Kliknutím zvětšíteNa cyklistickém trenažeru našlapal 8848 výškových metrů. Trenažer měl nastaven tak, aby simuloval 13kilometrové stoupání na Alpe du Zwift, legendární pas Tour de France přes Alpe d‘Huez. Schoch jej zdolal osmapůlkrát. Během "jízdy" dělal rozhovory s patnácti VIP cyklistického světa. Druhý den se ho kolegové ptali na podrobnosti.
K jejich připomínce, že "everesting" absolvoval už v roce 2016 ve volné přírodě, na Mount Ventoux v jižní Francii, který vyjel šestkrát, říká: "Na silnici to bylo fyzicky ještě trochu těžší, protože se mi nepodařilo tak jednoduše jet konstantně. Na trenažeru to zase bylo tvrdší psychicky, protože v přírodě je jízda pestřejší – člověk vnímá krajinu, nepotí se tolik – a to hlavní, je opravdu v pohybu. Při ,virtuálním´ everestingu zůstává celou dobu na jednom místě. Přesto jsem byl i tak úplně vyřízen…"
Popsal, že začátek byl dobrý, i když měl puls o deset úderů vyšší než očekával. Překvapilo ho ale, že velice rychle, asi po dvou hodinách, začal mít lehké problémy s posazením – něco, co dříve neznal. Zlepšilo se to, když vyměnil propocené kalhoty. „Pak přijde bod, od kterého už přestává ,legrace´,“ pokračuje. „Začalo to od tří tisíc výškových metrů. Od šesti tisíc už jsem se ,vynuloval´ a dál to bylo jen trápení. Doufal jsem, že mě ještě jednou trošku ,postrčí´, když mi bude chybět jen kilometr výšky, ale nebylo to tak. Prosil jsem výškoměr, aby na něm metry naskakovaly rychleji, ale byl pořád pomalejší. Až posledních sto metrů převýšení bylo zase v pořádku, to už byl cíl blízko…“
Plánoval zdolat výšku Everestu za čtrnáct hodin, a stihl to za asi 12.45 hodiny. Přiznává, že měl tajný sen najet 10 000 metrů, ale když byl na 8848, už na něco takového neměl nejmenší chuť. Taky ho zlobil žaludek, už asi od sedmi kilometrů převýšení, ale chtěl jízdu dokončit. „Kdo viděl mé poslední interview, možná si povšiml, že jsem rychle ze záběru utekl. Zvracel jsem, naštěstí mimo obraz,“ říká. Ale žaludek tím prý srovnal. A pizza, kterou si za odměnu večer dal, chutnala, i když hlad nebyl tak velký, jak čekal – na to byl příliš unavený…
K rozhovorům, které při pokusu vedl přes skype, říká, že pro ně musel najít takovou rychlost jízdy, při které se s hosty mohl dobře bavit – aniž by mu docházel dech a přitom šlapal dost rychle. „Jel jsem na ,watty´, tedy konstantně. Vyzkoušel jsem si, že mezi 280 a 300 watty ještě mohu dobře artikulovat, a také to, jak dlouho takový rozhovor mohu vést.“
Jak učit umění
Daniela Pölzl-Kochová, která učí na základní škole v Neukirchenu an der Vöckla němčinu, výtvarnou výchovu, dílny a vaření, vymyslela pro svou třídu zvláštní dobrovolnou „domácí koronovou práci“. Žáci se měli „ponořit“ do muzeálního světa malířství a naaranžovat se a nafotit do pozic osob, které před nimi portrétovali velikáni. Zapojili se všichni, mnozí hned několika „parafrázemi“, píší OÖN a přinášejí několik ukázek.
Milena Geyerová se tak do „role“ Beatrice Cenci od Elisabetty Siraniové vpravovala prý mnoha pokusy – zůstat déle v jedné póze jí dalo hodně práce, ale bavilo ji to. Erik Hager zase „ztělesnil“ třeba Maratovu smrt od Jacques-Louise Davida a Paulina Pohnová si vybrala Noční klid Alfonse Muchy…
Žádné slitování!
