Bylo pondělí krátce před desátou hodinou dopoledne, když do tiskového centra Krajského úřadu Jihočeského kraje v Českých Budějovicích vešli Jan Zahradník a Jiří Zimola. Oba v dobré náladě, s úsměvem na tváři. Jeden byl ve funkci hejtmana Jihočeského kraje po dvě volební období, druhého zvolili do funkce dokonce třikrát. Teď se první dva hejtmani Jihočeského kraje – Jan Zahradník a Jiří Zimola – sešli znovu. To v rámci společného rozhovoru uskutečněného právě k výročí dvaceti let od vzniku samosprávných krajů. Otázky jeden na druhého si pokládali sami bývalí hejtmani.

Jan Zahradník: Rozhovor je k dvacátému výročí vzniku krajů. Já jsem tehdy do voleb do krajského zastupitelstva vstupoval z pozice řadového zastupitele Českých Budějovic. Vím, Jirko, že ty už jsi byl tehdy v roce dva tisíce starostou Nové Bystřice, významného jihočeského města. Mě by zajímalo, jak ty jsi tehdy vnímal, coby činný starosta odpovědný za obec, vznik krajů?

Jiří Zimola a Jan Zahradník na besedě.Zdroj: Deník / Jaroslav SýbekJiří Zimola: Když jsem se stal před dvaadvaceti lety starostou tří a půl tisícové Nové Bystřice, byl to i začátek vlády premiéra Miloše Zemana, který deklaroval provedení očekávané reformy veřejné správy. Vznik krajů byl jednou z částí této reformy a já si moc dobře pamatuji na tu poměrně vzrušenou debatu, která vznik krajů doprovázela – na porady starostů, které jsme tehdy měli ještě v rámci okresních shromáždění, které vedli tehdejší přednostové okresních úřadů. A že jsme tehdy oponovali náměstkyni tehdejšího ministra vnitra paní Streckové, která objížděla republiku a přesvědčovala nás, že je to správný stupeň reformy. My jsme k tomu byli poměrně nedůvěřiví, protože lidem podle nás vyhovoval systém okresních úřadů, které byly v maximální dojezdové vzdálenosti dvacet kilometrů, zatímco České Budějovice jako budoucí krajské město pro nás byly docela vzdálené.

Na druhou stranu musím vyseknout velkou poklonu Janu Zahradníkovi a lidem kolem něj za to, jak si s tím poradili, protože on musel, na rozdíl ode mě, stavět krajský úřad od začátku – a to nejen obrazně, ale i v reálu, protože se budova, kde v současné době sídlí krajský úřad, rekonstruovala a oni začínali na Pozemních stavbách u Senovážného náměstí.

Vznik tohoto úřadu je tak trochu dítětem Jana Zahradníka a lidí, se kterými tehdy seděl v radě. A musím říct, že i mě postupem doby přesvědčila myšlenka této reformy veřejné správy, že mají krajské úřady a kraje smysl, že jsou vhodným doplňkem systému veřejné správy v České republice. Chci za to poděkovat Janu Zahradníkovi a jeho přístupu, že kraj dokázal vést s určitým politickým nadhledem bez ohledu na barvy politického trička a že jsme i my jako starostové cítili, že to má smysl.

Dnes se opakovaně setkáváme s tím, že je existence krajů zpochybňována. Na toto téma se občas vyjadřuje i současný premiér. Snad tak činí z neznalosti věci, protože, na rozdíl od nás s panem Zahradníkem, nikdy hejtmanem nebyl. My víme, co musí hejtmani řešit, že jsou skutečně blízko lidem a konkrétním věcem, které lidi trápí. Bojím se, abychom neodbornou a populistickou diskuzí o tomto tématu nakonec nevylili s vaničkou i to dítě, protože se za dvacet let ukázalo, že mají kraje smysl.

Jan Zahradník (70 let)
- Hejtmanem se stal v roce 2000. Funkci obhájil i o čtyři roky déle. V současné době působí na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, je poslancem Parlamentu České republiky, zastupitelem Jihočeského kraje i zastupitelem města České Budějovice.

