Ke stejnému rozhodnutí o vině dospěl krajský soud již v roce 2008. Jeho tehdejší rozsudek ale zrušil Nejvyšší soud ČR.
I po novém projednání věci krajský soud uzavřel, že Roman K. jako jednatel Stavitelství KRRO, Teplá nad Sázavou, v úmyslu svou společnost a sebe obohatit vědomě uvedl v srpnu 2002 v omyl Okresní úřad Prachatice jako investora výstavby domova důchodců v Prachaticích tím, že mu prostřednictvím zmocněnce doručil bankovní záruku Komerční banky v Havlíčkově Brodě. Ta byla sjednána mezi bankou a KRRO pro okresní úřad jako záruka za splnění závazku dodavatele na zhotovení stavby ze smlouvy z června 1999.
Ve skutečnosti Roman K. nechal doručit úřadu falzifikát, který si za tímto účelem opatřil. Zabránil tak vzniku závazkového vztahu, dle něhož měla banka na výzvu okresního úřadu či později Domova důchodců a dále Domova seniorů Mistra Křišťana přímo plnit z titulu ručení až do výše 5 212 500 Kč náhrady nákladů odstranění případných skrytých vad díla, jestliže tuto povinnost nesplní dodavatel.
Bance záruku jistil termínovaný vklad dodavatele v této výši. Povinnost doručit doklad o záruce investorovi na sebe vzal zhotovitel.
Záruka měla zaniknout v roce 2009 nebo vrácením originálu bance. Závazkový vztah mezi bankou a okresním úřadem ovšem mohl platit jen tehdy, kdyby investor disponoval originálem záruky. Protože však šlo o falzifikát, tento vztah nikdy nenastal. Originál, který si dodavatel ponechal, K. bance vrátil 9. prosince 2004 proti vrácení složené částky. „To byl záměr, aby okresní úřad nemohl uplatnit ze záruky úhradu odstranění vad stavby a obžalovaný aby nepřišel o prostředky vázané v bance," řekl předseda senátu. Na to, že má falzifikát, investor přišel až v roce 2005. Že šlo o padělek, potvrdili znalci.

Nic prý nepadělal

Obžalovaný u soudu v roce 2008 tvrdil, že mu doklad o záruce poslali z Domova seniorů v Prachaticích poštou. 5,2 milionu si pak z banky vyzvedl.
Dodavatel sám reklamace odmítal a Domov seniorů nakonec práce musel zadat jiným. Náklady činily nejméně sedm a půl milionu korun.
Obhajoba hledala jiné viníky, například v údajné neurčitosti základního projektu či v povodni v roce 2002. Nic prý také nebrání Domovu seniorů, aby odstranění údajných závad vynucoval na dodavateli soudní cestou.
Podle obhajoby rovněž nebylo prokázáno, kdo a z jakých pohnutek vytvořil zmíněný falzifikát bankovní záruky. K. autorství popřel.
Krajský soud byl jiného názoru. Konstatoval, že padělatel musel disponovat originálem. „Z několika lidí, kteří s ním přišli do styku, mohl mít z padělání prospěch jen obžalovaný a jeho firma," řekl předseda senátu.
Tvrzení Romana K. o obdržení originálu smlouvy poštou od Domova seniorů bylo vyvráceno mj. údajem na podacím lístku o váze oné zásilky. Záruka by musela vážit výrazně víc.
„Naprosto nelogickým by ostatně bylo, kdyby se Domov takto koncem roku 2004 zbavoval možnosti plnění z této záruky, když v tu dobu vedl s dodavatelem řadu sporů o odstranění skrytých vad. A proč by ji vracel zrovna dodavateli a později si opatřoval padělek, aby záruku uplatnil?!" dodal předseda senátu.
K vadám díla soud odmítl obhajobu, že stavbu poškodily povodně – je dokázáno, že k nemovitosti voda nedosáhla. „Obžalovaný předal stavbu s vadami a podvodem zabránil objednateli uplatnit bankovní záruku," uzavřel předseda senátu v roce 2008.
Vrchní soud odvolání Richarda K. zamítl a obžalovaný podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS). Mj. prý nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu závazky ze smlouvy nedodržet, ani to, že by věděl, že společnost provedla dílo nekvalitně a bylo tak předáno se skrytými vadami. Spor má být podle něho řešen v rámci práva civilního a nikoli prostředky trestního práva.
NS věc vrátil do Budějovic. Mezitím probíhalo jiné stíhání Romana K. v Praze, rovněž v souvislosti s výstavbou domova důchodců. Obviněný si měl tentokrát nechat z účtu, na který plynuly účelové dotace, proplácet vysoké částky a způsobit tak škodu na cizím majetku ve výši 38,4 milionu korun. Pravomocnou tečku udělal Vrchní soud v Praze, když obžalovanému uložil pět a půl roku.
Českobudějovický soud mu tedy v prosinci 2011 nově půldruhého roku přidal. Obhájce Romana K. se na místě odvolal.Vrchní soud v Praze v červnu 2012 jehoodvolání zamítl a obviněný podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS).

