Psycholožka Lucie Papíková.Psycholožka Lucie Papíková.Zdroj: Se svolením Lucie PapíkovéO tom, kdo je people pleaser, proč je důležité umět si udržet osobní hranice, kdy vyhledat pomoc psychologa i jak v sobě najít odvahu říct „ne“, hovoří v rozhovoru pro Deník psycholožka Lucie Papíková.

Začneme hned z kraje obecně. Jak lze definovat, kdo je to people pleaser? A existuje český ekvivalent tohoto pojmu?
Na začátek mi přijde dobré říct, že se nejedná o žádnou oficiální diagnózu. Jde spíše o termín z populární psychologie obdobně jako třeba FOMO (z angl. fear of missing out – strach, že člověk něco důležitého zmešká, pozn. red.) či overthinkovat (z angl. overthink – přehnaně nad něčím přemýšlet, pozn. red.). Tyto termíny lidem obvykle pomáhají lépe pochopit své chování nebo prožívání.

Takže kdybych to vzala obráceně; často se ve své psychoterapeutické praxi setkávám s lidmi, kteří jsou hodní a myslí mnohem více na druhé než sami na sebe. Přemýšlí přehnaně nad tím, jak před druhými vypadají, co si o nich ostatní myslí. Vyjdou vždy vstříc, neříkají ne a upřednostňují potřeby druhých na úkor těch svých. Někteří klienti sami přicházejí s tím, že jsou people pleaseři. Často jsou to úspěšní lidé, kteří však vnímají silný pocit vnitřní osobní nesvobody, potřebu přizpůsobovat se druhým. Obvykle je pro ně ústřední, aby je ostatní vnímali pozitivně. Mají pevnou představu o tom, jací musí být a co se od nich očekává.

A český ekvivalent? O ničem běžně používaném nevím. Napadá mě „potěšitel“, což může působit až poeticky, nebo „vyhovovatel“, což mi sice nejde moc vyslovit, ale lépe to vystihuje význam. Obojí zní ale hodně škrobeně a uměle; právě proto se používá anglický výraz people pleaser.

Terapeut Jan Vojtko o tom, jak si nastavit hranice:

Zdroj: Youtube

Při tomto popisu se zdá, že mluvíme zkrátka o lidech, kterým záleží nejen na sobě, ale i na druhých. Lidech, kteří jsou ochotní, štědří a empatičtí. Kde leží hranice mezi tím být dobrým člověkem a osobou, která se vůči sobě nechová zdravě?
Tam, kde ji vnímá sám jedinec nebo tam, kde naráží na střety ve vztazích s druhými, které mu negativně ovlivňují život. Ráda se při práci zaměřuji na každého klienta zvlášť, kdy není důležité rozdělovat chování na „dobré“ a „špatné“, ale spíš na to, kdy se můžu, či nemůžu rozhodovat svobodně. Je v pořádku být prosociální člověk a chovat se k druhým vstřícně. Stejně tak je v pořádku být asertivní a odmítnout, když se nám něco nelíbí. Člověk, kterého lze označit za people pleasera, vnímá, že má hranice posunuté směrem od sebe dál, než by chtěl. Například si neumí říkat o své potřeby, neustále se mu děje, že na něj ostatní neberou ohledy nebo ho přímo zneužívají. Někdy si také neuvědomuje, jak moc se oproti druhým upozaďuje; necítí se být viděný a vnímaný jako rovnocenně důležitý. S tím souvisejí pocity nejistoty, nízká sebehodnota, nadměrné přemýšlení nad sebou samými.

People pleaseři nevidí svobodnou možnost volby; možnost vybrat si dle aktuální situace, kde na kontinuu vyhovím-odmítnu budou. Strach – ať už je uvědomovaný či nikoliv – z možné negativní reakce druhého je příliš silný, a tak se zafixuje vzorec „raději vždy vyhovět“. Nejčastěji se bojíme o to, že by nás druzí přestali mít rádi, opustili by nás, přišli bychom o místo v práci a podobně. Ve zkratce musím být perfektní, jinak nebudu přijímaný. Na racionální úrovni mohou chápat, že to tak není, přesto to nepomáhá k dodání sebedůvěry postarat se o sebe sama a jít do rizika.

Dále je v praxi časté, že tito lidé jednou – ze strachu či nejistoty – přejdou, když se jim něco nelíbí. Zůstane v nich však pocit naštvání. Když se to opakuje, emoce se v takovém člověku dlouhodobě hromadí, až jednou „bouchnou“. V tu chvíli přecházejí do druhého pólu kontinua a jednají neadekvátně dané situaci. Touto nepřiměřenou reakcí může vzniknout tolik obávaná odezva ze strany druhého, čímž se people pleaserovi potvrdí jeho přesvědčení, že si o své potřeby nesmí říkat a je lepší dál vyhovovat.

