivo (letoun byl v Honolulu plně natankován) a přestože byl čtvrtý motor poškozený, Cronin se rozhodl, že z něj i zbývajících dvou funkčních motorů vymáčkne, co se dá. Nastavil je na výkon, jaký mají při startu. A to přesto, že při letu se dle dokumentu dá tento výkon používat pouhé čtyři minuty a letiště v Honolulu bylo ještě stále daleko. Pasažéři po chvíli úlevy zažili novou vlnu strachu. Poškozený motor začal hořet.
Mezitím se letový inženýr Randal Thomas po domluvě s kapitánem vydal do prostoru kabiny. Posádka letadla totiž mohla komunikovat s řízením letového provozu, vnitřní systém komunikace byl ale vyřazen, a tak se nemohl přes interkom zeptat stevardů, jaká je situace v kabině a informovat je o tom, že se letoun vrací do Honolulu. „Když jsem Thomase spatřila, pocítila jsem velkou vlnu úlevy, že to piloti i on přežili. Že žijí. Byla to prostě velká úleva. On uviděl tu obří díru v trupu a jeho tvář byla zcela bílá, jako list papíru. A já jsem na něj zaječela, proboha, dostaňte nás dolů,“ vzpomínala letuška Brentlingerová.
Žijeme
Jenže dostat tak poškozené letadlo na zem - navíc v situaci, kdy kolem není nic jiného než Tichý oceán, nebylo ani trochu jednoduché. Inženýr Thomas se vrátil do kokpitu a informoval kapitána o díře v trupu i hořícím čtvrtém motoru. Tehdy Cronin učinil rozhodnutí odstavit i tento motor a zkusit letět jen se dvěma, byť věděl, že šance dostat se s nimi do Honolulu je mizivá. „Nevěděl jsem, jestli to zvládneme. Takže jsme se všichni začali připravovat na to, že přistaneme do oceánu,“ uvedl Cronin.
Na podobný scénář se začali chystat i stevardi a pasažéři. Stevardi lidem vysvětlili, jak si nasadit záchranné vesty. „Rozdával jsem je, ale říkal jsem si, jestli nám k něčemu budou. Pokud spadneme do vody, předpokládal jsem, že se letadlo roztrhne,“ řekl stevard Leonard Jenkins.
Podobně jako on smýšleli i ostatní pasažéři. Třeba právník Bruce Lampert uvedl, že počítal s tím, že pokud letadlo přistane do vody, přežije málokdo. „Pokud bychom narazili do vody, bylo by to podobné jako při pádu na zem. Přeživších by bylo jen málo, pokud vůbec nějací. A tak jsem začal myslet na to, co v mém životě něco znamenalo. Především na svého syna,“ popsal muž svou vnitřní připravu na to, že by nemusel přežít.
Po dalších patnáct minut bylo v letadle kromě šumění vzduchu a zvuku motoru téměř hrobové ticho. Všichni mysleli na to, že zemřou. Letadlo stále víc a víc klesalo. A pak se objevil záblesk naděje. „Najednou někdo z pasažérů začal vzrušeně klepat na své malé okno. Všichni jsme se přes ně upřeně podívali ven a spatřili jsme světlo. A hned potom další a další.
Cronin a jeho posádka to dokázali. Letadlo, vybavené pouze dvěma funkčními motory, se opravdu blížilo na přistání v Honolulu. Tamní letiště se už připravilo na nouzové přistání. I stevardi už pasažérům nařídili, aby se sklonili. „Každá molekula v mém těle doslova křičela - jen ať se to zatracené letadlo dostane na zem,“ uvedl právník Lampert.
Otázkou ovšem zůstávalo, jaké ono přistání bude. Letadlo bylo kriticky přetíženo, navíc silně poškozeno. K tomu všemu mu nefungovala část vztlakových klapek. „Když jsme se blížili k zemi, myslí mi přelétlo, co se stane, až se jí dotkneme. Vyboucheme? Vypadneme z té díry?,“ řekla pasažérka Bahnaová.