Jan Zahradník: Sledoval jsem tu debatu o vzniku krajů. Ono to tehdy bylo nejen pod tlakem vládní politiky, ale i Evropské unie, do které jsme se chystali velmi intenzivně vstoupit. Ta vyžadovala, aby měly státy regionální uspořádání. U nás se proces vzniku kraje odvíjel od politického handrkování. Důsledkem toho je, že tu dnes máme kraje, které svou velikostí odpovídají většímu okresu. Třeba takový Karlovarský kraj není zase o tolik větší, než Jindřichohradecký okres. Byla to politika, proto dnes máme třináct krajů a město Praha. My jsme jako kraj velmi dobře identifikovatelný. Jihočeši mají krajskou povědomost, jsou to patrioti. Trochu nás mrzelo, že se tehdy do kraje Vysočina přidalo Pelhřimovsko, Pacovsko, které byly do té doby součástí jižních Čech.

Jiří Zimola: Nevím, kdy tento náš rozhovor vyjde. Snad ale mohu říct, že tu dneska sedíme a za okny zuří vichřice síly orkánu. Nejezdí vlaky, tisíce domácností jsou bez elektřiny. Nedá mi to tak nevzpomenout na podobně silný vítr, který zažil Jan Zahradník jako hejtman, a to orkán Kyrill, který nebyl jen orkánem způsobujícím škody, ale od něhož odvozujeme trampoty, které se dále odehrávaly v Národním parku Šumava. Chtěl bych se tak Jana Zahradníka zeptat, jak vzpomíná na orkán Kyrill a jestli si myslí, že už jsme dnes lépe připraveni čelit následkům těchto přírodních katastrof.Jiří Zimola a Jan Zahradník na besedě.Zdroj: Deník / Jaroslav Sýbek

Jan Zahradník: Vzpomínám si, že orkán Kyrill zasáhl naše území hned první týden v lednu dva tisíce sedm. Tehdy jsme škody vnímali jako škody na lesním hospodářství, protože došlo k pádu velkého množství stromů. Nás tehdy zajímala Šumava, protože jsme už v té době velmi intenzivně jednali o podobě hospodaření v Národním parku Šumava. Orkán Kyrill byl něco, co do toho zasáhlo z vyšší moci.

Byla to katastrofa velikého rozsahu. Nás zajímalo, jak se s tím množstvím napadaného dříví vyrovnají správci lesů, ať už to byly Lesy České republiky nebo Vojenské lesy a statky. Ty začaly okamžitě vyklízet padlé dříví, to je povinnost každého hospodáře, to hlavně za účelem bránění se kůrovcové kalamitě. My jsme se o to samé snažili velmi intenzivně na Šumavě. Tehdy byl ministrem životního prostředí Martin Bursík, který přijel týden po orkánu a stavil se i na krajském úřadě. Měli jsme spolu jednání, kdy jsem se ho snažil přesvědčit, ať přestane se všemi ideologickými spory a nechá z Šumavy padlé dřevo vyklidit, protože by mohla opravdu hrozit kůrovcová kalamita.

Dodnes mi utkvělo v paměti, jak se tomu bránil. Jeho snahou bylo tehdy co nejvíce rozšířit to bezzásahové území. Byly velké spory mezi obcemi a obyvateli Šumavy na jedné straně a ekologickými aktivisty, do toho ministerstvo. Tehdy mi svitlo, že mu to přišlo jako dar z nebe. Kdyby nechal Šumavu na pospas, bylo by rozhodnuto, co bude bezzásahové území. Nechalo se tam ležet asi sto padesát tisíc kubíků dřeva, a to pak byl zárodek kolosální kůrovcové kalamity, která to tam zdevastovala.

Ty ses ale, Jirko, ptal, jak jsme na podobné situace připraveni? Ona nás ta příroda tak trochu postaví tváří v tvář událostem. Nemůžeme být nikdy dokonale připraveni, co se ale za těch třináct let zlepšilo, je spojení. Dneska funguje bezvadně. Poprvé jsme si to vyzkoušeli při povodních v roce dva tisíce dva, kdy bylo dokonce založeno spojení na posílání faxových zpráv, mobilní telefony neustále vypadávaly, to nebylo to spolehlivé pojítko. O tom, jak čelit krizové situaci z velké části rozhoduje, jaké je spojení mezi orgány krizového řízení. Významně se to posunulo, vyvinulo, spojení je dobrým základem čelit katastrofám.

