Unavený muž se vrátí po náročném dnu z práce. Jediné, co si přeje, je chvíle klidu o samotě. Kolem však neustále pobíhá jeho malý syn. V zápalu dětské hry křičí a hází na zem hračky. Otec ho poprosí, ať se uklidní. Syn ale jakoby neslyšel. Následuje několik dalších napomenutí; pokaždé přísnějším a netrpělivějším hlasem. Najednou namísto hračky letí na zem drahá váza. To už muž nevydrží, na dítě se utrhne a přidá několik plácnutí přes zadek. Dává pozor, aby synovi neublížil. Sám si totiž živě pamatuje tvrdé rány, které mu uštědřoval jeho táta, a nechce se chovat stejně.

Syn se po trestu okamžitě uklidní, se slzami v očích odejde do pokoje a po zbytek večera panuje vytoužený klid. Muž je přesvědčený, že syna právě naučil dávat pozor na cizí věci a nekřičet, když ho někdo požádá o ztišení. Ve skutečnosti mu však předal zprávu, že je v pořádku vnucovat druhým svou vůli silou a fyzicky ubližovat slabším.

V českých rodinách ničím neobvyklá situace. Chystaná novela občanského zákoníku má však upozornit na to, že bití dětí je nepřijatelné a ponižující.

TĚLESNÉ TRESTY A ZÁKON

Na to, že tělesné tresty jsou nepřijatelné, má upozornit novela občanského zákoníku, kterou chystá ministerstvo spravedlnosti. Právní úprava nebude rodiče kriminalizovat ani pro ně nezavádí postihy.

Občanský zákoník v současné podobě stanovuje, že „výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte“. Novelu ministerstvo připravilo podle serveru Česká justice ve dvou variantách. Ta první k pasáži o výchovných prostředcích přidává, že „lidské důstojnosti dítěte se dotýká tělesné trestání, působení duševního strádání a jiná ponižující opatření“. Druhá v ustanovení o rodičovské odpovědnosti jmenuje mezi povinnostmi a právy rodičů i vývoj dítěte bez tělesného trestání a duševního strádání.

Náměstek ministra spravedlnosti Karel Dvořák už dříve pro Deník zmínil, že Česko je jednou z posledních zemí Evropské unie, kde tato úprava chybí. „Jde o vyjádření hodnoty společnosti v tom, že bití dětí je nepřijatelné,“ podotkl Dvořák.

Proč jsou tělesné tresty nevhodným výchovným prostředkem? Co za podvědomé vzorce rodič předává svému potomkovi tím, že na něj vztáhne ruku? Jak dítěti lépe vysvětlit, že je určité chování nevhodné? A proč vlastně neexistuje nic jako „zlobivé dítě“? O tom se v rozhovoru pro Deník rozpovídala dětská psycholožka Dita Pavlová.

Považujete chystanou novelu občanského zákoníku za správný a efektivní krok? close Dětská psycholožka Dita Pavlová. info Zdroj: Se souhlasem Dity Pavlové zoom_in Dětská psycholožka Dita Pavlová.
K efektivitě mi nepřísluší se vyjadřovat. Jinak tento krok vítám. Z psychologického hlediska nemá tělesné trestání ve výchově opodstatnění. Z jiného než psychologického ranku bych pak ráda dodala, že oproti většině evropských zemí, kde bylo fyzické trestání dětí zakázáno již v minulosti, máme v tomto ohledu zpoždění. Například proti Švédsku o čtyřicet let.

Asi všichni se shodneme, že fyzicky ubližovat dětem není správné. Opravdu ale může mít na dítě negativní vliv, když dostane „jednu výchovnou přes zadek“?
Pokud dítě fyzicky trestáme, i kdybychom se bavili o plácnutí nebo pohlavku, vytváříme tím vzor, který po nás bude opakovat. Implicitně legitimizujeme násilí. Ukazujeme dítěti, že když se nám něco nelíbí, můžeme vůči druhým použít násilí. Potom se na něj nemůžeme zlobit, když plácá svého sourozence nebo děti ve školce či ve škole. Fyzické trestání může také negativně působit na sebehodnotu dítěte, narušuje důvěru mezi ním a rodičem, může vést k nárůstu agresivity, problémového chování a tak dále.