Mezi nejčastější problémy patří bolesti krční páteře a beder, za které téměř v devadesáti procentech opravdu může stres, špatný postoj nebo nevhodné pracovní návyky
Bolest zad: Když člověka trápí, jde o varování, že si něčím ubližujeme

Lze jmenovat nějaké spojující rysy těchto lidí jako například podobné prostředí, ve kterém vyrůstaly, určité vlastnosti nebo prožitá traumata?
Jak jsem již zmiňovala výše, ráda pracuji individuálně. Společné rysy některých mých klientů však jdou najít snadno. Často se jedná o lidi, kteří byli v dětství hodnými, šikovnými, vzornými a nadanými dětmi. To samo o sobě samozřejmě není špatná predispozice do dospělosti. Problém nastává, pokud rodina, škola či jiné významné autority negativně podmiňovali reakce na případný neúspěch. Vnikla tak potřeba předejít trestu a strach ze zklamání druhých. Někteří klienti mají se svými rodinami a dalšímu autoritami z dětství pozitivní vztahy, jiní negativní. Společné ale je naučené přesvědčení, že musí druhým něco dávat, aby byli přijímaní.

Jak často se s takovým typem klientů setkáváte ve své praxi?
S trochou nadsázky bych mohla říct, že je to můj denní chleba. (smích) Tím samozřejmě nechci říct, že jsme populace people pleaserů. Je to dáno tím, že každému psychoterapeutovi se děje, že ho některé typy klientů vyhledávají více. S určitými tématy se tak setkává častěji než s jinými. Může to být dáno mými pracovními zkušenostmi i tím, jak sama sebe prezentuji a jakým způsobem pracuji.

S jakým typem zakázky obvykle přichází takzvaný people pleaser k psychologovi? Či jinými slovy…uvědomují si tito lidé sami od sebe, že mají problém říci „ne“ a udržovat si osobní hranice?
Někteří ano, někteří ne. Mám klientku, která mi na prvním sezení řekla, že je people pleaser. Tím pádem jsme se zaměřovaly více na konkrétní situace, kdy se to děje a s čím vším to souvisí. U jiného klienta jsme naopak řešili mnoho různých situací a témat, až mě napadlo přijít s myšlenkou: „Všimla jsem si, že v mnoha situacích máte potřebu druhému vyhovět na úkor sebe“. Někdy klienti přichází s psychosomatickými symptomy – od úzkostného prožívání, panických atak až po bolesti hlavy, břicha a podobně. Časem se dostaneme k tomu, že cítí silnou vnitřní nesvobodu. Je to zkrátka různé a pestré.

Fyzioterapeut Tomáš Rychnovský se specializuje na léčbu a prevenci bolesti v pohybovém systému
Fyzioterapeut Tomáš Rychnovský: Mysl a tělo nelze oddělit

Stává se, že se v terapii liší původní zakázka od jejího reálného průběhu a výsledku?
Ano. Mým úkolem je jednak hlídat původní zakázku, ale zároveň umět nabízet víc – ukazovat souvislosti a propojovat celek. Někdo hodně přemýšlí hlavou a je pro něj náročné prožívat emoce. Někdo jiný naopak somatizuje přes tělo (např. je neustále nemocný a nemusí vědět proč, pozn. red.) a je odpojený od racionálního či emočního prožívání. Tak či tak je gestalt terapie dialog (jiné terapeutické přístupy mohou pracovat jinak, pozn. red.). Záleží na klientovi, kam se chce v práci na sobě ponořit, jaká témata nyní řešit a jaká naopak ne.

Vraťme se zpět k tématu „ potěšitelů“. Jak vypadá terapeutická práce s tímto typem klientů?
Opět musím jako první odpovědět, že je to individuální. Obecně by se dalo říci, že je nejdříve důležitý proces uvědomování. Pozorování situací, kdy vyhovuji druhým, ale necítím se v tom dobře. Co přitom zažívám, v čem je pro mě náročné nevyhovět, s čím to souvisí, proč mi v tom není dobře, čeho se obávám a tak dále.

Většina klientů si přeje rychlou změnu. Kdo by taky nechtěl? (smích) Vyplácí se mi však tuto fází terapie neodbývat. Čím lépe člověk rozumí sám sobě, tím lépe se mu hledají nové možnosti fungování. U people pleaserů je často přítomný strach. Pokud lépe porozumí, čeho a proč se obávají, lépe rozpoznají, kdy je obava iracionální a kdy naopak protektivní. Dále s klienty budujeme sebepodporu a sebevědomí. Také hledáme menší situace v životě, kdy není tak ohrožující zachovat se jinak než obvykle – třeba říct šéfovi „ne“.