„Toto ,vůdčí heslo´ platilo pro stráže SS, kteří v koncentračním táboře Mauthausen vykonávali svou ,řádnou práci´,“ píší linecké OÖN ironicky v úvodu rozhovoru s historikem Bertrandem Perzem (62), prezidentem Rakouské společnosti pro soudobé dějiny, o všedních dnech v tomto lágru, který byl osvobozen 5. května před 75 lety.
Martin Roth, bývalý vedoucí plynových komor tábora, po válce jednou navštívil zdejší pamětní místo, a list se ptá, jak někdejší nacisté dnes chápou to, co tu napáchali. „Rothův příběh je velmi specifický, ale bývalí esesáci se do regionu vraceli, také třeba s rodinami na dovolenou,“ říká Perz.
Přece svým rodinám nevyprávěli, že tady tisíce lidí „zplynovali“!, pokračuje list, a historik odpovídá: „To jistě ne, SS argumentovali ,vyšší morálkou´, že ,obětavě sloužili státu´. Pro mnoho stráží to byla nejkrásnější doba jejich života. Byli mladí, něco zažívali, měli v okolí své lásky, i když to zní až neúnosně…“
Jen minimum z nich si připouštělo morální problémy. „Na frontě bylo zabíjení legitimní, to je práce vojáků. Pro službu v koncentračním táboře vyzdvihovala SS, že jde rovněž o válečnou službu, jejíž výkon je plně srovnatelný s účastí na frontě. Byl tu jen problém, že esesáci v lágru platili za druhou třídu v žebříčku vojáků, protože mnozí byli schopni nasazení v první linii jen s omezeními.“
Na dotaz, zda si to pak „nenahrazovali“ obzvláštním sadismem, Perz říká, že je to možné, ale že ne všichni SS byli sadisty. Pravda, při výcviku se naučili šikanovat a lámat „nepřítele“ nehodného žití, ale mnoho násilí bylo podle něho „strukturálního“ - vedle sadistických excesů byl násilím vedoucím ke smrti i výkon nejtěžší práce vězňů špatně živených, držených v nevytápěných cimrách, s ošacením a botami, které se rychle rozpadaly, bez lékařské péče, rozebírá linecký historik. „A roli hrála i dobová situace dávající vůbec možnost týrat a vraždit. To také vysvětluje, proč se tihle lidé po roce 1945 relativně v tichosti ,ztratili´ do společnosti…“
K osvobození tábora historik uvádí, že Američané sice už předtím viděli mnoho mrtvých a mnoho násilí, ale Mauthausen byl speciální. „Ti, kteří přežili, byli zbídačelí, vyhladovělí, všude to páchlo, všude ležely mrtvoly, které tady už nebyly odklízeny jako jinde. V této fázi zlomu, kdy za den umíraly stovky lidí, přišli Američani. Museli nejprve vězně zaopatřit a všechno zdokumentovat pro americkou veřejnost a budoucí procesy. V USA si mnoho lidí myslelo, že vláda to s líčením hrůz v Evropě přehání, aby legitimovala válečné nasazení a mnoho mrtvých vojáků. Proto byli vysíláni korespondenti, aby jim ukázali lágry. V začátcích tam nechávali mrtvé jednoduše ležet… Když potom začali s ,převýchovou´, hledali k odklízení obětí pokud možno místní nacisty, aby nemohli říkat, že nic nevěděli.“
Na snímku je Bertrand Perz se studenty. Foto Deník/OÖN/Gedenkbüro Mauthausen/Stephan Matyus
Postavil májku ve videu
Hans Haslbeck z Reisbachu (okr. Dingolfing-Landau) přeměnil v korona-časech svou zimní zahradu na filmové studio a oživil v něm zvyk stavění máje, píše PNP. Na pozadí fotografie místní požární zbrojnice vztyčují májku figurky z playmobilu.
Pan Haslbeck předtím vynaložil nespočet hodin práce při zhotovování modelu stromu, jeřábu, věnců a různých přípravků z hliníkových dílků a nýtů. Strom vysoký 50 centimetrů tvořil dva dny. Video skládal z jednotlivých snímků – na patnáct sekund filmu jich potřeboval udělat asi sto. Pro každý posunul své hrdiny o milimetříky… Jeho video teď dělá lidem radost na sociálních sítích, stromek sám bude později symbolicky vydražen pro nějaký sociální účel. Originál si chce autor ale podržet – co kdyby prý zase točil nějaké májkové filmy…
19
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
