Olympijský oheň zapálil v Innsbrucku na sklonku ledna 1964 domácí rakouský sjezdař Josef „Josl“ Rieder, jenž nemohl tušit, že z Olympie donesená pochodeň jakoby zažehla žár i v hlavě jednoho českého redaktora. Ota Pavel sám později popsal svou tehdejší situaci a rozpoložení v poznámce, kterou v roce 1993 zveřejnila Věra Pavlová v knize Vzpomínky na Otu Pavla.

„Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mě to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staleté vykotlané zuby. Šel jsem pak zapálit do hor nad Innsbruck selské stavení. Přál jsem si, aby se rozsvítilo velké světlo a zahnalo mlhu. Když jsem vyváděl krávy a hřebce z chléva, aby neuhořeli, dorazila rakouská policie. Dali mi želízka a vedli mě do údolí. Nadával jsem jim, strhl jsem si boty a šel jsem sněhem bos jako Kristus, kterého vedou na kříž…“

Od smrti spisovatele Oty Pavla vloni uplynulo 50 let:

Ota Pavel u psacího stroje
Chtěl se zabít, ale zachránila ho láska k rybám. Ota Pavel měl své démony

Nemocí, jež tak tvrdě vstoupila jednomu z nejtalentovanějších českých literárních autorů do života, byla maniodepresivní psychóza. Nebyl jediným v rodině, kdo k ní měl sklony – psychickými problémy trpěli dlouhodobě i jeho bratři Jiří a Hugo. Nebylo divu. Po všem, čím si rodina Popperových během 20. století prošla, by bylo spíš zvláštní, kdyby tomu tak nebylo.

Není ale vyloučeno, že bezprostředním spouštěčem záchvatu bylo ještě něco jiného: jeden konkrétní impuls, k němuž došlo přímo v Innsbrucku, konkrétně v šatně československých hokejistů. A že tento impuls měl tak zdrcující vliv právě kvůli tomu, co už měl Ota Pavel i jeho rodina za sebou.

Dobové záběry ze zimních olmypijských her v Innsbrucku 1964:

Zdroj: Youtube

Válečné dětství

Novinář a spisovatel Ota Pavel se narodil 2. července 1930 v Praze jako třetí a nejmladší syn židovského obchodního cestujícího Lea Poppera a jeho nežidovské manželky Hermíny. Ještě v 30. letech začala celá rodina jezdit do křivoklátských lesů do převoznické chalupy v Luhu u Branova, kde se úzce spřátelila s místními starousedlíky, zejména převozníkem Karlem Proškem a restauratérem Jaroslavem Fraňkem, provozujícím zájezdní hostinec U Rozvědčíka (Franěk za první světové války skutečně působil jako rozvědčík).

Dětství strávené ve společnosti těchto svérázných lidí Ota Pavel později dokonale vylíčil ve svých povídkách, vydaných ve sbornících Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby. V povídkách zachytil i dobu okupace, těžké přežívání válečných let v obci Buštěhrad na Kladensku v domě otcových rodičů, kam se rodina přestěhovala v roce 1939, pozdější odvlečení svých starších bratrů do koncentračních táborů a nakonec i odvedení tatínka.

Lidice se staly věčným nástrojem propagandistů:

Členové SS si prohlížejí ruiny vypálených a rozbořených Lidic
Lidice opakovanou obětí. Vyvražděná obec se stala věčným nástrojem propagandistů

V Buštěhradě rodina zažila i zkázu Lidic, s Buštěhradem bezprostředně sousedících, v červnu 1942. „Válka byla všude zlá, ale v Buštěhradě snad o kousek horší. Zkáza Lidic zasáhla celý svět. Ale Buštěhrad, můj tatínek, bratři, já, my jsme viděli Lidice hořet, my jsme slyšeli Lidice před kopec křičet, já chodil s Příhodou do školy a najednou bylo jeho místo v lavici zoufale prázdný,“ vzpomínal na jednu z nejhrůznějších událostí nacistické okupace ve slavné povídce Kapři pro wehrmacht.