Lektorka v oblasti osobního rozvoje Hana Ondrušková o vymezení hranic a říkání ne:

Zdroj: Youtube

Lze obecně říci, jak dlouho terapeutická práce na tomto problému trvá?
Asi nelze. Hodně to závisí na tom, v jaké fázi přijde klient. Je podstatné, kde má potíž kořeny a co je vše potřeba „ošetřit“. Záleží na tom, proč se nám v životě ukázal jako efektivní a bezpečný způsob fungování vyhovování druhým. Jednoho klienta stačí lehce popostrčit v bezpečném prostředí a sám se aktivně chopí změny, jiný potřebuje spoustu času a trpělivosti. Každý jsme jiný. Někdo chce do vody skočit šipku, jiný člověk se potřebuje pomalu osmělovat. Mým úkolem je s klientem prozkoumat terén vody, aby si neublížil.

Pokud se někdo v definici people pleasera pozná, ale z jakéhokoli důvodu se zdráhá jít na terapii, existují obecná doporučení, co může změnit ve svém životě bez odborného vedení psychologa?
Asi nedokážu dát jednoduchý návod nebo manuál. Konkrétní techniky jsou skvělá věc, ale je třeba hledat, co nám osobně bude vyhovovat a dávat smysl. Přijde mi fajn znovu si přečíst poslední dvě otázky a zkusit se zamyslet, co z toho by mohlo pomoci mně. Promluvit si o tom s někým blízkým, zeptat se na jeho názor a hledat inspiraci.

Někdy může být nápomocné inspirovat se u lidí, kteří s držením hranic nemají potíže. Ať už lidé, které známe, nebo postavy z filmů, knížek a podobně. Možná v nich vidíme druhý extrém a můžou nám připadat bezcitní, neempatičtí a nechtěli bychom být jako oni. To není ani cílem, ale může být dobré zamyslet se, jak to dělají oni, že s hranicemi nemají problém a druzí to respektují.

Proč byste naopak takovým lidem doporučila psychologa vyhledat?
Nemyslím si, že terapie je nejlepší a jediná volba pro všechny. Na terapii by měl jít ten, kdo cítí potřebu či touhu na sobě pracovat. Je ale v pořádku využívat různé zdroje ze svého života. Někdo taky potřebuje čas, než rozhodnutí začít terapii nazraje a je připravený. Terapii bych doporučila každému, komu jeho vlastní zdroje nepomáhají a cítí se být nespokojen s tím, jak jeho život, vztahy a osobní hranice vypadají.

Zdroj: Deník

A když to vezmeme z jiného úhlu pohledu…jak můžeme rozpoznat, že někdo v našem okolí má problém s nastavením hranic? Lze vypozorovat, když druhý našim prosbám vyhoví ne proto, že chce, ale protože má problém říct „ne“ a jedná na úkor sebe sama?
Tady je opět důležité, kde osobně vnímáme onu hranici. Kdy je to v pořádku a kdy už jde druhý přes své hranice. Často nám může být příjemné, že jsou tu druzí pro nás. Nebo nás naopak může štvát, že si druhý neumí říct o své potřeby, ale zároveň je vidět, že není spokojený. To, že nevnímáme, kolik nesvobody při vyhovování někdo druhý zažívá, může být poměrně běžným a logickým modelem; ať už v osobních či pracovních vztazích.

Například Anna nastoupí do nové práce. Snaží se být co nejlepší a dobrovolně si bere práci navíc. Odměnou jí je vděk a spokojenost šéfů. Po čase se z tohoto způsobu práce stane standard, oceňování přirozeně ubude. Anna se cítí nedoceněně, zároveň si nedovede představit říct ne na další práci. Ona je přece ta schopná a díky tomu má ve firmě své postavení. Tento příklad je samozřejmě černobílý a může působit banálně, ale jako princip může pomoci blíže si představit obě strany vztahu.

Pokud people pleasera v někom poznáme, přijde mi fajn na to citlivě upozornit. Zároveň je ale důležité nechtít za ně přebírat vlastní zodpovědnost. Pak bychom si nehlídali své vlastní hranice a začali se točit v bludném kruhu. Mám potřebu zachránit druhého, aby druhé nezachraňoval. (smích)

Medailonek Lucie Papíkové



Věk: 31 let
Místo působení: Praha, online celá ČR
Vzdělání: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, obory Psychologie (Mgr.) a Speciální pedagogika (Bc.)
Terapeutický výcvik: Gestalt Studia
Pracovní zkušenosti: Senior telefon Života 90 (2015-2017), Pražská linka důvěry (2016-2018), Terapeutická komunita Kaleidoskop (2017-2021), Centrum psychologicko-sociálního poradenství Středočeského kraje (2022), soukromá psychoterapeutická praxe (od 2021)



Kam pro více informací: www.terapiepapikova.cz