Piloti věděli, že nejreálnější hrozbou je, že se letadlo ve chvíli přistání kvůli poškození trupu rozlétne na kusy, nebo že se mu nepovede včas na přistávací ploše zabrzdit, a skončí v terénu kolem. Stroj byl stále velmi rychlý, jelikož klapky nefungovaly. K zemi se tak blížil obrovskou rychlostí. A byl tady ještě jeden problém. Piloti nevěděli, zda poškození letadla nezpůsobilo, že by se nevysunul podvozek. „Pokud si dobře pamatuji, neslyšel jsem, že by se vysouval. Za běžných okolností byl ten zvuk jasně slyšet,“ zmínil stevard Jenkins.
Ten den si ale naštěstí posádka i pasažéři letu United Airlines už všechnu smůlu vybrali. Podvozek se vysunul, a letoun se dotknul země. „Stále jsme ale byli strašně rychlí a já jsem si pomyslel - co když nedokážeme zabrzdit, přejedeme runway a budeme pokračovat dál a dál?,“ vzpomínal stevard Jenkins.
Náhle ale začalo letadlo zpomalovat, až zcela zastavilo. Ještě stále na runwayi. Lidé začali spontánně tleskat, otevřely se východy a za pouhých 45 sekund se zbývající více než tři stovky lidí dostaly ven. Na pevnou zem. „Bylo to nejlepší přistání v mém životě. Když jsem si pak odepnul pás, prošel jsem celým letadlem, abych se ujistil, že už nikdo nezůstal na palubě. A pak jsem prvním východem vlevo po klouzačce opustil stroj. Venku jsem poprvé uviděl tu obří díru a jednoduše jsem tomu nemohl uvěřit,“ uvedl kapitán Cronin. Za svou reakci byl on i jeho tým později oceněn, předvedli totiž neuvěřitelný výkon.
Pasažéři později popsali neuvěřitelnou úlevu, jakou po výstupu z letadla pocítili. „Když jsme přistáli, najednou se všichni začali mačkat v uličce, strkali se, aby byli co nejrychleji venku. Já jsem chvíli zůstala sedět a pak jsem si pomyslela, že je to směšné, a tak jsem se zařadila do řady a sklouzla ven. Trochu jsem si při tom odřela lokty, ale to bylo moje jediné zranění. A začala jsem utíkat od letadla, jak nejrychleji jsem dokázala. Když jsem se poté ohlédla, velikost díry v trupu mě zcela šokovala. Vešla by se do ní tři auta,“ zmínila cestující Suellyn Caudwellová.
Vtaženi do temnoty
Ti, kteří vše přežili, zažívali pocit enormního štěstí. Byli živí a zdraví, na pevné zemi. Posádka se stala hrdiny. Jenže na zemi zůstaly rodiny devíti lidí, kteří se bezpečného návratu domů nedočkali. Těla devíti pasažérů, kteří byli vytaženi sílou vzduchu z letadla, se nikdy nenašla. „Vyšetřovatelé objevili pouze několik malých fragmentů lidských ostatků a oblečení v motoru číslo tři. Nebylo zjištěno, kolika lidem patřily, ani komu přesně,“ uvedla při vyšetřování nehody pro agenturu AP koronerka Mary Flynnová.
Odhady v současnosti mluví o tom, že z devíti lidí mohl třetí motor vcucnout jednoho či dva. Ostatní doslova zmizeli v temnotě nad Tichým oceánem. S tím, že svého syna nikdy nepohřbí, se museli smířit i rodiče Leeho Campbella. „Když jsme v první chvíli slyšeli o celé události, tvrdilo se, že při ní nezemřel žádný Novozélanďan. O půl hodiny později nám ale volali a řekli, že se náš syn pohřešuje a věděli jsme, že to zřejmě nepřežil,“ řekl jeho otec Kevin Campbell.
I s manželkou se vypravili do Honolulu, aby osudné letadlo viděli na vlastní oči. „To poškození a to, jak vypadaly vnitřní prostory, bylo neuvěřitelné. A ona díra byla mnohem větší, než jsem si myslela, byť jsem ji předtím viděla v televizi. Nejhorší bylo spatřit místo, kde se nacházelo Leeovo sedadlo. V podlaze stále byly vidět nohy tohoto sedadla, které se neutrhly,“ popsala matka pohřešovaného cestujícího Susan Campbellová.
