Kliknutím zvětšíte"Smuteční hosté vcházejí do smuteční síně, aby svou účastí vzdali poctu památce zesnulého šéfredaktora Karla Lažnovského. Neohroženého bojovníka za Novou Evropu, jemuž zákeřná smrt vyrvala pero a přeťala život v nejklidnějším rozkvětu činnosti. Dnes, 15. října, se rozloučíme s Karlem Lažnovským navždy," vysílal ten den odpoledne protektorátní rozhlas.
Jednota říše a lidu
Obřadní síň strašnického krematoria v Praze zatím plnili všichni prominenti Protektorátu Čechy a Morava. Obrovskou kytici poslal mrtvému šéfredaktorovi kolaborantské tiskoviny České slovo i nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich.
"Čest mrtvému" přišli vzdát také Lažnovského kolegové, do krematoria byly dopraveny četné dělnické delegace z různých koutů protektorátu a "čestnou stráž" u katafalku drželo povinně deset horníků z Kladenska ve slavnostních hornických krojích. Žurnalistův pohřeb se měl stát obrovskou manifestací jednoty nacistického vedení protektorátu, protektorátní vlády i obyvatelstva.
V půl čtvrté odpoledne byla rakev, kterou pokrývaly bílé chryzantémy a rudé karafiáty, vydána plamenům. Ve smuteční síni povstala téměř celá protektorátní vláda, aby aktivistickému proněmeckému žurnalistovi vzdala poslední poctu.
Někdo ale při tomto aktu přece jenom chyběl - její první předseda, generál Alois Eliáš. Již v den Heydrichova příjezdu do Prahy, 27. září 1941, byl totiž v Černínském paláci zatčen, když pět minut po třetí odpoledne vycházel z předpokoje říšského kancléře K. H. Franka. Následovalo rychlé obvinění z protistátní odbojové činnosti a 1. října ho soud za tuto činnost odsoudil k trestu smrti. Lažnovského smrt přitom v Eliášově obvinění nijak nefigurovala. Byl z ní sice podezříván, ale nepodařilo se mu ji prokázat. Až po válce se přišlo na to, že byl skutečně jejím původcem.
Otevřená hrozba odbojářům
Hlavním řečníkem na Lažnovského pohřbu se stal Emanuel Moravec, do roku 1939 respektovaný vlastenecky orientovaný československý důstojník a pedagog na Vysoké škole válečné, po zřízení protektorátu nejvýznamnější český kolaborant a aktivní i nadšený propagátor nacistické ideologie.
Jeho smuteční projev uctívající novinářského aktivistu Lažnovského představoval současně otevřenou pohrůžku všem odbojářům i těm občanům protektorátu, kteří by se jakkoli chtěli vzpouzet proti novým protektorátním pořádkům. Byl také odpovědí na to, proč se vlastně dost bezvýznamnému a nezajímavému žurnalistovi dostalo tak pompézní tryzny.
"Nezbývá než zvednout rukavici, která nám byla hozena, a ohlásit ve vlastním národě boj proti všem, kteří dobu nepochopili a kteří jdou s nepřáteli Nové Evropy pracujících," hřímal na pohřbu Moravec.
"Pohřeb Karla Lažnovského mezníkem i výstrahou," shrnul to o den později na své titulní straně protektorátní deník Národní politika.
Kolaborantský žurnalista byl v tomto listu prezentován jako "přední představitel říšského myšlení v české žurnalistice". A k temnému koloritu doby patřilo, že velký článek o jeho pohřbu bezprostředně doplňoval sloupek, v němž Národní politika informovala o tom, že za poslech zahraničního rozhlasu odsoudil stanný soud v Praze tři lidi k trestu smrti zastřelením a za hospodářské delikty jednoho člověka k trestu smrti provazem a že stanný soud v Brně poslal pro údajnou přípravu velezrady a sabotáž na smrt šest lidí. Přičemž všechny rozsudky již byly vykonány 13. října. Nacistická moc předváděla, jak si svůj "mezník a výstrahu" představuje v praxi.
Pronacističtí novinářští aktivisté
Kdo vlastně byl Karel Lažnovský a proč se jeho pohřeb stal pro německou moc tak důležitou manifestací? K odpovědi na tuto otázku je třeba přistoupit šířeji a vysvětlit si, jakou roli vlastně hráli v protektorátu novinářští aktivisté, k jejichž předním "osobnostem" tento žurnalista opravdu patřil.
Šlo o novináře reprezentující v české žurnalistice vysloveně pronacistický směr. Tato skupina, podporovaná úřadem říšského protektora Konstantina von Neuratha, otevřeně vystupovala proti politice předsedy vlády Aloise Eliáše, který měl pro ně vlastní pohrdavé označení "političtí přeběhlíci".
Jejich předválečné příběhy byly různorodé. Je pravda, že řada z nich inklinovala k fašistickému hnutí a k národnímu socialismu již za první republiky, bylo však mezi nimi i nemálo těch, kteří věřili třeba idee komunismu (to se týkalo právě Lažnovského, jenž až do roku 1933 psal pro Rudé právo a na přelomu 20. a 30. let patřil k aktivním komunistům). A mnozí z nich psali za první republiky dokonce i do listů, které představovaly páteř československé demokracie (zejména Emanuel Moravec, ale také například Vladimír Krychtálek, jeden z třiceti nositelů nejvyššího stupně protektorátního vyznamenání Čestný štít protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava, tzv. "Svatováclavské orlice", po válce popravený za kolaboraci).
