Jak start provozu vypadal a co všechno se za dvě dekády změnilo přibližuje tehdejší operátor, nyní ředitel divize jaderná energetika a člen představenstva ČEZ Bohdan Zronek.

Přenesme se přesně o dvacet let zpátky. Je 21. prosince 2000, 6 hodin ráno. Vzpomenete si, co jste tehdy dělal?
Docela si to pamatuji, byl jsem operátorem primárního okruhu a všechny osádky blokové dozorny se na fázování připravovaly na simulátoru. Podle směnového harmonogramu mě na rozdíl od prvního najetí reaktoru první přifázování minulo, ale v následujících letech jsem si to dostatečně vynahradil.

Spuštění Temelína předcházela vyhrocená jednání, blokády. Jak moc jste to vnímal jako člověk, který měl ruku na tom pomyslném „červeném“ tlačítku?
To červené tlačítko není pomyslné, na blokové dozorně jich je hned několik (úsměv) a slouží k odstavení, ne ke spuštění. Ale k vaší otázce – přímo v práci to moc prožívat nemůžete. Bezpečnost provozu má prioritu a nezáleží, jestli vám za zády stojí premiér, nebo někdo jiný. Ale mimo práci jsme to samozřejmě silně vnímali a za hodně nespravedlivé jsme považovali, že média dávala většinu prostoru odpůrcům, z nichž někteří, mírně řečeno, neměli úplně nejlepší přehled o jaderné technologii ani energetice. Objevovaly se nesmysly, jako, že topíme ruskými raketami nebo že z chladicích věží stoupá radioaktivita… I proto jsme založili nevládku Jihočeští taťkové a najednou jsme i my dostali slovo a trochu vyrovnali veřejnou diskuzi.

Naopak odpůrci dokončení a spuštění Temelína ale museli vnímat jako nespravedlivé, že vláda nebere ohled na jejich obavy.
Nejen souhlasné názory nebo obavy těch, kteří mají jiné preference a nemají detailní informace, jsou přirozené, ale věřte mi, rozhodně to nebylo a nesmí být o zlehčování odlišných názorů nebo obav. Navíc i my bydlíme v okolí elektrárny, máme tu své rodiny. Je důležité, aby každý měl právo říct svůj názor. Jen je potřeba používat argumenty, nátlak ve formě třeba blokád, spousty nepravdivých informací nebo vyhrožování americkým právníkem Edwardem Faganem, to nás spíš povzbudilo.

Zpočátku jste ale neměli ani příliš velkou podporu okolí. Teď, po dvaceti letech provoz a rozvoj jaderných elektráren podporují přibližně dvě třetiny Jihočechů, před dvaceti lety to bylo ale spíš obráceně.
To je pravda, i když místní se do blokád a podobných akcí moc nezapojovali. Klíčovou roli hraje samozřejmě těch dvacet let bezpečného a čistého provozu. Ale museli jsme i dokázat, že krédo „pomáháme, kde působíme“ myslíme vážně. A zároveň jsme hledali způsob, jak komunikovat. Zjistili jsme, že nestačí podrobné statistiky, analýzy, průkazy. Lidi nepřesvědčíte mnohasetstránkovou studií, ale třeba tím, že jim dáte ochutnat výborný med od včel, které v Temelíně chováme. Aby vám věřili, musí vidět zařízení na vlastní oči, musíte jim poctivě a pravdivě odpovídat a chovat se férově, potom vás, možná, budou podporovat.

Na druhou stranu vám ale asi moc nepomáhala řada poruch, která první roky provozu provázela.
To nepomáhala. Ve skutečnosti to u úplně nových elektráren, stejně jako u každého nového složitého zařízení, nijak výjimečné není, byť turbína je prototypové zařízení, které nás občas zazlobí vibracemi dodnes. Ale ten zdánlivě velký seznam byl do určité míry výsledkem naší totální otevřenosti a také mezivládní smlouvy z Melku. Podle ní i banální záležitosti hlásíme do Rakouska, odkud se informace nezřídka vracely dost zveličené. Problém byl v tom, že v podání aktivistů se třeba z relativně drobné poruchy úplně mimo primární (jaderný pozn. red.) okruh stala „havárie“ – takovým případem byla například i spálená topná spirála sušiče rukou na zdravotním středisku. Takže, místo toho, aby aktivisté ocenili, že jsme například odstavili turbínu proto, abychom zkontrolovali ložiska a byli si jistí stavem zařízení, udělali z toho zásadní problém. Ale klíčové bylo, že nikdy nedošlo a nesmí dojít k ohrožení jaderné bezpečnosti, tedy zdraví lidí.

Pravdou je, že v posledních letech se výstupy z Rakouska už zdaleka neobjevují v takové míře. Jak si to vysvětlujete?
Určitě je to mimo jiné plynulým a bezpečným provozem, navíc Temelín byl v době spouštění a vstupu do EU vděčným a také snazším cílem, než dneska. Vliv může mít i to, že jsme s kolegy v Rakousku našli trochu společnou řeč. Nemusíme spolu souhlasit, ale spoustu věcí si umíme bez emocí vysvětlit. A hodně pomohla i změna naší komunikace. Stejné informace, které chodí každý všední den do Rakouska, posíláme prakticky komukoliv, zveřejňujeme je na webu. Dokázali jsme, že nic neskrýváme, že hrajeme fér. A to hodně omezilo prostor pro vytváření senzací.

Aktuálně, i když kvůli koronaviru spíš jen virtuálně, slavíte dvacet let. Kolik jich „Temelínu“ ještě zbývá?
Věřím, že nejméně dalších čtyřicet. Obě naše jaderné elektrárny plánujeme, v souladu s mezinárodní praxí, provozovat 60 let. Vždy ale musí být na prvním místě bezpečnost a dlouhodobý provoz musíme i umět doložit. Jaderné elektrárny jsou naše nejvýznamnější bezemisní, čisté zdroje. Jejich význam, spolu s novým blokem a současným omezováním spalování fosilních paliv, stále roste. Jsou to elektrárny, které zajišťují základní zatížení, tedy elektřinu, kterou máme stále v zásuvce, která je klíčová pro firmy, domácnosti i kritickou infrastrukturu, bez závislosti na počasí a schopnosti dovozu od našich sousedů. A dobře se tak doplňují s obnovitelnými zdroji. Především díky nim můžeme utlumovat uhlí a zachovat si energetickou bezpečnost.