Kliknutím zvětšíteJakubovi Levému bylo v té době šestašedesát a hospodařil v Martiněvsi, dnes vesnici na pomezí Ústeckého a Středočeského kraje. Jeho usedlost se zahradou ležela mezi gruntem Františka Záveského a panským statkem, jemuž byli obyvatelé vesnice povinováni robotou.
Sedlák tak musel třeba v roce 1777 poskytnout vrchnosti na tři dny v týdnu koňské dvojspřeží a k tomu ještě třikrát týdně dodat jeden a půl libry chleba, tedy asi ¾ kila. Méně majetní chalupníci ve vsi pak byli nuceni tři dny v týdnu po celý rok robotovat na panském ručně.
Neefektivní systém
Jistě, robota byla nenáviděná součást tehdejšího života na vesnici, nikdo se z ní ale zpravidla nehroutil. Jen ji nesnášel.
„Stále je živý mýtus, který přijala česká literatura v čele s A. Jiráskem, že obyvatelé venkova byli v 18. století vykořisťováni tak, že téměř umírali hlady. To však neodpovídá realitě. Existovaly samozřejmě výjimky, kdy vrchnost na svém panství prováděla neuváženou hospodářskou politiku, ale podobných případů je doloženo poměrně málo. V praxi se vrchnost snažila, aby její panství prosperovalo, a k tomu patřila i dobrá situace poddaných. Vrchnost vůči nim vedla ochranitelskou politiku, jejímž smyslem bylo zabránit neúměrnému snížení hospodářské potence obyvatel venkova,“ píší ve své knize Venkov Alena a Vlastimil Vonduškovi.
Robotovat přitom nemuseli všichni vesničané. Pouze ti, kteří hospodařili na vrchnostenské půdě, a to ještě ne všichni členové rodiny. Robota tedy byla určitou podobou renty. Nutno podotknout, že také značně neefektivní. Sedláci neměli, světe div se, potřebnou motivaci.
„Bylo vypočítáno, že průměrná hodnota pracovního výkonu za jeden robotní den se rovnala ceně pouhých jedenácti kilogramů tehdy velmi levného chleba,“ připomněl ve svých Toulkách českou minulostí Petr Hořejš.
Čas reforem
Archaický feudální robotní systém ležel v žaludku i tehdejšímu reformátorovi císaři Josefu II. Viděl, jak jeho říše postupně ekonomicky zaostává za ostatními zeměmi a měl poměrně jasno v tom, co za tím stojí. Vždyť to už bylo vyzkoušeno během takzvané raabizace, která byla odstartována v roce 1775.
Reforma byla pojmenována po vrchním řediteli komorních statků Františkovi Antonínu Raabovi. Tento národohospodář oceňovaný Marií Terezií mohl změny provést pouze na 105 císařských statcích a na velkostatcích, které podléhaly státnímu dozoru.
Reforma spočívala v tom, že vrchnostenská půda se rozdělila mezi sedláky a ti pak místo roboty platili feudálům rentu v penězích, naturáliích nebo v jejich kombinaci. Sice to pořád byla dávka vrchnosti, ale sedláci byli na svém. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Ukázalo se, že produktivita stoupla několikanásobně.
Mezi vrchností, která měla ráda osvědčené způsoby dávek, o takové novoty nebyl zájem. Nicméně na doporučení Josefa II. k tomuto experimentu přistoupil třeba kníže František Oldřich Kinský, tehdejší majitel Martiněvsi. Jeho kancelář pak místo roboty začala od sedláků vybírat peněžní dávky. Jakubovi Levému to v již uvedeném roce 1777 spočítala na 52 zlatých a 34 krejcarů. To byl třetí největší odvod ve vsi, přičemž Jakubovo hospodářství vynášelo zhruba 339 zlatých ročně.
Jen pro představu: přibližně v té době přišla kráva na deset až patnáct zlatek. Tesařský mistr si za den vydělal 20 krejcarů. Takže hodně pilný muž, který by byl v práci každý den, by si přišel měsíčně asi na deset zlatých.
Kolik vybírat?
Takže když společně se svými poradci promýšlel skutečně rozsáhlou daňovou reformu, která by nakopla ekonomiku říše, měl císař Josef II. na čem stavět.
Ke svému záměru ale potřeboval vědět, co a jak má zdanit. V roce 1785 se tak po celé zemi rozjeli geodeti, kteří začali přesně přeměřovat pozemky. Takových expertů samozřejmě nebylo mnoho, proto jim při jednodušším vyměřování pomáhali i samotní vesničané. Akce nakonec odhalila, že 60 procent pozemků vůbec nebylo v předešlých katastrech zaznamenáno.
Pak byla stanovena bonita půdy a k tomu určen hrubý výnos. Na stole se pak ocitl přesný popis země.
Teď ještě určit, jakými daněmi zatížit poddané. Josef II. a jeho ekonomové dospěli k závěru, že státu by stačilo asi 12 procent. Zároveň rozhodli, že hospodářům musí zůstat 70 procent jejich výnosu na vlastní výživu, na výrobní náklady a na obecní, školské a církevní poplatky. Vrchnosti by tedy měli odvést necelých 18 procent.
V listopadu 1789 tedy vešel v platnost urbariální patent. „Podstatným způsobem zvýšil zdanění feudální šlechty - zatímco poddaným přinesl berní úlevu ve výši někde čtvrtiny, někde i třetiny daní. Co však především: rozhodl, že selský lid bude zbaven nenáviděné feudální renty v úkonech. Že nebude muset na robotu,“ připomněl v Toulkách Petr Hořejš.
Není tedy divu, že rolníci přijali císařský výnos s neskrývanou úlevou. Místo práce tedy musel sedlák Jakub Levý odvést do pokladny panství Františka Oldřicha Kinského téměř 53 zlatých. To bylo asi 16 procent z celkového výnosu jeho hospodářství. V celé zemi pak měly roboty natrvalo ustat v listopadu téhož roku.
Mocný odpor
Jak už to často bývá, radost netrvala dlouho. Proti těmto novotám se stavěli zejména majitelé velkostatků, pro něž robota představovala dávný způsob renty. Na císaře proto naléhali, aby svůj patent odvolal, když už ho tedy zavedl.
Velkostatkářům hrál do karet císařův zdravotní stav. Josef II. byl už v té době upoután na lůžko. Jeho tělo vedlo marný boj s tuberkulózou a zřejmě také se syfilidou. Na jeho zdraví se zřejmě podepsalo i velké pracovní nasazení. Císař nakonec 20. února 1790 umírá.
Na habsburský trůn po něm usedl jeho mladší bratr a velkovévoda toskánský Leopold II. Aby se na trůně vůbec udržel, ustoupil tlaku feudálů a reformu odvolal.
Téměř šedesát let
Změny ale už asi nešlo zcela zvrátit. Někteří velkostatkáři zůstali u vybírání peněžní renty, za pronájem polí ale čas od času vyžadovali práci na panském. Ne vždy to však rolníci splnili. Tak třeba v srpnu 1808 vnuk knížete Františka Oldřicha Ferdinand vyčinil rychtářům svých vesnic. „Někteří domkáři mají levně najatá panská pole s podmínkou, že v čas potřeby budou pomáhati na polích, čehož však nečiní,“ zaznamenal výtku badatel František Komárek.
Buď jak buď, první pokus o zrušení roboty nevyšel. Na to si museli sedláci počkat ještě dlouhých 58 let. Toho se dožil až pravnuk Jakuba Levého.
21
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
