Dne 28. listopadu 1695, tedy právě před 325 lety, vyhasl na plzeňské šibenici život třiačtyřicetiletého Jana Sladkého Koziny, respektovaného sedláka z chodské vsi Újezd, jenž se stal vůdčí osobností vzpoury Chodů proti Volfovi Maxmiliánovi z Lammingeru a Albenreuthu – zlověstnému „Lomikarovi“.

Kozinova poprava i celá chodská rebelie se staly součástí české národní mytologie, realita se však v několika bodech od tohoto mýtu významně lišila.

Lammingerové a Chodové

Rod Lammingerů pocházel pravděpodobně z Chebska, a třebaže jeho příslušníci měli německou národnost, řadil se k předbělohorské české šlechtě a jeho členové se ve smyslu příslušnosti k zemské obci pokládali za Čechy.

Skutečnost, že právě tento rod se stal kolem roku 1630 v důsledku pobělohorských konfiskací novým dědičným držitelem chodských vsí, v sobě skrývala hned několik paradoxů. Za prvé ten, že vítězný habsburský císař Ferdinand II. prodal Chodsko Lammingerům, konkrétně „Lomikarovu“ otci Volfovi Vilémovi z Lammingeru, přesto, že Lammingerové (až na Volfa) stáli během stavovského povstání proti němu. Tři Volfovi bratři se dokonce coby luteráni do protihabsburského povstání aktivně zapojili a po jeho porážce museli emigrovat. Volf Vilém zůstal na straně císaře jako jediný, nicméně se dočkal odměny.

Druhým paradoxem bylo, že naopak Chodové proti habsburskému císaři vůbec nic neměli. Důvodem bylo mimo jiné, že předchozí panovník, českými stavy zvolený „zimní král“ Fridrich Falcký, chtěl podřídit jejich vsi Domažlicím. Něco takového si Chodové, kteří z důvodu výkonu strážní služby v pohraničním hvozdu podléhali tradičně přímo panovníkovi, nehodlali dát líbit. Listinu, jež tuto klauzuli obsahovala, proto Fridrichu Falckému hrdě vrátili, a měsíc před bitvou na Bílé hoře slíbili „rádi a s vochotnou myslí“ poslušnost Habsburkům. Jak vidno, moc jim tato vstřícnost neposloužila.

S podřízením Lammingerům, ať už Volfovi Vilémovi nebo později jeho synu Maxmiliánovi, se chodští sedláci nehodlali smířit. Vysílali opakovaná poselství do Vídně a sepisovali supliky, v nichž zdůrazňovali svou věrnost císaři během povstání a brojili proti uvaleným robotním povinnostem. Noví majitelé panství však reagovali stejně zarputile – Chodové dostali rozkaz odevzdat zbraně, nesměli už těžit dřevo v panských lesích, a navíc čelili tvrdé rekatolizaci (i když se při stavovském povstání přiklonili na císařskou stranu, většinu z nich tvořili evangelíci, což byl další paradox).

Čtyřiadvacet pergamenů

V roce 1680 vypuklo po celých Čechách rozsáhlé ozbrojené selské povstání, které situaci vyostřilo. Na trůnu v té době už seděl další panovník Leopold I., na něhož se Chodové obrátili s novou peticí. Stále měli totiž v držení 24 královských pergamenů zajišťujících jejich výsady a odmítali uznat, že jejich platnost pobělohorské zemské uspořádání prakticky anulovalo.

Leopold jejich petici nevyslyšel, naopak vydal v reakci na selské bouře dva patenty, jimiž všechna poddanská privilegia z předbělohorského období zrušil a současně uvalil na celé Čechy, Chodsko nevyjímaje, stejnou robotní povinnost.

V návaznosti na tento verdikt začal Maxmilián „Lomikar“ Lamminger vyžadovat, aby mu Chodové zmíněných 24 pergamenů odevzdali, a na další rebelii bylo zaděláno.

Chodové nakonec vydali 22 pergamenů (na Lammingerův zámek je údajně donesla selka, aby se tím nemusel ponižovat žádný muž), ale dva si nechali. Úpornost, s jakou se Lamminger jejich listin dožadoval, je totiž vedla k přesvědčení, že i přes císařský verdikt mají svou platnost.