Na světě neexistuje dítě, které by někdy nezlobilo. Jaké jsou vhodné výchovné metody, ke kterým by se rodiče mohli a měli uchýlit?
Já naopak neznám dítě, které by zlobilo. Jako zlobení bývá někdy mylně označováno i chování, které je pro daný věk přirozené – například házení hraček na zem, patlání se v jídle či vzdor u batolat. Rodiče to může rozčilovat, a tak si říká, že to dítě dělá schválně. A chce ho za to potrestat. Každé chování – včetně toho, kterému dospělí říkají zlobení – má však svou motivací. Je užitečné snažit se rozklíčovat, jaké nenaplněné potřeby za oním „zlobením“ stojí. Dítě tak může vyjadřovat svou frustraci, protože ji neumí jinak zpracovat. Neumí svůj problém pojmenovat, natož nám o něm říci. Některé děti takto mohou dávat najevo nedostatek pozornosti nebo blízkosti svých rodičů, hlad či únavu, nedostatek nebo naopak přemíru podnětů, chybějící pohybovou aktivitu a podobně.


Nahrává se anketa ...

Co konkrétně tedy mohou rodiče dělat?
Osvědčuje se snažit se být dobrým vzorem. Pokud sám budu několik hodin denně trávit s telefonem v ruce, těžko se můžu na své dítě zlobit za to stejné. Funguje i předcházení potenciálně problémovým situacím. Například u malých dětí připravím prostředí tak, že dám mimo dosah nebezpečné či pro nás hodnotné věci. Pak není potřeba díte napomínat, že nemá na to či ono sahat. Užitečné bývá vést děti k důsledkům jejich chování; vlastní zkušenost bývá mnohem více motivační než ta zprostředkovaná rodičem. Nepotrestám tedy dítě, že si neobléklo svetr, i když jsem mu to třikrát řekl. Raději ho nechám, ať samo zjistí, že je mu zima. Další osvědčenou metodou je posilování žádoucího chování. Chválím tedy jednání dítěte, které se mi líbí.

Jistě záleží i na věku dítěte. Jak vysvětlit tříletému, pětiletému a desetiletému dítěti, že jeho chování není vhodné?
Je potřeba komunikovat adekvátně schopnostem dítěte, věk ani tolik nerozhoduje. Věřím, že každý zná své dítě nejlépe, a proto ví, co pochopí. Obecně bývá vhodné použít informativní, popisný jazyk. V klidu upřesnit pravidla či hranice a formulovat sdělení pozitivně. Nabídnout dítěti možnosti jiného jednání. Pokud například nechci, aby dítě malovalo po stole, řeknu mu: „Můžeš kreslit na papír nebo do sešitu.“ Starším dětem pomůže vysvětlení příčin a následků. Účinné je i takzvané „já sdělení“, kdy dítěti řeknu, co od něj potřebuji nebo jak se cítím, kdy dělá to či ono: „Potřebuji, aby ses rychle obléknul, jinak nám ujede autobus a přijdeme pozdě.“ Pokud bychom dítěti začali něco zakazovat, přikazovat nebo vyčítat, pravděpodobně tím u něj vyvoláme vzdor. Tím snížíme i jeho ochotu nám vyhovět.

I ten nejlepší rodič se může dostat do situace, kdy je pod tlakem každodenních situací ve velkém stresu a reaguje nepřiměřeně. Jak sám sebe rychle uklidnit, abych se na dítě „neutrhl“?
Technik k uklidnění je spousta, neexistuje jeden obecně platný návod pro všechny. Každému vyhovuje něco jiného, je třeba zkoušet a experimentovat. Zde bych ráda podotkla, že je užitečné snažit se vědomě o klidnější reakce ve stresu. Zároveň bych z rodičů ráda sejmula tlak na to, aby byli dokonalí. Každému občas „ujedou nervy“. Je to lidské a dítě může čerpat i z tohoto. Když se rodič uklidní, uvědomí si nepřiměřenost svojí reakce a omluví se či své jednání napraví. Dítě pak vidí, že i dospělí jsou omylní. Získá tak pro sebe vzor chování pro situace, kdy se mu nepovede zregulovat emoce.

„Když jsem zlobil/a, dostal/a jsem jednu na zadek a byl klid. V dospělosti z toho žádné trauma nemám.“ Tak nějak zní reakce mnoha dospělých ohledně otázky fyzických trestů. Je to ale pravda? Nemohly mít tyto tresty vliv, který si jen neuvědomují?
Dospělí si takto mohou ospravedlňovat své chování. Je to způsob racionalizace, nevědomého obranného mechanismu. Bylo by bolestné přiznat si, že mi tresty ubližovaly, a tak si to raději odůvodním. Tento závěr je však zjednodušující a zkratkovitý. To, že jsem v dětství dostával na zadek, automaticky neznamená, že budu mít v dospělosti trauma. Takováto přímá kauzální souvislost zde neplatí. Pokud má však člověk nezpracované trauma, může se to projevovat na nevědomé rovině a on o něm ani nemusí vědět.