Své o tom ví Johanna Žabková z Milevska. Vyrůstala v Praze, ale na každé prázdniny, Vánoce a další svátky jezdila do Červené nad Vltavou, rodné obce jejího otce.

Stará plavecká osada s románským kostelíkema meandry staré Vltavy okouzlily nejen ji, ale i řadu dalších pražských rodin. „V létě jsme prakticky žili jen na verandě s výhledem na řeku, kde se neustále něco dělo. Večer nás pak uspávalo šumění Vltavy,“ říká Johanna Žabková, která byla členkou opery divadla v Ústí nad Labem a nyní hraje na varhany v původním kostelíku v Červené přestěhovaném k obci Vůsí.

Ráda pozorovala plavce na vazišti na Červené i na projíždějících pramenech. Vzpomíná také na poslední cestu Svatojánskými proudy, které patřily k nebezpečným místům. „Náš pramen se řítil velkou rychlostí na obrovský balvan. Plavci však vzali pořádně za vesla, jednomu balvanu jsme se vyhnuli, ale řítili jsme se na další skalisko. Díky zkušeným vorařům ale vše dobře dopadlo,“ vypráví Johanna Žabková.

O vzpomínky na Vltavu před napuštěním orlického jezera se Johanna Žabková podělila s návštěvníky besedy v Prácheňském muzeu. Konala se při příležitosti uvedení filmu Vltava – Stará a nová řeka režiséra Josefa Krčka.

Současně zde Nakladatelství J&M představilo druhé vydání knihy Radky Velkové a Jiřího Fröhlicha Lidé od vody, plavecké historky z Vltavy a Otavy.