Existuje hned několik kronikářských verzí o tom, co se v onen osudný čtvrtek 4. srpna 1306 v Olomouci vlastně seběhlo. Jisté je to, že Václav III., který po smrti svého otce Václava II. zdědil v červnu 1305 český a polský trůn, táhl přes Olomouc v čele zemské hotovosti z Prahy do Polska. Cílem jeho válečné výpravy bylo udržet polskou korunu v rukách Přemyslovců a uhájit ji proti odbojnému povstání krakovského knížete Vladislava I. Lokýtka.

Mrtvé tělo umučeného Jana z Pomuku ve Vltavě pod Karlovým, dříve Pražským mostem, z něhož dal Jana svrhnout český král Václav IV.
Jan Nepomucký zemřel děsivou smrtí, poslední ránu mu nejspíš zasadil český král

V Olomouci se mladičký český panovník zastavil, aby počkal na moravské posily, a k ubytování zvolil pochopitelně přemyslovský hrad na tzv. Václavském či Dómském pahorku v centru města, k jehož komplexu patřilo i kapitulní děkanství. Začátkem srpna bylo přes den ještě horko a mladý král se proto uchýlil po obědě do chladivého přítmí síně, kde si chtěl odpočinout.

Krátce poté vnikl do síně dodnes nezjištěný zabiják a zasadil odpočívajícímu a možná dokonce spícímu mladíkovi tři rány nožem do hrudi. Dál se již údaje z různých kronik v mnohém rozcházejí.

Tajemný vrah

Kdo byl onen vrah, který krále napadl ve chvíli odpočinku? Většina soudobých českých pramenů a zápisů z nich vycházejících zmiňuje jako pravděpodobného pachatele durynského rytíře Konráda (Durynsko bylo ve 14. století lankrabství na území dnešního Německa, odkud pocházela druhá česká královna Judita Durynská, manželka přemyslovského krále Vladislava II. - pozn. red.). Příjmení tohoto šlechtice je sice v kronikách různým zůsobem komoleno, případně neuváděno, ve všech případech však jde pravděpodobně o tutéž osobu.

Václav IV., Karel IV. a Jošt
Nešťastný panovník, záhadná smrt. Proč zemřel Václav IV., se dodnes neví

Zbraslavský kronikář Petr Žitavský ho nazývá jako Konráda z Botenštejna, kronikář zvaný Dalimil jej označuje pouze jako jakéhosi Durynka, nekrologie olomoucké metropolitní kapituly ho popisuje jako "krutého a nelidského Durynka Konráda řečeného z Mulhova" (durynský hrad Botenštejn se nacházel nedaleko města Mülhausen, ve 14. století nazývaném Mulhov - pozn. red.) a kronikář Přibík Pulkava z Radenína píše ve své Kronice české zase o Durynkovi Konrádovi z Potenštejna.

Účast šlechtice tohoto jména na Václavově vraždě je však velmi sporná, a to z jednoduchého důvodu - i když se v jednotlivostech různé popisy zločinu liší, všechny se shodují na tom, že po činu vyběhl ze síně muž se zakrvácenou zbraní a přítomné stráže jej na místě ubily.

"Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějakého slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh, to však vím a je to známo celému světu, že záhuba onoho mladého krále způsobila vzrůst nesčíslných útrap," píše Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice.

Jenže skutečný Konrád z Botenštejna, který začátkem 14. století Václava III. na jeho tažení do Polska se svou družinou opravdu doprovázel coby námezdní žoldnéř, zemřel podle durynských písemných záznamů až v roce 1320 a ještě po Václavově smrti byl v různých pramenech zmiňován jako účastník několika dalších vojenských tažení. Nemohl být tedy v Olomouci zabit.

Poprava sedmadvaceti českých pánů dne 21. června 1621
Popravu 27 českých pánů dodnes provázejí mýty, 11 lebek tajemně zmizelo

Kdo potom spáchal atentát na mladičkého Přemyslovce? Vyloučit se nedá ani to, že vrahů bylo víc. "Vraždu provázel hluk a křik, který konečně vyburcoval stráže, vrazi však v nastalém zmatku zmizeli a je otázkou, zda královské zbrojnoše dokonce předem nepodplatili. Vždyť jak jinak by se přece dostali do domu, kde odpočíval král?" nadnáší další možný průběh incidentu spisovatel Jan Bauer v knize Podivné konce českých panovníků.

Muž se zakrvácenou zbraní, jenž byl údajně ubit před palácem, tak mohl být podle jeho hypotézy spíše náhodnou obětí, jejíž smrti využili podplacení strážní jako "kouřové clony", aby se zdálo, že vražda byla potrestána. "Patrně šlo o králova komorníka či dvořana, jenž pouze sebral vražedný nástroj. Preventivně však byl jako nepohodlný svědek zabit," nadhazuje Bauer. Skutečný pachatel, s největší pravděpodobností nájemný vrah, mezitím unikl a zůstal utajen…

Motiv? Možná politický…

Ještě zajímavější historickou otázkou ale zůstává, kdo a z jakého důvodu si královu vraždu objednal. Potenciálních zadavatelů, kteří měli na smrti Václava III. zájem, je totiž celá přehršel.

