„Na moment stojím u dveří rodiny Heidarových a hledám zvonek. ,Haló, Sandro´, slyším ženský ,počítačový´ hlas. Jak dům ví, kdo jsem?! Jak mám odpovědět? - Zatím co váhám, vyzývá mě hlas, abych hledala ptáčka. „Vpravo nahoře. Vidíš ho?“ Otáčím se a vidím kameru. Pak se mi otevírají dveře. Samy od sebe.

Za nimi stojí pán domu, směje se doširoka a zve mne dál. ,Zafungovalo to,´ chválí si. Je hlavou systému. Khosrau Heidary, informatik a inženýr techniky pro životní prostředí a elektromobilitu. Dům naplánoval a naprogramoval jeho umělou inteligenci. Od roku 2016 tady v Hauzenbergu žije s manželkou Martinou a dcerami Valentinou, čtyřletou, a desetiměsíční Aurelií. Výhled do zeleně, domeček pro loutky a hřišťátko, na první pohled docela normální rodinný dům. Kdo chce zjistit, co všechno umí, musí s ním do interakce,“ pokračuje list.

Vymyslel, naučil…Zdroj: Deník/PNP

Jeho redaktorce to předvádí majitel. Sedí na pohovce a říká: „Počítači, chci se dívat na televizi.“ Přijíždí televizor. Jakmile je na místě, žaluzie za ním se automaticky spouštějí, aby divák nebyl rušen světlem. Televizor se začíná sám dolaďovat. „Zapomněl jsem pití,“ pokračuje Heidary, vstává a jde do kuchyně pro sklenici vody. Televizor upevněný na motorizované hliníkové tyči, konstruované rovněž autorem projektu, se automaticky vydává s ním. I v kuchyni tedy vidí celou obrazovku. Když jde zpátky, přístroj ho následuje a natáčí se zase k němu. Poslouchá sensory, kterými je vybaven…

Technologie a nápady domu si nechal Heidary patentovat. Ze 21 přihlášek už jsou čtyři potvrzeny.

„Dům se učí sám,“ tvrdí Heidary. Napřed žaluzie spouštěl on sám, když se díval na televizi. To si prý systém zapamatoval a teď to dělá automaticky on. Samozřejmě jen když to denní čas a světlo vyžadují. Tak přenášejí obyvatelé domu svému pomocníkovi své návyky. „Když každé úterý v 11 hodin vypnu nástěnné hodiny, počítač si to za pár týdnů zapamatuje a pak je každé úterý vypne sám od sebe,“ líčí Heidary.

Na ukázku se pak ptá: „Computře, máme ještě plenky?“ a dostává odpověď: „Stačí ještě na týden. Mám je příští pátek objednat a z velikosti čtyři přejít na čtyři a půl?“ Heidary mu to potvrzuje. „Dům si vypočítá četnost výměny plenek a váhu malé Aurelie a automaticky objedná online správnou velikost ve správný čas,“ vysvětluje a vtipkuje, že jenom měnit pleny sám dům ještě zatím neumí…

Počítač si stáhne časy svozu domovního odpadu a řekne svým obyvatelům, kdy jakou nádobu mají postavit do ulice. Roboty na záhonech a v sekačce trávy komunikují s meteostanicí na střeše a zjišťují z gůglu, jaké bude počasí. Z toho počítač vypočítá, kdy má sekačka vyjet. Záhony se zavlažují samy, kdykoliv to rostliny potřebují. Dokonce i gril je „zasíťován“, senzory na něm měří měří teplotu ohně a masa a vyrozumívají lidi hlasem a SMS, kdy jsou steaky „medium“, jak je Heidaryovi mají nejraději. „Maso má teď v jádru teplotu 42 stupňů. Až dosáhne 57, dám ti zprávu. An Guadn,“ říká hlas z počítače. Tedy „dobrou chuť“ pobavorsku…

Po celém domě jsou umístěny mikrofony, reproduktory, tablety a mobily. Centrální server má tři procesory. Komunikace s ním funguje prostřednictvím hlasu. V přístrojích jako vysavač nebo fén jsou zabudována dálkově řízená relé. Asi 50 přístrojů v domě jako televizory, mixery, celá instalace topení, osvětlení a žaluzií, 20 online služeb poskytovaných Amazonem, Googlem nebo Google Maps jsou propojeny a komunikují mezi sebou. Heidary vyvinul vlastní kód a říká, že jejich dům je bezpečnější než dvě banky dohromady, píší PNP. Supercomputer sestává ze tří menších počítačů, které mají dohromady střední výkon asi deset wattů. „To odpovídá spotřebě elektřiny za zhruba dvě eura za měsíc,“ vypočítává pán domu.

