Největší stěhování za 200 let. Karmelitky opouštějí svůj domov na Hradčanech

/PŘÍBĚH DENÍKU/ V malé obci Drasty severně od Prahy panuje čilý stavební ruch. Není to ale další developerský projekt, jak by vás možná mohlo napadnout; sestry z řádu bosých karmelitek tu přestavují statek na svůj nový klášter. O sobotách tu i pracují na brigádách a zařizují si svůj nový domov, který bude obývat devět sester. Čeká je tak největší stěhování za neuvěřitelných 200 let.

Sestry pro to mají několik důvodů. Hovoří o nich matka představená, sestra Markéta. Vše souvisí s papežskou klauzurou; tedy jedním z prostředků, které sestrám pomáhají žít život modlitby. „Je to vymezený prostor, kam patří samotný klášter a zahrada, určený pouze komunitě sester, ze kterého vycházejí jen v případě nutnosti. Většinou k lékaři a na úřady, kdy nelze záležitost vyřídit jinak,“ vysvětluje sestra Markéta.

To je hlavním důvodem pro stěhování; současný klášter neposkytuje zcela vhodné podmínky pro tento způsob života. Klášter na Hradčanském náměstí je sice prostorný, ale má malou zahradu. „To s sebou přináší nedostatek pohybu a následně i zdravotní problémy,“ vysvětlila sestra Markéta.

Kromě toho je nevýhoda i stoupající hluk z Hradčanského náměstí a okolních ulic. „Jsme kontemplativní řád, což znamená že naším povoláním je modlitba. Modlíme se za lidi ve světě. Za všechny, kteří jakkoli trpí, jsou osamoceni, zoufalí… Za všechny lidi, ať už Boha znají nebo ne,“ vysvětluje.

A pak tady je i otázka peněz. Provoz historické budovy je nákladný.

Klášter se stává klášterem v okamžiku požehnání budovy

Jak je ale těžké postavit nový klášter? Sestra Markéta říká, že se na nedá dopovědět, sestry s rekonstrukcemi tohoto typu nemají téměř žádné zkušenosti, pokud není řeč o nutných opravách stávajícího kláštera. „Nyní jsme v první fázi budování, kdy se rekonstruují první dvě budovy. Je to složitý proces, který na nás klade nemalé nároky,“ odpověděla.

Klášter je budova, kterou obývá řeholní společenství, vysvětluje. „Takže se jím stane v okamžiku, kdy bude dostavěn a námi obydlen,“ odpovídá na otázku, kdy se vlastně klášter, tedy nově vybudovaný klášter, stává skutečně klášterem. „Stane se tak při slavnostní příležitosti, kdy budou budovy požehnány a u nás navíc bude uzavřena papežská klauzura. Tím okamžikem z ní sestry, kromě již zmíněných případů nutnosti, nesmí vycházet ani do ní nikdo nesmí vcházet, kromě nezbytných technických záležitostí. Pro proces stěhování jsme nyní z Říma obdržely částečný dispenz od papežské klauzury,“ vysvětlila sestra Markéta.

Právě dispenz od papežské klauzury je pro sestry velkou změnou. „Hlavně v tom, že máme stísněné prostory, najednou tu je dostatek prostoru a možnost fyzické práce, to je pro nás moc milé,“ usmívá se sestra Markéta. „Je to i druh psychického odpočinku. Jinak to ale není změna v tom, že bychom vyšly z klauzury a svět byl úplně jiný, to ne. Chodíme k lékaři, na úřady… Sledujeme zprávy, stýkáme se s příbuznými nebo s lidmi, kteří za námi chodí. Není to tak, že by se člověk neorientoval,“ popisuje život v klauzuře.

Každému ale nemusí tento způsob života sednout, připouští matka představená. Záleží prý i na povaze. „Když přijdou zájemkyně a mají možnost tento život zkusit, záhy některé zjistí, že na ně prostor působí stísněně, že potřebují kontakt s lidmi. Na život v klauzuře nestačí jen lidské rozhodnutí a určitá psychologická dispozice, hlavní je, že mladá žena ve svém srdci vnímá, že ji k tomuto způsobu života volá Bůh,“ vysvětluje.