Jako první se nabízí již zmíněný krakovský kníže Lokýtek, proti němuž Václav III. s armádou táhl. Tomu atentát opravdu prospěl; vojenské tažení se totiž stalo po Václavově smrti neaktuální a celé Čechy brzy upadly do vnitřních bojů o moc, což Lokýtkovi dokonale posloužilo pro rozšíření vlastního vlivu a sjednocení Polska pod svou nadvládu, kterou v roce 1320 završil svou korunovací na polského krále.

Angličané upálili Janu z Arku 30. května 1431 na náměstí v Rouenu, francouzští šlechtici se marně snažili ji vysvobodit
Ponižující poprava Jany z Arku: Ukažte ji nahou, ať je vidět hořící klín

Na druhé straně žádný ze soudobých kronikářů Lokýtka z organizace atentátu na českého krále výslovně nevinil a motivů k olomoucké vraždě mohlo být mnohem více.

Z mocenského hlediska totiž vyhovovovalo Václavovo odstranění nejen Lokýtkovi, ale třeba také římskému králi Albrechtu Habsburskému, jenž velmi stál o bohaté stříbrné doly v Kutné Hoře.

Panovníkova smrt navíc nebyla proti mysli ani mnoha českým pánům - Václav III. si údajně řadu českých šlechticů znepřátelil tím, že jim v opilosti furiantsky přiděloval královské hrady, aby je následně po vystřízlivění vymáhal pod hrozbou smrti zpět. V této souvislosti je v kronice Otakara Štýrského zmiňován například jistý Odolen z Vildštejna. Podle historika Karla Maráze mohla být objednavatelem vraždy i česká šlechta jako celek.

Naproti tomu podle Bauera a historika Jaroslava Čechury padá mezi českými rody největší podezření na Šternberky, tedy rod, který právě v té době ovládal severní Moravu, a jehož se proto bolestně dotkl králův úmysl založit nedaleko Vsetína cisterciácký klášter Králův Trůn. Tento úmysl panovník oznámil jen krátce před svou vraždou, 14. května 1306… 

Kníže Jaromír byl v roce 1003 přepaden konkurenčním rodem Vršovců, kteří ho na vrchu Velíz svlékli a přivázali k pohanskému (Velesově) dubu (podle jiné verze přes něj nechali skákat koně)
Nejdivnější atentát českých dějin: vykastrovaný kníže našel smrt na záchodě

"Král hodlal prostřednictvím cisterciáckého řádu upevnit svoje postavení na severu Moravy, proto název Královský Trůn. Jenže když dorazil do Olomouce, ocitl se vlastně na šternberské půdě. Celý hrad, byť formálně přemyslovský, měl tehdy pohádkově bohatý Albert ze Šternberka v zástavě. Král se tedy i ve svém domě paradoxně ocitl v rukách Šternberků," rozvíjí tuto variantu Bauer. 

Žárlivá žena, nebo ďábel?

V úvahu však nepadají jen politické, ale i ryze osobní motivy. Mladého krále mohla chtít odstranit například jeho bývalá snoubenka Alžběta Uherská, které dal košem ve prospěch chudší, ale hezčí Violy Těšínské. Stejný důvod k vraždě ale mohla mít i sama Viola - ta mohla zase žárlit na zástupy nevěstek, jimiž se mladý král obklopoval. Zhnusit se jí mohl také opakovanými pitkami.

Pozorní televizní diváci si zase možná vzpomenou, že zmínka o vraždě Václava III. se objevila i v mysteriózním trojdílném televizním filmu Ďáblova lest režiséra Jiřího Stracha: podle tohoto filmu zaútočilo na krále tajemné podzemní "Bratrstvo tmy" vzývající Satana, které v roce 1306 založil v benediktinském klášteře v Podlažicích odpadlý mnich. Cílem atentátu prý bylo, aby král nemohl svou mocí bránit bratrstvu ve vraždění nevinných obětí, žen a dětí, jež mělo za cíl nastolení Satanovy vlády nad zemí.

Újezdský rodák Jan Sladký - Kozina bojoval za práva Chodů proti Lomikarovi. Takto jej namaloval Jaroslav Špillar. Foto: archiv OÚ Újezd
Pravda o popravě Jana Sladkého Koziny: Ovlivnil ji jeden mluvka a jedna fáma

Legendu o bratrstvu si sice vymyslel autor scénáře Arnošt Vašíček, avšak na podkladě některých reálií, které jsou opravdu pozoruhodné, zvláštní a v jistých ohledech znepokojivé. Například faktu, že se v podlažickém klášteře skutečně našly dětské a ženské hroby, které by přitom v mužském klášteře správně neměly být. Nebo toho, že právě zde vznikla jedna z nejpozoruhodnějších knih na světě Codex Gigas, známá díky svému zvláštnímu vyobrazení ďábla také jako Ďáblova bible.

Jde o světově největší rukopisnou knihu, kterou z větší části napsala jediná mužská ruka. Byla napsána pravděpodobně počátkem 13. století přímo v klášteře v Podlažicích, přesné okolnosti jejího vzniku i jméno jejího autora jsou však dodnes zahaleny tajemstvím.

Můžeme si tak vybrat: boj o moc, láska a žárlivost, nebo tajemné spiknutí spojené s nadpřirozenými jevy? Jak se zdá, smrt Václava III. bude jitřit lidskou fantazii i nadále.