Krajský soud v srpnu 2013 nahradil svým rozhodnutím souhlas otce s odstěhováním jeho dětí s bývalou manželkou do Rakouska. Změnil tak verdikt Okresního soudu v Č. Krumlově, který ve věci prohlásil svou nepříslušnost a řízení zastavil s odůvodněním, že děti měly ke dni zahájení řízení bydliště v Rakousku, a proto podle Nařízení Rady ES z roku 2003 není ve věci mezinárodně příslušný český, ale rakouský soud.
Krajský soud zdůraznil, že v době jeho rozhodování sourozenci chodí už rok do škol v Rakousku, adaptují se na prostředí, žijí ve spořádané nové rodině matky a nejsou poznatky, že by v něm strádali. Pravdou je, že matka měla vyčkat rozhodnutí soudu o nahrazení souhlasu s odstěhováním, ale tuto okolnost převažuje zájem dětí. Soud konstatoval zprávy rakouských škol, že děti naprosto bez problémů přechod do jiného jazykového prostředí zvládly. „Přihlédli jsme i k tomu, že se matka neodstěhovala účelově, aby otce primárně oddělila od dětí, omezila jeho styk s nimi, ale proto, aby následovala přítele do společné domácnosti," pokračoval předseda senátu. „Nadále vychází otci vstříc, vozí děti za ním do Budějovic."
Soud také vyslechl oba sourozence v nepřítomnosti rodičů. Vyjádření jedenáctiletého syna, že by se nejraději vrátil, podle soudu nelze brát odděleně, izolovaně předtím dvakrát sdělil, že by chtěl žít spíše v Rakousku, uvedl předseda senátu. Své pocity formuluje zřejmě pod vlivem aktuálního prostředír.
„Z vyjádření žádného z dětí nevyplynulo, že by strádaly, byly nešťastné. Proto jsme rozhodli o nahrazení souhlasu s jejich vycestováním," uzavřel předseda senátu. „V první řadě jsme zkoumali zájem dětí," zopakoval.
Matka dětí podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS). Namítá, že k projednání věci před českým soudem nebyla splněna podmínka souhlasu obou rodičů s jeho příslušností.

Nic pro český soud?

Opakuje, že otec podal jako první v říjnu 2012 návrh na úpravu poměrů k nezletilým dětem. Současně děti „vytrhl z jejich prostředí" z péče matky v Rakousku, nevrátil je matce z dohodnutého styku, přemístil je bez vědomí a souhlasu matky do ČR a domáhal se svěření dětí do péče.
Orgán sociálně právní ochrany dětí v Českém Krumlově matce doporučil podat si návrh na úpravu poměrů k nezletilým dětem a předal jí standardní formulář, který vyplnila a podala k Okresnímu soudu v Českém Krumlově. Nikdo jí neřekl, kde se děti nacházejí, co se s nimi děje. Postupovala v souladu s doporučením úřadu. Když byla seznámena s celou problematikou, dva dny po podání návrhu vyjádřila jednoznačně nesouhlas s mezinárodní příslušností Okresního soudu v Českém Krumlově.
Dále nebylo zkoumáno, zda je v zájmu dítěte, aby řízení probíhalo v České republice. Již jen z praktického hlediska matka neshledává zájem dětí na tom, aby řízení probíhalo v místě vzdáleném více než 125 km od jejich současného bydliště, kdy bude třeba nepochybně provádět dokazování nejen z hlediska místních poměrů v bydlišti nezletilých, škole resp. školce, kterou navštěvují, ale i případným vyšetřením prostřednictvím znalců. Děti budou nuceny na tato vyšetření dojíždět například i v době, kdy budou mít školní povinnosti.
Podle dovolatelky má zásadní právní význam otázka, zda lze úkon matky, kterým podala návrh na úpravu poměrů k nezletilým u Okresního soudu v Českém Krumlově, považovat za vyjádřený souhlas (přijetí) příslušnosti uvedeného soudu, a zda je v zájmu dětí, pokud bude řízení probíhat u soudu podstatně vzdáleného od jejich obvyklého bydliště.
NS konstatoval, že pro usnesení odvolacího soudu bylo určující, zda podání návrhu na úpravu poměrů k nezletilým u Okresního soudu v Českém Krumlově bylo možno považovat za souhlas (přijetí) příslušnosti uvedeného soudu ve smyslu Nařízení.
Podle něj jsou soudy příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území příslušného členského státu. Jsou příslušné rozhodovat o každé věci týkající se rodičovské zodpovědnosti mj. v případě, že manželé v době zahájení řízení příslušnost soudů výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijali, a je to v zájmu dítěte.
Soudy jsou příslušné k rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti i v případě, že dítě má silný vztah k tomuto členskému státu, zejména z toho důvodu, že jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti má v tomto členském státě obvyklé bydliště, a všechny strany v době zahájení řízení příslušnost soudů výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijaly, a je to v zájmu dítěte.