PNP uvádějí, že „Dům“ ví, kdy jeho obyvatelé spí, kdy vstávají, sprchují se, vaří, kdy mají volno, a „temperuje“ všechno. Heidary pořád vymýšlí další věci. Jsou prý teprve na začátku, tak na úrovni pětiletého dítěte, říká. Zaprogramovánu má počítač i nedotknutelnost privátní sféry. „Ví z našich mobilů vždycky, kde se nacházíme, ale neříká to pokaždé. Když je žena u rodičů nebo v práci, počítač to ,práskne´. Jestliže je jinde, pomlčí o tom. Takže může jít třeba tajně nakupovat,“ popisuje autor projektu. Naučili počítač šetřit teplou vodou – analyzuje si navyklou dobu sprchování a přizpůsobil práci cirkulační pumpy na čas potřeby. Podíl teplé vody na spotřebě energie domácnosti je teď jen jedenáct procent, rozebírá PNP.

„Jejich čtyřletá Valentina s počítačem ráda mluví. Když se ptá, kde je taťka, dozvídá se třeba, že v 16.55 odjel z práce v Řeznu a podle aktuální dopravní situace bude asi kolem 18.35 doma…“

Když Heidaryovi mají návštěvu, chtěli by všichni hosté všechno vyzkoušet – komputere, vytáhni žaluzie, komputere, spusť žaluzie, komputere, uvaři mi kávu… To by se i počítač zbláznil, a tak šéf raději naučil „Dům“ poslouchat jen jeho hlas.

Na závěr návštěvy Khosrau Heidary prozrazuje redaktorce PNP, jak je to s oním „ptáčkem“, na který se měla u vchodu podívat. „Dvě kamery skenují tvář návštěvy a porovnávají ji s fotografiemi přátel, které Heidary uložil na facebook. Umělá inteligence se je naučí samostatně. Zná fotografie tety Johanny, poslíčka, sestřenice z Kanady – a podoby redaktorky PNP si našla čtyři v internetu,“ uvádí článek. „Napoprvé si ,Dům´ nebyl jistý, proto vyzval návštěvu trikem o ptáčkovi nad vchodem, aby se ještě jednou natočila. A když si byl jistý, otevřel dveře…“

„Náš Dům trochu připomíná Terminátora a Matrixe, ale žádný strach, všechno máme v rukou,“ říká Heidary. „Vždycky mohu jeho reakce ,přepsat´. Mám tady slovo…“ A pro „případ všech případů“, tedy kdyby se snad s ním něco stalo, nainstaloval k počítači ve sklepě tísňový knoflík pro manželku. Když ho stiskne, počítač vypne a přeruší všechna spojení mezi přístroji, službami, instalacemi… A Dům se zase stane normálním domem.

Jak od nás Němci utíkali

Po válce v Malontech…Zdroj: Deník/OÖN

Do seriálu deníku OÖN „Hodina nula“ k 75 letům od konce války přispěl vzpomínkami také čtenář Friedrich Witzany ze St. Florianu, rodák z Bělé u Malont. Odchod wehrmachtu a příchod Rusů a Čechů „s veškerou šikanou a brutalitou (OÖN)“ prožíval jako pětiletý.

„Devátého září 1945 se narodil můj bratr Werner, krátce nato zemřel dědeček, na odchod do Rakouska ale nebylo ani pomyšlení, ačkoliv mnozí sousedé tam přenášeli majetek naněkolikrát,“ vzpomíná dnes 80letý pan Witzany. „Po Vánocích 1945 se ,divoké vyhánění´ sudetských Němců dostalo do řízených kolejí, ale nikdo nevěděl, jestli transport povede do americké, nebo ruské zóny. Má matka chtěla samozřejmě bezpodmínečně do Rakouska.“

Když český komisař v dubnu 1946 vycestování rodiny zamítl, rozhodla se matka pro útěk. „Tajně jsme sbalili a zahustili kondenzované mléko,“ vybavuje si detail. S pomocí mladých pašeráků 12. dubna 1946 večer vyrazili. Rakouští pohraničníci ale poslali rodinu se sedmiměsíčním kojencem a stařičkou babičkou následující ráno zase zpátky za hranice. „Tady nepomáhalo žádné žebrání a klekání,“ vypráví Witzany. U celnice ve Windhaagu u Freistadtu byli znovu vykázáni ze země. „Tentokrát s hrozbou, že nás předají Rusům a Čechům, pokud to ještě jednou zkusíme,“ uvádí.