Nejspíše právě tento děsivý zážitek stál u počátku pozdější psychózy, Ota Pavel to alespoň nevylučoval. „Neviděl jsem plameny olympijského ohně, ale díval jsem se na ohnivé jazyky, které v jedné červnové noci ve dvaačtyřicátém pozřely Lidice,“ napsal později v souvislosti s innsbruckou pochodní.

Rodina měla nakonec štěstí v neštěstí. Jak otec Leo Popper, tak oba bratři se z koncentračního tábora vrátili. „Hugo se vrátil celkem dobrý. Jirka se vrátil a měl čtyřicet kilo a půl roku umíral od hladu a utrpení, než začal znovu žít,“ popsal tuto chvíli ve své vůbec nejslavnější povídce Smrt krásných srnců.

Deziluze z komunistů

Ovlivněn hrůznými válečnými událostmi vstoupil Pavlův otec krátce po válce do Komunistické strany Československa a zviklal k tomu postupně i celou rodinu (sám Ota Pavel se stal členem KSČ v roce 1947).

Brzy ale přišlo kruté vystřízlivění, které spisovatel opět geniálně popsal v povídce Běh Prahou. Ta na rozdíl od ostatních před listopadem 1989 v žádné z povídkových knih nevyšla a šířila se jen samizdatem. Nebylo divu. Jako hraniční historické události totiž rámovaly její děj pro komunisty vítězné volby roku 1946 na straně jedné – a proces s „protistátním spikleneckým centrem“ Rudolfa Slánského z roku 1952 na straně druhé. Proces skončil vynesením 11 rozsudků smrti.

Pamětní síň Oty Pavla v převoznickém domku strejdy Proška v Luhu pod Branovem na KřivoklátskuPamětní síň Oty Pavla v převoznickém domku strejdy Proška v Luhu pod Branovem na KřivoklátskuZdroj: Wikimedia Commons, Palickap, CC BY-SA 4.0

„Maminka ležela na gauči zachumlaná do deky a obrácená ke zdi, tatínek seděl v podvlíkačkách u stolu a plakal. Vlasy měl rozházené přes čelo a slzy mu stékaly na noviny. Bylo to Rudé právo, které odbíral a bez něhož nemohl ani den být. Naklonil jsem se nad ním a ty vlasy mu dal pryč z čela. Poprvé a naposled v životě se mi sesunul do náruče, jako to dělají děti,“ líčil Ota Pavel chvíli, kdy se rodina dozvěděla o výsledku procesu.

Kdo byl Velký metař a jak jemu adresovaný dopis přispěl k zatčení Rudolfa Slánského:

Po Klementu Gottwaldovi byl Rudolf Slánský druhým mužem ve státě. Gottwald byl jeho přítel, přesto ho nakonec obětoval
Generální tajemník Slánský: K jeho zatčení přispěl záhadný dopis Velkému metaři

„Držel jsem ho a díval jsem se přes jeho hlavu do toho Rudého práva, kde zaškrtal červenou tužkou: Rudolf Slánský, židovského původu, Bedřich Geminder, židovského původu, Ludvík Frejka, židovského původu, Bedřich Reicin, židovského původu, Rudolf Margolius, židovského původu. Ta řada židů pokračovala a byla rozmazaná slzami. Když se utišil, podíval se nepřítomně na mě, jako by mě nepoznával, a povídá: Zase zabíjejí židy. Už to zase potřebujou na někoho svést. Pak vstal a uhodil do toho Rudého práva a křičel: Já odpouštím vraždy. I justiční. I politický. Ale v tomhle komunistickým Rudým právu nikdy nemělo stát židovský původ! Komunisti dělí lidi na židy a na nežidy! A pak udeřil znovu do Rudého práva a to se rozprsklo, jako by bylo ze zimního ztrouchnivělého listí.“

Leo Popper na protest vymaloval na vrata, která na 1. máje (svátek práce) zdobil rudými komunistickými hvězdami, dvě hvězdy židovské. Počítal se zatčením, ale k tomu nedošlo. „Byl moc malý pán. Neměl žádnou moc a nevedl žádný úřad. Pěstoval v té době už jenom králíky,“ glosoval to jeho syn.

Ty Žide, jdi do plynu!