Pozor na chvastouny

O více než deset let později se jeden chodský hajný jménem Matyáš Just dostal do sporu s městem Domažlice, odvolal se k císaři a svůj spor překvapivě vyhrál. A nejen to, dokonce dosáhl osobní audience u panovníka.

Tento svůj úspěch samozřejmě nesmlčel a všude se jím chlubil. Zdeptaným Chodům tak svitla nová, bohužel falešná naděje, takže k císaři vyslali novou deputaci, jejímiž členy byl sám Just (sliboval, že s pomocí svých dvorských konexí vymůže Chodům u císaře vysvobození z poddanství), sedlák David Forst – a konečně právě Jan Sladký Kozina.

„Nikdo z prostých Chodů samozřejmě nemohl chápat, že císařův zásah do Justovy pře lze vysvětlit i jako výraz oficiální sebeprezentace panovnické moci. I Leopold I. – stejně jako jiné absolutističtí monarchové – cíleně budoval svůj obraz dobrého a spravedlivého vládce, který se rázně zastane poddaného, jemuž bylo ukřivděno, a ochrání jej před zvůlí kohokoliv,“ píše historička Marie Koldinská v knize „Falza a podvody české historie“.

Císař udělil osobní audienci i chodské delegaci a stejně jako s Justem s ní jednal vlídně. Jejich žádostí se ovšem nijak nezatěžoval, předal ji k vyřízení českým místodržícím v Praze. Protože jedním z těchto místodržitelů byl sám Lamminger, bylo jasné, že to nemůže dopadnout pro Chody úspěšně. To ale členové delegace netušili, stačilo jim, že se k nim císař choval laskavě. Doma proto ostatním vyprávěli, že věc je na dobré cestě.

Neopodstatněná naděje Chodů po těchto optimistických zprávách ještě zesílila a brzy se po celém Chodsku šířila fáma, že Kozina s Forstem přivezli z Vídně císařský list stvrzující všechna chodská privilegia. Důsledkem bylo, že všichni Chodové přestali robotovat.

Konec všem nadějím

Něco takového si Lamminger nenechal líbit. V lednu 1693 dal odbojné poddané svolat na nádvoří svého zámku v Trhanově a přečetl jim císařský reskript, jenž žádost Chodů o uznání starých privilegií výslovně zamítal.

Šokovaní Chodové odmítli uvěřit v pravost listiny a vyslali do Vídně další delegaci, opět s Kozinou v čele. Císař je přijal opět přívětivě a reskript jim předal osobně. Byl to tentýž, jaký jim už přečetl Lamminger, ale to Chodové nevěděli, mysleli, že tentokrát drží v ruce „pravý“ císařův list, jímž se ruší robota.

Z Vídně proto zamířili na Chodsko, kde oznámili svůj velký úspěch, a pak se vydali do Prahy, kde chtěli reskript předat místodržitelům a dostat od nich potvrzení o zrušení roboty.

V Praze přišla studená sprcha – znovu se dozvěděli, že žádná jejich privilegia neplatí, a všechny pergameny byly před jejich očima rozstříhány. Poté byli vyzváni, aby na místě složili „Lomikarovi“ slib věrnosti. Když odmítli, putovali do vězení.

Následoval soud, v němž delegaci přitížilo ještě to, že na Chodsku vypukly rozsáhlé nepokoje. Lamminger žádal hlavy, Leopold I. však rozhodl, že pro výstrahu bude popraven jen jeden vzbouřenec. Volba padla na toho nejvýřečnějšího a nejodvážnějšího – Jana Kozinu.

A jak to bylo s oněmi slovy pod šibenicí? Vyzval chodský hrdina Lomikara opravdu na Boží soud? V dobových pramenech nic takového doloženo není, Lamminger však skutečně necelý rok po Kozinovi zemřel – začátkem listopadu 1696. Právě tato souvislost, s největší pravděpodobností náhodná, pak dala vzniknout legendě o hrůzné Kozinově věštbě.