Dva dny se rodina schovávala po statcích. „U Leopoldschlagu pak za měsíčního světla přelezli ,po všech čtyřech´ krkolomnou lávku přes Malši potřetí a 16. dubna prošli kolem rozstřílených tanků k osadě Zulissen v Rainbachu, kde se vyčerpaná rodina na několik dnů ukryla,“ líčí čtenář OÖN dál. Poslední překážkou podle něho byla „ruská kontrola“ na mostě Nibelungů v Linci, kterou rodina přešla na falešné doklady. „Ani jsme nemohli věřit, že jsme bez úhony na svobodě,“ dodává. Později vystudoval zemědělskou univerzitu ve Vídni a stal se zemským inspektorem luk v Horních Rakousích.

Na snímku Deníku/OÖN je tříletý Friedrich Witzany s nevlastní matkou Marií a prarodiči Annou a Johannem v roce 1943 v Malontech.

Staví památník shoa

Ve vídeňském parku Ostarrichi u Národní banky byl v pondělí symbolicky položen základní kámen Zdi jmen, pamětního místa více než 64 000 rakouských Židů zavražděných nacisty, píší OÖN. Jeho zřízení inicioval Kurt Y. Tutter, který holocaust přežil. Dokončeno má být na podzim 2021. Jména obětí budou uvedena na kamenných zdech. Předseda Národní rady Wolfgang Sobotka (VP) Tutterovi poděkoval a upozornil na nesamozřejmost jeho aktivity - není přece úkolem přeživších starat se o takové památníky ve veřejném prostoru. „Nemůžeme holocaust ,odestát´, nemáme žádnou šanci jej odčinit, můžeme ale udělat gesto vzpomínky,“ řekl.

Hotel místo aukcí

Půjde k zemi, bude tu hotel.Zdroj: Deník/OÖN

Městská rada Freistadtu podpořila v pondělí projekt výstavby sedmipatrového hotelu na místě staré aukční haly dobytka na výstavišti, která tu stojí od roku 1951, píší OÖN. Město ji musí strhnout na vlastní náklady, což bude asi 160 000 eur. Investor stavby zůstává nadále neveřejný.

„Špionáž“ ve služebním autě

Více nadřízených v tyrolské firmě zřejmě kontrolovalo zaměstnance na odloučeném pracovišti v Horních Rakousích, což ho vystavilo enormnímu psychickému tlaku. Zaměstnanecká komora mu nyní vybojovala u Nejvyššího soudu náhradu škody 2400 eur, píší OÖN.

Muž dostal služební auto, které podle smlouvy mohl užívat i soukromě. Zhruba dva měsíce po nástupu práce zjistil náhodně telefonátem se sekretariátem, že jeho jízdy jsou zřejmě sledovány přes GPS. Požádal přímého nadřízeného, aby proti sledování – obzvlášť ve volném čase – něco udělal. Přes více rozhovorů a písemné výzvy firma ale tuto praxi nezastavila. Protože si muž už nechtěl nechat líbit zásahy do privátní sféry, obrátil se na právníky Zaměstnanecké komory. Pro provádění takovýchto kontrolních opatření by společnost potřebovala souhlas rady zaměstnanců nebo dotyčného pracovníka, což v tomto případě neměla.
Okresní a Vrchní zemský soud v Linci konstatovaly ilegálnost takového sledování a přiznaly zaměstnanci nárok na náhradu nemateriální újmy. Firma se odvolala, ale nejvyšší instance rozsudky potvrdila – pracovník dostane 400 eur za měsíc práce, celkem 2400 eur. "Systémem GPS zavedl zaměstnavatel technické opatření k trvalé kontrole pracovníka své distribuce, které se dotklo jeho lidské důstojnosti, protože v podniku byla kontrolována jeho privátní sféra,“ řekl soud.