Co je tedy spojovalo? Snad až na Moravce představovali v české prvorepublikové žurnalistice velice často druhou až třetí garnituru, v podstatě bezvýznamné a ne příliš zdatné novináře, jejichž ambice dalece přesahovaly jejich reálné schopnosti. Příklon k fašismu po zabrání Československa Adolfem Hitlerem tak pro ně představoval cestu ke kariéře a k moci, jíž by na základě skutečných profesních kvalit nikdy nedosáhli. Morálně si svou kolaboraci někteří z nich zdůvodňovali tím, že když pomohou převychovat národ v duchu říšské myšlenky, ochrání ho od zbytečných ztrát na životech.
Chlebíčková poprava
V březnu 1941 vytvořili tito aktivisté takzvanou sedmičku vedoucích novinářů, kam patřil i Lažnovský, a začali usilovat o vytvoření pronacistického proudu české žurnalistiky. Terčem jejich kritiky se nejčastěji stávala právě Eliášova protektorátní vláda, kterou vinili z pasivity a neochoty spolupracovat s nacistickým režimem (dlužno dodat, že nemířili vedle, protože Alois Eliáš skutečně aktivně spolupracoval s domácí odbojovou organizací Obrana národa i s československou exilovou vládou, snažil se hájit české zájmy a bránil vzniku pronacistických skupin).
Vztahy mezi Eliášem a sedmičkou novinářských kolaborantů se přiostřily v srpnu 1941, kdy si na poradě protektorátního tiskového odboru začali veřejně stěžovat na to, že protektorátní vláda zastává nedostatečně proněmecký postoj. Londýnský rozhlas na to reagoval veřejnou výzvou Čechům, aby bojkotovali protektorátní tisk, a 14. září k tomuto bojkotu opravdu došlo.
Novinářští aktivisté vyzvali Eliáše, aby je veřejně podpořil a bojkot zkritizoval, ale ten striktně odmítl se touto věcí jakkoli zabývat. Žurnalističtí kolaboranti proto začali vyvíjet stejný nátlak na nemocného protektorátního prezidenta Emila Háchu, o němž se domnívali, že podlehne snáze. Když to Eliáš viděl, ustoupil a pozval všechny na schůzku, kde jim měl svou podporu demonstrovat. Současně se však rozhodl, že je na té schůzce pozabíjí.
Schůzka se uskutečnila 18. září 1941 v úřadovně předsednictva ministerské rady. Eliáš pro ni připravil ve spolupráci s Františkem Patočkou, ředitelem bakteriologického ústavu při Karlově univerzitě, a se svým přítelem, urologem Milošem Klikou, speciální obložené chlebíčky, otrávené bakteriemi tyfu a tuberkulózy (vyšlechtěnými pro tento případ Patočkovými kolegy) a v jednom případě také dosud nevyzkoušeným klobásovým jedem neboli botulotoxinem.
Pozvaným hostům určil zasedací pořádek a ke jmenovkám na stole přiložil patřičně upravené občerstvení. Během jednání s aktivisty se pak úzkostlivě vyhýbal vyslovení veřejné podpory a sváděl diskusi k otázkám zásobování, aby se nezkompromitoval. Současně doufal, že jeho hosté neodolají a zakousnou se do připraveného pohoštění. A dočkal se.
Onemocněli tři, zemřel jeden
Schůzky s Eliášem se zúčastnilo všech sedm kolaborantů, otrávené chlebíčky však zasáhly jenom tři z nich: tuberkulózou se nakazili Lažnovský, Krychtálek a Jaroslav Křemen, někdejší prvorepublikový oblíbenec prezidenta Edvarda Beneše, ale za protektorátu jeden z největších a nejzákeřnějších propagandistických kariéristů.
Všichni tři skončili v podolském sanatoriu SS a gestapo začalo vyšetřovat možný atentát. Na Eliáše v této souvislosti nepřišlo, tomu to ale nijak nepomohlo - tak jako tak byl po Heydrichově příjezdu do Prahy zatčen a soud byl nemilosrdný.
Devět dní poté, co byl Eliáš odsouzen k trestu smrti, dostihl nejvyšší trest také jednoho z těch, které k smrti odsoudil naopak on - Lažnovský, jenž se kromě tuberkulózy nakazil také tyfem, zemřel v pátek 10. října 1941.
Eliáš byl v této souvislosti znovu vyslechnut, ale svou vinu popřel a gestapo mu ji nedokázalo. Nepodařilo se to ani Heydrichovi, který chtěl využít této aféry při dalším procesu proti bývalému premiérovi. Zvláštní komise zřízená Říšským kriminálním úřadem však v únoru 1942 spojitost Eliáše s Lažnovského smrtí odmítla.
Heydrich se tak nakonec úplné porážky svého protivníka nikdy nedočkal - když zahynul na následky akce československých parašutistů, byl Eliáš stále ještě naživu. Bohužel je nutné dodat, že ani odvážný generál svého kata dlouho nepřežil; již 19. června 1942 byl na příkaz K. H. Franka dopraven na Kobyliskou střelnici sloužící jako popraviště, postaven před popravčí četu a zastřelen.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