O sobotách pomáhají i dobrovolníci

Sestry z řádu jezdí do obce Drasty na brigády. „Snažíme se udělat to, co je v našich možnostech. Loni jsme ručně křovinořezy posekaly louku pod statkem, kde rostly dvoumetrové kopřivy, vyčistily bývalý sad od náletových dřevin, čistily cihly z demolic, které se opět použijí a hlavně vyklízely budovy a celý prostor dvora od velkého množství odpadků. Vyvezli jsme takto desítky kontejnerů,“ popisuje matka představená sobotní brigády.

Na sobotní brigády se podle jejích slov navíc začali hlásit dobrovolníci, kteří jsou ochotni zdarma pomoci. „I díky nim se loni udělalo velké množství práce,“ řekla. Z části to jsou i místní lidé, kteří dorazili z okolních obcí. „Moc hezky nás přijali. Pan starosta Klecan nám moc fandí a je nám nakloněn,“ řekla sestra Markéta.

Jako první bude opravený bývalý Panský dům. Ten sestry nejprve využijí jako provizorní bydlení pro svoji komunitu, než se postaví samotný klášter; později ho využijí jako dům pro hosty. „Bude otevřený pro pobyt všech, věřících i nevěřících, pro skupiny i jednotlivce, kteří si budou chtít odpočinou, nabrat sil nebo se zastavit a strávit nějaký čas v tichu,“ řekla sestra Markéta.

Pro věřící tu tak bude prostor pro duchovní cvičení. Všichni, kteří o to budou stát, podotýká matka představená, se budou moci zúčastnit některých modliteb s komunitou v kostele, který bude součástí kláštera.

Lesopark bude přístupný všem

S areálem ale má řád více plánů. „Před domem pro hosty se snažíme obnovit lesopark, jehož součástí bude i dětské hřiště, a který bude přístupný veřejnosti. Naše řeholní společenství nemá žádnou vnější činnost - neučíme ve školách, neošetřujeme nemocné jako jiné řády. Jediné, co můžeme a chceme nabídnout, je umožnit lidem zastavit se, ztišit se, odpočinout si, duchovně načerpat a dát jim možnost účastnit se našich modliteb. Myslíme si, že v dnešní uspěchané době zaměřené na výkon by o to mohl být zájem,“ popisuje sestra Markéta.

Z druhé budovy, nyní v rekonstrukci, bude bytový dům pro stávající nájemníky, kteří již v rámci areálu bydlí. „A také pro další lidi, kteří nám jsou blízcí a budou chtít bydlet poblíž kláštera,“ vysvětlila.

Původní záměr stavět na zelené louce nevyšel

Rekonstruovat stavbu není jednoduchá a levná záležitost, sestra Markéta uznává, že stavět na zelené louce je levnější a snazší. „Také jsme to původně měly v plánu. Rozhodnutí o stěhování padlo po dlouhém společném komunitním rozlišování v roce 2005. Naše představa, že najdeme vhodný prázdný pozemek v Praze nebo jejím blízkém okolí, se ale nakonec ukázala jako nereálná. Objely jsme několik desítek pozemků, ale žádný nebyl vhodný,“ popisuje výsledek hledání.

Nakonec se tedy řád zaměřil na pozemky, kde již nějaká stavba je. „Statek v Drastech, který restituovala Vyšehradská kapitula v poslední vlně restitucí v roce 2015, jsme objevily na podzim roku 2016. Ze začátku jsme jím okouzleny nebyly. Až postupně jsme si toto místo zamilovaly a nakonec ho v lednu roku 2018 koupily,“ vysvětlila.

Rekonstrukci komplikuje, hlavně finančně, fakt, že je celý areál památkově chráněný.