Co míní Evropská unie

Jihočeské soudy správně vyšly z toho, že obvyklý pobyt jednoho z účastníků řízení na území jiného členského státu, než ve kterém má proběhnout řízení, zakládá mezinárodní prvek ve smyslu Smlouvy o fungování Evropské unie. Sporné však mezi rodiči zůstává, zda k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné soudy Rakouska, či České republiky. Soudní dvůr tuto otázkou dosud neřešil, konstatoval NS. Proto požádal Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) o odpověď na několik otázek. Ten loni v listopadu rozhodl pod č. j. C-656/13, že „nelze mít za to, že příslušnost soudu, u něhož jeden z účastníků zahájil řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti, všechny strany řízení […] výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijaly, pokud žalovaný zahájí později u téhož soudu druhé řízení a při prvním úkonu, který mu náleží, namítá nepříslušnost tohoto soudu".
Promítnutí závěrů SDEU do přezkoumávané věci má za následek závěr o nesprávnosti právního závěru odvolacího soudu, že mezinárodní příslušnost českých soudů odvodil z jejího návrhu na svěření nezletilých dětí do výchovy. Dovolací soud „jednoznačnost" takového projevu vůle neshledává. Matčino vysvětlení, že návrh na úpravu poměrů k nezletilým podala jen z důvodu zjištění informací o jejich stavu, aniž by zamýšlela vést řízení před českým soudem, se jeví jako věrohodné s přihlédnutím k dalším skutečnostem.
To však s ohledem na okolnosti případu nevylučuje, že mezinárodní příslušnost českého soudu by mohla být založena podle jiného ustanovení Nařízení, pokračuje NS. Podle Nařízení by české soudy byly například mezinárodně příslušné, jestliže děti v době bezprostředně před zahájením řízení měly obvyklé bydliště na území ČR, i když došlo k jejich neoprávněnému odebrání nebo zadržení. Tato otázka nebyla ke dni rozhodování v této věci v úplnosti vyřešena.
Proč je nevrátili?
Především se jedná o zjištění, že podle sdělení Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí rozhodl rakouský soud o nenavracení nezletilých do ČR a dle sdělení téhož úřadu rakouský Nejvyšší soud 9. září 2013 toto rozhodnutí potvrdil.
Pro rozhodnutí o mezinárodní příslušnosti je určující nejen tento samotný závěr, ale i důvod, pro který tak rakouský soud rozhodl, pokračuje NS. Je-li jím závěr, že v době tvrzeného neoprávněného přemístění nebo zadržení dětí v Rakousku tyto již na území Rakouska měly obvyklý pobyt, je třeba tento důvod zohlednit v kontextu se zjištěními, která ohledně obvyklého pobytu učinil již soud prvního stupně. Jiným důvodem by bylo nenavrácení dětí při aplikaci Haagské úmluvy o civilních aspektech mezinárodních únosů dětí.
Usnesení odvolacího soudu ze shora dosažených závěrů nevychází. Nejvyšší soud je proto zrušil. V dalším řízení krajský soud ověří důvody, pro které došlo k nenavrácení nezletilých dětí do ČR a bude se nadále zabývat zjištěním, kde měly děti obvyklý pobyt v době zahájení řízení (29. 10. 2012). Musí vyjít z toho, že obvyklý pobyt (bydliště) představuje místo, v němž má osoba těžiště svého života. Je úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Poměr, který může posléze vyznít ve prospěch některého z členských států přicházejících v úvahu, může být určen až s přihlédnutím ke všem okolnostem případu.
Odvolací soud v dalším řízení nepřehlédne závěr soudu prvního stupně, že nezletilé děti měly v době zahájení řízení u českého soudu těžiště svého života v Rakousku, neboť po předcházející střídavé výchově v obou státech tam začaly od 1. 9. 2012 docházet do školy a školky, dodal NS a zdůraznil, že odvolací soud je jeho právním názorem vázán. (30 Cdo 1994/2013)

… a další případ

Shodou okolností „přistál" v Č. Budějovicích i další „mezinárodní" spor o dítě, tentokrát o výživné.
Návrhem z března 2013 se matka u soudu v Opavě domáhala určení výživného pro nezletilou dceru. Soud vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Okresnímu soudu v Českých Budějovicích. Jeho nesouhlas s postoupením věci potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích, když uzavřel, že v projednávané věci péče o nezletilou občanku Uzbekistánu není dána pravomoc českých soudů. Opavský soud následně prohlásil svou nepříslušnost a řízení zastavil.
K odvolání Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí změnil toto usnesení Krajský soud v Ostravě tak, že se neprohlašuje nepříslušnost soudu České republiky a řízení se nezastavuje, neboť dcera, jejímž otcem je občan České republiky, nabyla občanství České republiky narozením. Proto jsou k rozhodování o věci příslušné české soudy.
Opavský soud poté vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích s tím, že příslušný je obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje, v projednávané věci tedy obecný soud otce. Budějovické soudní instance nesouhlasily, ale Opavští věc předložili NS a ten určil, že spor projedná Okresní soud v Č. Budějovicích. Otec dítěte se trvale zdržuje v jeho obvodu a matka návrh na určení výživného podala k Okresnímu soudu v Opavě z přesvědčení, že otec pobývá na tamní adrese, což bylo místním šetřením vyvráceno. S přihlédnutím k zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení proto NS určil místně příslušným pro projednání a rozhodnutí této věci Okresní soud v Českých Budějovicích. (29 Nd 416/2014)