„Příroda se ke mně zachovala dobře," říká s pokorou 
v hlase bývalý házenkář 
a motokrosový závodník Josef Koukol, který právě včera, 16. února, oslavil 75. narozeniny.

„Pocházím z Dolního Bukovska, kde jsem chodil do školy," vzpomíná syn Josefa a Marie Koukolových. „Do roku 1954 jsem chodil na osmiletku, kde jsme měli vynikajícího tělocvikáře Smolíka. Byl to sokol, který nás vedl ke sportování a pohybu. Jako ostatní kluci na vsi jsme všemožně sportovali, v zimě jsme bruslili a hráli hokej."

Josef Koukol pak chodil na budějovickou průmyslovku 
a sportovat nepřestal. „Věnoval jsem se různým sportům a hrál na dobré úrovni českou i mezinárodní házenou. Byl jsem i juniorský reprezentant. Výšku jsem měl, akorát byla nevýhoda, že mám malé ruce. Míč jsem udržel, ale byli kluci, co měli ruce jako lopaty a míč jste jim z nich nevyrazil. Pak jsem si při házené poranil meniskus, a tím pro mě tenhle sport skončil. Jsem levák, což byla velká výhoda. Rozhodující pro mě byla pravá noha, kterou jsem si ale zranil.

Proto jsem se v první polovině 60. let dal na jiný sport a začal se věnovat motorismu. Motokros jsem jezdil, tuším, až do roku 1972 nebo 1973. A později jsem ještě dělal chvilku v Rudé hvězdě pomocného trenéra, než jsem všeho nechal," vzpomíná bývalý závodník, kde načichl benzinem a naftou.

„Jezdil jsem motokros, za nás byly na úrovni čezety 
a esa," připomíná kvalitní značky tehdy uznávaných motocyklů. „Už jako kluk jsem měl 99 kilo a vzhledem ke své váze jsem tedy jezdil nejsilnější kubatury. Do strakonické fabriky jsme si jezdili pro náhradní díly, stejně jako do Divišova, kde vyráběli esa. Ke konci kariéry jsem pak jezdil sajdkárkros. K motocyklovému sportu jsem dotlačil i o pět let mladšího bratra Františka, který pak jezdil za Duklu Mošnov," připomíná svého sourozence Josef Koukol.

Na přelomu 60. a 70. let se Josef Koukol věnoval sajdkárkrosu a účastnil se mezinárodních závodů.

„Dnes už naplno žádný sport neprovozuji, protože jsem se dal hned po roce 1989 do podnikání. Svou firmu Bupospol na armatury jsem prodal, ale mám velkou chalupu a asi 7000 čtverečních metrů," prozrazuje, že ho výměnek nenechá zahálet. „Mám psy a dřív jsem choval i ovce. Jeden čas jsem jich měl 70 a s jehňaty i 130, takže mým sportem bylo sušení sena a kydání hnoje. Když ale máte firmu, tak vám logicky už na jinou činnost čas nezbývá. Ani na motorce už nejezdím, snad jen dvakrát jsem jel veterány, ale pak mě bolela páteř," svěřuje se Josef Koukol, kterému nyní velmi pomáhá rekondiční cvičení.

„To víte, že se mi občas stýská třeba po házené," přiznává. „Je to fajnový sport, 
ve kterém jste odkázán sám na sebe, ale zároveň i na kolektiv. Každý musí odvést pořádnou práci, a když ji neodvedete, jste zbytečný," zdůrazňuje specifiku platící i pro ostatní kolektivní sporty.

Josef Koukol pracoval 
22 let v Jihočeských pivovarech. „Byl jsem technik a naposledy jsem působil ve vývojovém středisku na Rudolfovské. To víte, že jsem si něco vypil, ale s mírou," usmívá se. „Pak přišel rok 1989 a privatizace. Jsem rád svůj, a tak jsem si řekl – co budu koho poslouchat. Začnu podnikat, a buď jsem k něčemu a půjde mi to, nebo nejsem, a půjdu od toho. Dopadlo to tak, že jsme tehdy vybudovali velikou ryze českou firmu. Nazvali jsme ji Bupospol, což je Budějovická podnikatelská společnost," vysvětluje zkratku, kterou nosí na tričku. „Název vznikl v euforii, dnes už bych ji pojmenoval jen Armaturka Koukol, jenže tenkrát jsme pořád něco vymýšleli," vzpomíná.