Aby sestry získaly peníze a budování nového kláštera, musely klášter na Hradčanském náměstí prodat. „Rozhodly jsme se ho prodat nekomerčně, ačkoli komerčním prodejem bychom za něj získaly mnohem více peněz,“ řekla k prodeji sestra Markéta.

Má to svůj důvod. Sestry na tomto místě žily více jak 200 let. „Proto jsme chtěly, aby i nadále zůstal v církvi. Nakonec ho koupil investor našich bratří bosých karmelitánů, kteří v něm budou po našem odchodu působit. Plánují zde vybudovat duchovní centrum otevřené širší veřejnosti,“ vysvětlila.

Bosé karmelitky nechodí bosky

„Často se nás na to lidé ptají a koukají, jestli nosíme boty,“ říká s úsměvem sestra Markéta, jak procházíme staveništěm. Bosé karmelitky ale boty nosí, název nemá nic společného s obuví, jak by si člověk mohl myslet. „Bosý znamená reformovaný, dříve byli například bosí františkáni, augustiniáni…“ vysvětluje.

Pro řád bosých karmelitek ale nejde o první stěhování. Původní klášter stál na Malé Straně, jeho součástí byla velká zahrada, což jsou nynější Vojanovy sady, vysvětluje matka představená. „Za josefínských reforem byly naše sestry roku 1782 vyvezeny a po deseti letech, kdy se mohly vrátit, jim byl přidělen bývalý klášter barnabitů jako provizorní klášter. Od té doby - s přestávkou 40 let vyhnanství za doby komunismu - žije vlastně naše komunita v provizorním bydlení,“ řekla sestra Markéta.

Sestry se na stěhování do Drast těší. „Nemůžeme samozřejmě jen tak mávnout rukou nad roky, které jsme prožily na Hradčanech. Myslím, že každá z nás se bude muset s naším nynějším klášterem na Hradčanech svým způsobem loučit.

Ale to už k životu patří, že když si něco zvolíme, musíme se i něčeho vzdát. Určitě je ale proces budování nového kláštera i přes mnohé starosti velmi tvůrčí a krásný,“ říká sestra Markéta.

Zdroj: Deník/J. Šťástka, Řád BK, wikipedia

Vzhledem k tomu, že dům pro hosty bude v Drastech otevřený věřícím i nevěřícím, nabízí se otázka, zda je v moderním světě větší zájem o víru. Obracejí se lidé k víře častěji? Sestra Markéta to nedokáže odhadnout, říká. „Osobně mi spíš připadá, že podmínky v dnešní společnosti moc nenapomáhají k tomu, aby si člověk kladl otázky po Bohu. Jisté ale je, že každý touží po absolutní lásce, i když si to ne vždy uvědomuje,“ odpovídá na otázku.
Časem tedy každý zjistí, že i ty nejvydařenější vztahy, kdy lásku svobodně dáváme i přijímáme, nenaplní jeho srdce bezezbytku. „A my věříme, že touto Absolutní Láskou je Bůh, který každého člověka hledá a dříve či později, třeba až v okamžiku smrti, se mu dá poznat,“ uzavírá sestra Markéta náš rozhovor.

BOSÉ KARMELITKY se budou stěhovat do starého statku (foto uprostřed), který náročná rekonstrukce změní v nový klášter (vizualizace). Nyní řád sídlí na Hradčanském náměstí v pozoruhodném barokním areálu. Jeho součástí je i kostel svatého Benedikta. Kostel byl po bitvě na Bílé hoře věnován řádu barnabitů. Ti zde postavili klášter, kde sídlili až do konce 18. století, kdy je vystřídaly karmelitánky. V roce 1950 v rámci komunistických represálií vůči katolickým řádům byl objekt kláštera násilně vyklizen a následně byl celý areál nákladně přebudován na luxusní hotel pro komunistické prominenty. V letech 1985 až 1991 prodělal velkou rekonstrukci. V roce 1992 byl opět navrácen svému původnímu církevnímu účelu.