Jan Zahradník: V prvním volebním období kraje jsme byli v koalici s ČSSD. Vzpomínám si na tehdejšího náměstka hejtmana Karla Vachtu, konzervativního sociálního demokrata, který pomáhal koalici držet. To druhé období už byla ČSSD v opozici. V hlavě mi ale utkvěl rok dva tisíce dvanáct, kdy ČSSD vytvořila koalici s komunisty. Chtěl bych se zeptat, jestli to za to stálo a jestli si, Jirko, myslíš, že to přineslo něco dobrého? Já totiž myslím, že ne.

Jiří Zimola (48 let)
- Hejtmanem se stal po krajských volbách v roce 2008, v té době byl také starostou města Nová Bystřice. Funkci obhájil ještě po volbách v letech 2012 a 2016.
- V současnosti je zastupitelem Jihočeského kraje a místostarostou Nové Bystřice.

Jiří Zimola: Děkuji za ten dotaz, protože mám možnost se k tomu otevřeně vyjádřit. Přiznám se, že bezprostředně po vytvoření této koalice jsem zažil řadu těžkých chvil. Mnoha lidem se to nelíbilo, někteří aktivně demonstrovali, jiní se zavírali do klecí. Média ze mě dělala komunistického pohrobka. Ta doba nebyla jednoduchá, to ale ani rozhodování o vytvoření tehdejší koalice. Musíme si poctivě říct, že krajská koalice, stejně jako koalice na obcích, fungují na principu rozhodování většiny všech zastupitelů, že se tady nehraje na něco podobného jako v parlamentu, kdy poslanci mohou odejít ze sálu, sníží se kvórum a vytváří se většina z přítomných v sále.

Říkám to proto, aby si čtenáři uvědomili, že jižní Čechy nebyly prvním krajem, kde byla utvořená koalice s komunisty. Před námi, už v roce 2008, byly jiné kraje, napadá mě Plzeňský, Ústecký nebo Středočeský, kde fungovaly skryté koalice, koalice s tichou podporou komunistů. My jsme se proto v roce dva tisíce dvanáct rozhodli, že nebudeme nic zastírat a vytvoříme levicovou koalici.

Samozřejmě že to nebylo první řešení. Tím byl pokus domluvit se s tehdy vzniklým uskupením Jihočeši, KDU a TOP 09 na možné koalici, ale tento pokus zkolaboval na umanutosti tehdejších lídrů těchto stran. Proto jsme se rozhodli tak, jak jsme se rozhodli. A mohu říct, že i přesto, že jsem jako vysokoškolák v roce 1989 cinkal klíči, že žiju v Nové Bystřici a hraniční dráty jsem měl doslova za barákem, tak té koalice nelituji. Byla to poctivá, levicová koalice, která přinesla řadu dobrého. Opravovali jsme krajské silnice, školy, investovali do nemocnic, a dokonce jsme schválili zákonodárnou iniciativu o zdanění církevních restitucí. Pracovalo se a nehádali jsme se. Nenaplnily se obavy některých, jak se nám do školních osnov dostane komunistická ideologie a jak budeme povinně slavit Vítězný únor. Nic takového.

Co se ale naplnilo, a záměrně říkám bohužel, bylo to, že po čtyřech letech jsme nedokázali na tuto koalici navázat a pokračovat v ní. S úsměvem říkám, že se nám podařila „mitterrandizace komunistů“, kdy podle bývalého francouzského prezidenta Françoise Mitterranda, který svého času přizval komunisty k moci a vlastně je tak marginalizoval, ztratili jihočeští komunisté deset procent hlasů a další spolupráce nebyla početně možná.

Jiří Zimola a Jan Zahradník na besedě.Zdroj: Deník / Jaroslav SýbekJan Zahradník: Pro mě to bylo tenkrát velké zklamání. V komunismu jsem prožil větší část života, nepovažoval jsem tak za možné, že by se někdy komunisté vraceli do hry. Tohle byl takový první signál, že by se tak mohlo stát, což dneska v podstatě zažíváme, byť jsou komunisté mimo koalici významnou součástí celostátní politiky, a to navzdory tomu, jak špatný volební výsledek zaznamenali.