Opakoval, že podle něho je podstata sporu v oblasti práva obchodního, nikoli trestního. Má za to, že nebyl prokázán jeho úmysl závazky ze smlouvy nedodržet a objednatele díla poškodit. Obsáhle se zabývá otázkou skrytých vad díla, Upozorňuje, že ať už by byl okresnímu úřadu předán originál či naopak falzum bankovní záruky, v obou případech zde přetrvává povinnost dodavatele odstranit vady díla nebo refundovat nabyvateli náklady spojené s jejich odstraněním. Posléze uvedl, že trestní řízení v dané věci trvá již deset let, což je nepřiměřené. Průtahy tak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Odpovědnosti se nezbavil?

NS po projednání věci uzavřel, že lze zcela jistě souhlasit, že jednání obviněného bylo jednáním neetickým, neboť tímto znatelně ztížil objednateli stavby možnost uplatnění zajišťovacího instrumentu – bankovní záruky, jelikož k jejímu uplatnění bylo ze strany zhotovitele stavby nutno předložit originál listiny. Objednatel díla byl do 9. 12. 2004 v domnění, že bankovní záruku může uplatnit prostřednictvím listiny, která mu byla předána, a která, jak se však ukázalo, byla falzifikátem. Nicméně samotné předložení falza - padělané bankovní záruky - neznemožnilo objednateli díla uplatnit nároky z odpovědnosti dodavatele za vady, tedy vymáhat škodu, prostřednictvím dalších institutů k tomu primárně určených, řekl NS.
Nebylo sto zcela a kategoricky zamezit objednateli díla uplatnění jeho nároku přímo u zhotovitele díla. Objektivní odpovědnost za skryté vady díla zde existovala nezávisle na existenci bankovní záruky. Neetickým jednáním obviněného došlo toliko k tomu, že objednatel stavby nemohl přímo u bankovního ústavu uplatnit nárok na výplatu peněz. Jednání obviněného mu znemožnilo tento institut využít. Zrušení bankovní záruky či znemožnění jejího využití poškozeným ale nijak obviněného nezbavilo objektivní odpovědnosti za vady.

Nelze tedy dovodit, že by došlo k obohacení obviněného či jiného subjektu, a potažmo tedy k dokonání zločinu podvodu. Není zde totiž dána příčinná souvislost mezi omylem objednatele stavby, spočívajícím v tom, že jednal v domnění, že má k dispozici originál bankovní záruky, a tedy je oprávněn tuto uplatnit přímo u bankovního ústavu, nemožností jejího uplatnění a z toho vzniklé škody.

V projednávané věci nadále zůstává nejasným, komu vlastně byla škoda způsobena, čí majetek byl zkrácen či zvětšen, resp. jak se obviněný či jeho společnost obohatili.

Proto NS rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil – mj. aby zvážil, zda jednání obviněného nenaplňuje skutkovou podstatu jiného trestného činu, než toho, jímž byl uznán vinným. 3 Tdo 581/2013