Česko-syrskému lékaři šlo o život. A tak odletěl do Čech. Specialista na ušní, nosní, krční dnes léčí v budově bývalé českobudějovické polikliniky.

Narodil se české matce v Sýrii. Vystudoval medicínu na Karlově Univerzitě v roce 1991. A v syrském Homsu se rozhodl v roce 2004 postavit nemocnici, hotová byla za šest let. „Vybudoval jsem čtyřiasedmdesát lůžek, byli jsme tři společníci. Nemocnice byla unikátní v radioterapii, dnes tam již není. Existuje pouze v Damašku. V naší nemocnici byla chirurgie, ortopedie, radioterapie, chemoterapie, ušní, nosní, krční a poskytli jsme pacientům devadesát procent lékařských oborů,“ vyjmenoval otorinolaryngolog.

Jenomže necelé dva roky nato vypukl v Homsu konflikt, který začal demonstracemi.

„Syrská armáda bombardovala nemocnici. Po demonstrantech se střílelo, protože se bouřili kvůli Asadovi. Já jsem je ošetřoval, ale oni nechtěli, aby demonstranti dostávali lékařskou pomoc. Před nemocnicí stál ostřelovač. Když už bombardovali nemocnici, tak jsem věděl, že tam nemůžu dále pracovat. Nemohli mě zatknout za to, že ošetřuji lidi, ale stačila by například bouračka,“ přiblíží svou minulost, kdy dělal válečnou medicínu.

„Homs bylo centrem konfliktu, takže lidé ani nevycházeli z bytů. Všude byli jen zranění. Když zatkli mého kamaráda, kterého mučili ve vaně více než měsíc, tak příbuzní museli zaplatit mnoho peněz, aby ho pustili. Byl jsem ho pak hned navštívit, popřát mu, že je živý. Řekl mi, abych odešel, že se na mě ptali vládní vojáci. Dcerám a bývalé ženě jsem zařídil bydlení v klidné části Sýrie a musel jsem tajně překročit hranice do Libanonu, abych odsud mohl odletět do Čech,“ vzpomíná dnes 56letý Mansour Al Rajab, který situaci v Sýrii sleduje a zajímá se o bezpečí rodiny.

V Českých Budějovicích má tetu. Maminku, která pochází ze Včelné, i tatínka má v Sýrii.

„Přijel jsem jen na šest měsíců, nenapadlo mě, že válka bude trvat tak dlouho. Když jsem balil kufr, tak jsem myslel jen na zimu.

V létě jsem plánoval návrat. Pak jsem ale dostal práci v Mladé Boleslavi, kde jsem měl kamarády, tak jsem byl zde v nemocnici do roku 2014,“ vypráví lékař. Později ale chtěl mít soukromou ordinaci. „Teta z Českých Budějovic mi volala, že je tu volná ordinace, ale chtěli mě zaměstnat. Já jsem řekl, že chci ordinaci koupit. Tak mi ji pak prodali,“ dodá Mansour Al Rajab, jež ordinuje v budově bývalé Polikliniky Jih pět let.

V Českých Budějovicích je spokojený. „Tady to prostředí mi není cizí. Mám hrozně rád knedlíky. V Sýrii jsou knedlíky sváteční jídlo. Mám tu kamarády, příbuzné. Začínal jsem tu od nuly a dnes mám 14 763 pacientů za tu dobu,“ pyšní se otorinolaryngolog.

Jeho nejstarší čtyřiadvacetiletá dcera studuje na vysoké škole architekturu. „Dcery mě navštívily před dvěma týdny. V Sýrii žijí plnohodnotně jako žijí tady Češky. Jsou zde lidé, kteří nosí šátky, ale mezi sebou nemají problémy. Takže nemám strach o dcery. Učím je evropským hodnotám, například občas mají stres, když musí být někde na čas,“ říká s úsměvem lékař.