Josef Koukol v rekondičním centru.

Podnikání ho zcela pohltilo. „Vyráběli jsme armatury pro potravinářský průmysl, třeba do pivovarů, lihovarů, mlékáren, používají je vinaři, pekaři i v masnách. Mezi grázly, kteří v podnikání bývají, jsem se netlačil, svou povahou se do téhle party nehodím. Jsem zvyklý dělat, tak jsem dělal a myslím, že je za mnou kus práce. Naše armatury jsou prakticky ve všech pivovarech, od našeho Budvaru přes Prazdroj i Smíchov, využívají ji vinaři na jižní Moravě, zelináři po celé republice, co dělají kompoty, mlékárny, ale i úpravny vod, třeba v nemocnicích. Na základě mé operace a žádosti nemocnice jsme udělali přípravek, do kterého se koleno uchytí a jde nastavit v různých polohách, takže se při operaci nemůže hnout, a tím se zlepší práce chirurgů," prozrazuje.

„Ve firmě částečně pracuji pořád, protože nový majitel si myslí, že snad ještě něco můžu předávat. Jednou jsem jel takhle autem ze služební cesty a za Pelhřimovem jsem v rádiu chytil Budějovice. Slyšel jsem mluvit lidi tady 
z rekondičního centra a zaujali mě. Vím přesně, že bylo úterý. Zajel jsem do města a díky ochotě v rádiu jsem na ně dostal kontakt. Jsem člověk, který se hned pídí dál, a za hodinu už jsem byl v rekondičním centru. Když zjistili, že jsem se o nich dozvěděl z rozhlasu, měli radost, protože k nim většinou chodí lidé, které pošle doktor. Tak jsem přišel a už tady zůstal," usmívá se.

„Chodím sem už rok a čtvrt. Když nejedu na služební cesty, přijdu cvičit i čtyřikrát nebo pětkrát týdně, nebo se stane, že naopak týden vynechám," přiznává. „Před rokem a čtvrt jsem vážil 139 kilogramů, teď mám 125. Vedu si sešit, do kterého píšu, co za den sním, a nechci si lhát. Tak se v množství jídla trochu omezuji, čímž se má váha dostala dolů. Když tady zjistili, že mám v sešitě napsaný ovar, křižovali se. Jenže já si na cestách místo třiceti deka dám teď jen patnáct. Rytmus a složení stravy moc neměním. Nejsem na to, abych jedl vločky a držel diety. Nic si neodříkám, ale všeho s mírou. Tolik ovoce a zeleniny, co jsem za uplynulý rok a čtvrt měl, jsem do té doby nesnědl. Už v učení jsem vážil 99 kilo, teď mám 125, takže za víc než půl století jsem tolik nepřibral," směje se Josef Koukol a chválí si výběr nářadí pro pohybové aktivity.

„Střídám tady pás, mlýnek, veslici a kola," ukazuje na zařízení, které postupně využívá. „Tahle posilovna mě baví. Byl jsem se podívat v jedné, kde ale byli všichni načančaní a ve značkových úborech, což nebylo nic pro mě. Tady je prostředí normální. Když jsem sem přišel poprvé a rozhlédl se, uviděl jsem chlapa, bývalého vojáka z povolání, v zelených vojenských teplácích na gumu. Řekl jsem si: Sem jdu, protože tady je prostředí, kde se nikdo nehoní a nevytahuje se tím, co na sobě má a jak vypadá," prozrazuje Josef Koukol, který má i jasno, co si přát k narozeninám.

„Do budoucna si přeji hlavně zdraví. Bez něj totiž nemůžete nic dělat a máte po náladě. V mém věku jsem se svým zdravím spokojený. Na to, co všechno jsem zažil, a že jsem svůj život nijak nešetřil, se ke mně příroda zachovala docela dobře," dodává 
s vděčností a pokorou v hlase Josef Koukol.