Sám Ota Pavel v té době působil jako sportovní redaktor v Československém rozhlase, kam byl přijat na doporučení svého přítele Arnošta Lustiga. Mezi lety 1956 a 1957 zastával stejnou pozici ve sportovním časopise Stadión, poté přešel do již zmíněného týdeníku Československý voják, který ho vyslal i do Innsbrucku.

K čemu mohlo v tomto rakouském zimním středisku opravdu dojít, popsal později jeho bratr Jiří ve fiktivním dopise, který adresoval svému bratrovi dlouho po jeho smrti.

Krátce po křišťálové noci začalo v nacistickém Německu platit nařízení o vyřazení Židů z německého hospodářského života:

Zatýkání židovských mužů v Baden-Badenu v listopadu 1938. Po antisemitském pogromu bylo v listopadu asi 30 tisíc lidí deportováno do koncentračních táborů
Žádný obchod ani řemeslo, řekli před 85 lety Židům. Vzpomínka je stále aktuální

„Dozvěděl jsem se a přečetl tu hrůzu a hnus před několika týdny, po třiceti sedmi letech. Neměl jsem o tom nikdy ani tušení…. V Innsbrucku, po hokejovém zápase se Švédy, kteří naši prohráli, jsi přišel do šatny, jako už často předtím. Hráči seděli skleslí, zoufalí, že pojedou domů bez medaile. Tys však věděl, že nemají pravdu, že skutečně získali bronz. Snažil ses jim to vysvětlit, říkals, jak je to fajn. Nevěřili ti. A jeden, prý bojovník a průšvihář řekl: Ty Žide, jdi do plynu!“ citovaly tento dopis v roce 2020 Literární noviny.

Čeští hokejisté skutečně získali v Innsbrucku bronz, byla to jediná medaile, kterou si Československo z těchto her odvezlo. Ale hrozná věta se už nedala vzít zpátky.

Poslední léta

V následujících letech byl Ota Pavel kvůli své nemoci opakovaně hospitalizován na různých místech a v roce 1966 odešel do invalidního důchodu. Přesto dál psal, přičemž se od sportovní tematiky postupně odpoutal ke vzpomínkám na své dětství u řeky Berounky a v Buštěhradu a na lidi a jejich charaktery, jak je měl jako dítě příležitost poznat.

Kniha Smrt krásných srnců vyšla v roce 1971, tři roky po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa a poté, co zemřel Pavlův otec. V dané společenské situaci měla okamžitě obrovský celospolečenský ohlas.

Sama povídka Smrt krásných srnců vznikla už dřív, zřejmě krátce po otcově smrti, a Ota Pavel si jí sám vysoce cenil. Svědčí o tom jeho dopis bratru Hugovi z počátku 70. let. „Abych byl úplně upřímný, řeknu Ti zase, že já cítím, že já jsem svůj dluh za to, co mi dal tento kraj, splatil. Jsem přesvědčen, i když přiznávám, že se mohu mýlit, že povídka ‚Smrt krásných srnců‘ o Leo Popperovi a Karlovi Proškovi se bude číst ještě za padesát let, až my tu nebudeme.

Ota Pavel a Branov:

Ota Pavel
Prdelka mu říkali. Branov na Otu Pavla vzpomíná dodnes

Někteří lidé mi řekli v těchto dnech, že bude jednou v čítankách. Ale i kdyby tam nebyla, poslal jsem do tohoto kraje za všechny peníze, co jsem v těch dnech měl, tolik výtisků, že bude jednou schována v branovských a nezabudických chalupách a bude se předávat z pokolení na pokolení tak jako hrací obrazy nebo hmoždíře. Ne pro mou slávu, ale proto, aby viděli, jací byli mrtví, kteří tu žili, chodili na Brtvu na trávu a vyhrávali na gramofón ‚Tisíc mil‘.“

31. března 1973 Ota Pavel zemřel ve věku 42 let na srdeční selhání po posledním převozu do nemocnice a byl pohřben na Novém židovském hřbitově na Olšanech vedle svého otce. V následujícím roce vyšel další, bohužel již nedokončený, výbor povídek z jeho dětství, nazvaný Jak jsem potkal ryby, a také sportovní próza Pohádka o Raškovi, inspirovaná osudy českého skokana na lyžích Jiřího Rašky.