Pomoc proti depresi i vysokému tlaku je schovaná v chodidlech

Potvrdit to může i autor těchto řádků, který před pěti lety začal na doporučení lékařů pravidelně chodit. Hodinka, dvě svižné procházky denně a za pár týdnů se začaly dít věci! Pivní pupek téměř zmizel, nohy a záda přestaly bolet, svaly zesílily, začalo se mu o poznání lépe dýchat a nespavost, která do té doby přicházela několikrát týdně, nadobro zmizela.

Ne snad, že by se ze zavalitého a funícího stárnoucího morouse, sedícího nejraději v hospodě, stal jako zázrakem zcela jiný člověk, ale určitě je štíhlejší, svěžejší a optimističtěji naladěný.

Ten, kdo nevěří, že k takové proměně stačí absolvovat pár kilometrů denně, se možná nechá přesvědčit vyprávěním lidí, kteří jsou již desítky let vášnivými chodci a na svou zálibu nedají dopustit.

Marta Votavová: Všude je krásně, když tam dojdete po svých

„Intenzivně jsem začala dělat turistiku až ve svých šestačtyřiceti letech, protože jsem hledala sport, který by byl pro ženu středního věku nejlepší. A co je lepšího než chůze?“ říká vášnivá chodkyně a držitelka nepřeberných českých i mezinárodních ocenění za výkonnostní chůzi, pětašedesátiletá Marta Votavová.

Od té doby, co pravidelně chodí, prý nikdy nebyla vážněji nemocná a ani neměla žádný úraz. „Turistika mi pomáhá udržovat si zdravé tělo i mysl, vypadat dobře a být v kondici. Dává mi naprostou volnost, poznání a obdiv, jak je příroda krásná.

Místo brýlí kapky do očí. V USA je nově v prodeji zázračný lék na vetchozrakost

Při chůzi zapomenu na starosti, funguje jako antidepresivum, kdykoli jsem mrzutá nebo smutná, a naplňuje mě radostí. Nabíjí mě i potkávání neznámých lidí, kteří vás pozdraví, usmějí se na vás a člověk hned pookřeje. Z výletu se vracím naplněná energií, zapisuju si zážitky do vandrovní knížky a všechno doma prožívám znovu,“ dodává.

Začátky v jejím případě ale nebyly vůbec lehké. Když poprvé ušla na jeden zátah 50kilometrovou trasu turistického pochodu, tak si dokonce řekla, že už to nikdy raději nebude zkoušet, protože ji bolel „celý člověk“. Druhý den navíc dostala svalovou horečku a třetí si myslela, že snad pojede do práce na kolečkovém křesle…

Od té doby ušla 56 dalších padesátek a vyzkoušela si, že je to opravdu především otázka tréninku. Dnes už ji po návratu z výletů žádné křeče, svalové horečky ani jiné problémy netrápí. „Už jsem natolik vytrénovaná, že to moje tělo zvládá hravě,“ konstatuje s úsměvem.

Na otázku, jestli má nějaké oblíbené místo, kam chodí nejraději, nebo které by doporučila i méně zdatným chodcům a chodkyním, než je ona sama, odpoví po malém zaváhání: „To máte těžké, krásné je to všude, když tam dojdete po svých. Nejvíc ze všeho asi miluji Pálavu a nesmírně ráda mám Jizerské hory. Tam se může procházet úplně každý, není to tak fyzicky náročné a je tam nádherná příroda.“

Ivan Press: 10 000 kroků denně

Radost z chůze i její pozitivní účinky zná jako své boty i další zapálený turista, dvaašedesátiletý dopravní inženýr Ivan Press, otec tří dětí a dvojnásobný dědeček, který pracuje u Správy železnic. Ve volném čase je funkcionářem Klubu českých turistů, takže na chození samotné nemá tolik času, kolik by si představoval, přesto se snaží absolvovat každý den alespoň pár kilometrů při venčení psa, nebo cestou do a z práce.

„V rámci aplikace od Oborové zdravotní pojišťovny s názvem 10 000 kroků denně většinou tuto výzvu splním, i když netvrdím, že úplně vždycky. Kromě toho od jara do podzimu vyjíždím ven na kole. Po práci přijdu domů, a buď vyrazím pěšky, nebo se jedu na hodinku, dvě projet. O víkendech, kdykoli mám trochu času, zamířím na delší túry ven z města, do přírody,“ říká muž, jenž s výlety do přírody začal už jako devítiletý, když ho rodiče přihlásili do Skauta.

Po jeho zákazu v 70. letech oddíl plynule přešel pod odbor turistiky a pokračoval v činnosti pod touto hlavičkou.

