Toníkova maminka Ludmila Suchopárová prožívá smutek už půl roku. O tom, co pro ni znamená Světový den památky zesnulých dětí, i o tom, jak těžká je pro ni předvánoční doba, se odvážila promluvit veřejně.

Jak jste prožila mši za zemřelé děti?
Připomínám si, že můj syn Toník už není mezi námi. Nevytěsnila jsem ho z paměti. I když nás předešel na věčnost, máme ho u sebe. Jsem ráda, že se můžeme i s ostatními rodiči sejít a smutek sdílet společně.

Jak smuteční mši prožívaly vaše malé dcerky?
Dohadovaly se, která svíčku Toníkovi ponese. Nakonec nesla každá jednu.

Musí být těžké o ztrátě dítěte mluvit. Je to pro vás důležité?
Jsem ráda, když někdo přijde a zeptá se mě na to. Trápí mě, když lidé kolem dělají, že se nic nestalo, nebo se mi vyhýbají.

Po mši následovalo i setkání rodičů zemřelých dětí. Proč se takového setkání účastníte?
Postupně jsem zjistila, že podobný osud má hodně rodičů. Život je ohromně křehký a zranitelný. Teď tu jsme, ale za chvíli tu být vůbec nemusíme.

Takovou těžkou věc asi prožívá každý jinak…
Určitě. Například právě děti takovou ztrátu prožívají úplně jinak. Naštěstí jsme na to byli připraveni. Děti můžou plakat a najednou se usmívají. Starší dcera hrozně brečela, když jsme jí to řekli. Mladší dcera tolik neplakala, ale jak šel čas, tak právě ona si na Toníka vzpomíná častěji. Je dobré tomu nechat volný průběh. Není dobré to v sobě dusit.

V době, kdy se blíží Vánoce, je vzpomínání ještě těžší…
Letošních Vánoc se trošku bojím. Zemřel mi Toník a také moje babička. Poprvé v životě se na Vánoce netěším. Ani nechci poslouchat moc koledy. Vánoce budeme raději trávit u rodičů, protože doma by to na nás padalo ještě víc.