Ona i její manžel se snažili zoufale dopátrat, jaké přesně byly poslední chvíle života jejich syna. Jejich pátrání je zavedlo až do kanceláře koronerky, která jim sdělila, že se v motoru číslo tři našli kousky lidských těl. Campbellovi je naštěstí neviděli, personál jim ale ukázal fragmenty věcí, které byly rovněž vytaženy z motoru a přečetli si také zprávu patoložky.
Bylo jasné, že motor kohokoliv, kdo do něj v osudnou chvíli vletěl, okamžitě rozerval na kousky. „Od té chvíle jsme si vlastně přáli, aby tím člověkem byl Lee. Byla by to okamžitá smrt. Milosrdná oproti tomu, co museli prožívat lidé, když padali vzduchem. Ten pád do oceánu mohl trvat i čtyři minuty a víme, že ti lidé při něm mohli být při plném vědomí. Takový konec je jednoduše děsivý,“ vyjádřil se Campbell. To, zda jejich syn skončil v motoru nebo zemřel při pádu, se však už nikdy nedozví.
Přestože na místo, nad kterým došlo k poškození letounu, vyjely záchranné složky, vody Tichého oceánu jim toho moc nevydaly. „Pátrací člun našel dvě sedačky, které pravděpodobně pocházely z letu 811 a malý kousek kovu, který byl zřejmě součástí trupu,“ uvedl pro agenturu AP po nehodě mluvčí havajské pobřežní stráže Keith Spangler.
Drobná chybička
Po nehodě se samozřejmě rozjelo rozsáhlé vyšetřování. Nejdříve se ale zdálo, že skončí pouhým konstatováním, že šlo o technickou závadu. „Mluvčí společnost United Airlines oznámil, že letadlo bylo po technické stránce zcela v pořádku. Osmaosmdesát dní před osudným letem prošlo běžnou kontrolou, při níž nebyly objeveny žádné závady,“ uvedla agentura AP.
Vyšetřovatelé poměrně rychle shrnuli, že díru v trupu i všechny následné problémy způsobily utržené dveře od nákladového prostoru. Jenže pozůstalé rozčílilo, že se nedostatečně řešilo, jak se vůbec mohla tato vrata za letu otevřít. Byli to nakonec manželé Campbellovi, kteří se pustili do důsledného pátrání na vlastní pěst a zajistili, aby byla přijata opatření do budoucna.
Zjistili totiž, že se podobný incident odehrál už dva roky před letem 811 u jiné letecké společnosti. Tehdy se rovněž nečekaně při stoupání pootevřely dveře od nákladového prostoru, naštěstí se ale neutrhly a letadlo se rychle vrátilo v pořádku na zem. Jelikož se nikdo nezranil, případ byl veřejně téměř neznámý. „Americká vláda však po incidentu nařídila, aby na starších letounech Boeing 747 provedli opatření pro lepší zajištění dveří od nákladového prostoru. Mluvčí společnosti United reagoval, že aerolinky vykonaly v tomto směru všechny potřebné kroky,“ psala agentura AP v době vyšetřování nehody.
Campbellovi však ani po tomto prohlášení neustali. Kromě jejich snahy pak k bezpečnějšímu cestování dopomohlo i to, že se v následujících dvou letech v USA vyskytly hned tři další případy, při nichž se objevil nějaký problém s dveřmi od nákladového prostoru. Americký Národní úřad pro bezpečnost dopravy proto vydal nařízení, aby byla neprodleně u všech sloužících letounů typu Boeing 747-100 vyměněna vrata od nákladového prostoru za nová. S vylepšeným uzamykáním a rovněž otevírající se směrem dovnitř letadla, ne ven - aby se nemohla v případě otevření utrhnout, jako tomu bylo u letu United Airlines 811.
Tragédie tohoto letu tak v konečném důsledku přispěla k dalšímu zvýšení bezpečnosti leteckého provozu.
23
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