Šum větru i ptačí koncerty

„V práci převážně sedím u počítače, takže tělo tuhne a pracuje vlastně jenom mozek. Když se potom vydám do přírody, vyčistím si hlavu, rozhýbu svaly a rozproudí se mi krev,“ vysvětluje Ivan Press.

A pokračuje: „Vracím se uvolněný, svět mi najednou připadá radostný a krásný. Odborníci tvrdí, že nejblahodárněji působí na tělo, když se člověk vrací z procházky mírně unavený, tak se tím snažím řídit.“ Lásku k turistice se snaží předávat také svým dětem, které s ním a jeho manželkou občas vyrazí na túru, i když už mají vlastní rodiny.

Lepší péče za příplatek i změny u porodů. Jaké jsou plány vlády ve zdravotnictví

„Chůze má velkou výhodu, že při ní má člověk jedinečnou možnost nerušeně vnímat přírodu. Potkávám na výletech hodně lidí, kteří mají nasazená sluchátka na uších a poslouchají hudbu. Myslím si, že se ochuzují o to, co všechno se v přírodě odehrává. Někdy stačí naslouchat šumění větru, jindy, hlavně na jaře, to jsou úplné ptačí koncerty,“ zasní se na okamžik.

Jelikož žije v Praze, nejlépe zná právě hlavní město a jeho široké okolí. „Praha má kromě nádherných architektonických památek spousty míst s jedinečnou přírodou. Procházka některým z mnoha parků nebo skalnatým kaňonem Divoké Šárky má také svoje neopakovatelné kouzlo.

Méně známým a nedoceněným místem je rozhledna Doubravka jen kousek od Černého Mostu. Leží v nádherném koutě na periferii metropole a zaujme i svou poněkud atypickou podobou,“ přidává své tipy na zajímavé výlety.

Jiří Laibl: Rekordní zápisy

Turistou na slovo vzatým, který má na svém kontě už více než padesát tisíc našlapaných kilometrů, je pětapadesátiletý inženýr Jiří Laibl z Rakovnicka. „Evidenci nachozených kilometrů si vedu od svých šestnácti let, ale už před tím jsme chodili s rodiči na nedělní odpolední vycházky okolo Rakovnického potoka.

V roce 1984 jsem zaznamenal první tisícovku našlapaných kilometrů, v roce 1993 jsem měl na kontě celkově deset tisíc kilometrů, v roce 2003 jsem vytvořil svůj dosavadní rekord 1900 km během jednoho roku. V podstatě chodím téměř každou sobotu trasy mezi 20 až 30 kilometry,“ upřesňuje.

K turistice ho přivedli rodiče. Jeho otec, kterému je téměř 83 let, je svému koníčku stále věrný a několikrát do roka absolvuje až 10kilometrové trasy. Chození bral Jiří Laibl zpočátku hlavně jako únik ze školního „šrotování“, pomohlo mu vyčistit si hlavu před maturitou a později vždy před zkouškami na vysoké.

Přežila nemoc, která je osudnou pro devět z deseti dětí. Teď se těší na Ježíška

Potom to byla touha po poznání, cestování, snaha být pohromadě se stejně smýšlející partou lidí. Turistika ho zavedla nejen do krásné české krajiny, ale i do zahraničí. Navštívil třeba Tibet, Japonsko nebo Jižní Koreu.

A co má na chůzi v přírodě nejradši? „Ticho. Anebo zvuky přírody bez civilizačních ruchů. Zurčící potůček, šumění lesa, cvrkot na rozkvetlé louce, vánek na horách, sem tam hvizd sviště…“

Pitný režim je důležitý

„Jsou tři krásná pořekadla: Všude dobře, doma nejlíp, Všude dobře, tak co doma a Turistika je cesta od hospůdky k hospůdce. A všechna jsou pro mě pravdivá, včetně těch hospůdek,“ mrkne pan Laibl. „Pitný režim se musí dodržovat, a navíc je v tom ten společenský rozměr. Posedět na chvíli s kamarády, než se zas vydáme na cestu, to je k nezaplacení.“

Na otázku, kam by doporučil vyrazit na výlet i teď v zimě, odpoví bez váhání: „Jsem z Rakovníka, takže Křivoklátské lesy. Nenáročná trasa vede například od hradu Křivoklát po červené turistické značce nad údolím řeky Berounky skrz přírodní rezervaci Brdatka na Písky a dále po zelené trochu náročnějším sestupem do Zbečna. Určitě doporučuju návštěvu zbečenské rychty, při troše štěstí tam ochutnáte nefalšovaný, právě upečený domácí chleba.“