Jiří Zimola: Jihočeský kraj je především krajem venkovským. My jsme druhý největší kraj v republice s nejmenší hustotou zalidnění. Velká řada obyvatel Jihočeského kraje žije na malých vesnicích. My jsme v těch prvních dvou koalicích, kdy byl hejtmanem Jan Zahradník a já jsem byl starosta malého města, s určitou nelibostí nesli fakt, že kraj vyčleňoval malé peníze v rámci takzvaného Programu obnovy venkova. Proto se chci Jana Zahradníka zeptat, jestli to zpětně nevnímá jako chybu?

Jan Zahradník: Vzpomínám si, že jsme v každém rozpočtu dávali na ten Program rozvoje venkova kolem šedesáti pěti sedmdesáti milionů korun, což postupně narůstalo. Tehdy to byla velmi zajímavá částka a musím říct, se na tom obce podílely se zájmem a nijak to podle mých vzpomínek nekritizovaly. Tak také má dnes kraj rozpočet, který je dvakrát takový, než byl rozpočet kraje v letech, kdy jsem jej měl na starost.

Myslím, že jsme k venkovu měli vždycky dobrý vztah. Za jednu z velkých a zřetelných aktivit považuji dopravní dostupnost a i obslužnost. Dostupnost se projevovala v kvalitě silnic, a tady zase já musím vyjádřit uznání k Jirkovi Zimolovi. Kraj ve své správě vlastní asi pět a půl tisíce kilometrů silnic a my jsme do toho už za mého působení začali dávat více než miliardu korun, a to Jirka podržel, ba co víc, ještě prostředky zvyšoval. U nás tak máme i silnice III. třídy ve velmi dobrém stavu.

Pak je obslužnost a tady si myslím, že jsme nikdy neměli takové problémy jako třeba v Ústeckém kraji, kde fatálně zkolabovala autobusová doprava. My jsme to brali spíše uvážlivě. Zakázka na veřejnou dopravu se diverzifikovala, aby ji neprovozovala jen jedna firma. Jsem také zastánce toho, aby se dopravy na železnici účastnily jiné subjekty, a tady si myslím, že se povedlo i díky dopravci GW Train, který jezdí na Šumavu. To také považuji za významný krok k rozvoji venkova.

Redaktor: Co se vám podle vás za dobu vašeho působení ve funkci hejtmana kraje povedlo?

Jan Zahradník: Když jsem o tom přemýšlel, tak za jednu z těch nejvýznamnějších akcí, která má i dnes význam, považuji transformaci nemocnic na akciové společnosti a jejich rozběh, který, jak je vidět, funguje. Jihočeské nemocnice jsou v republice unikátní. Nevím, jestli jsou ještě v nějakém kraji ty nemocnice takhle dobře zajištěné, zainvestované, fungující a finančně prosperující.

Chtěl jsem se ale zeptat Jirky, jak se na transformaci nemocnic na akciové společnosti, dívá z pohledu bývalého hejtmana a člena ČSSD. Tenkrát mezi lety 2004 až 2006 byl ministrem David Rath, který tomu velmi silně bránil. ČSSD převod nemocnic na akciové společnosti tenkrát kritizovala a teď jsou nemocnice výkladní skříní kraje.

Jiří Zimola: Těch věcí, které se povedly, je celá řada. Když už jsme u zdravotnictví, plně se ztotožňuji s tím, že jihočeské zdravotnictví patří k republikové špičce. Je to dáno i tím, že jsme se všem nemocnicím opravdu věnovali, i pokrytí jednotlivých částí kraje je vzhledem k dojezdové vzdálenosti optimální. Tohle nám skutečně hrálo do karet. My se s Janem Zahradníkem nemůžeme shodnout na záležitosti týkající se právní formy nemocnic. Stále budu opakovat, že akciové, tedy obchodní společnosti v nemocnicích nejsou mým šálkem kávy. Uměl bych si představit jinou formu.

Na čem se ale shodneme, je fakt, že musí nemocnice někdo dobře řídit. I proto jsme v době mého hejtmanství nepřistoupili na transformaci původních akciových společností zpátky na příspěvkové organizace. Nechali jsme si udělat právně ekonomický audit, který ukázal, že by to kraj stálo obrovské peníze, proto jsme se zaměřili na to, že když už ty akciové společnosti máme, měli bychom je dobře vést, a to se nám, myslím, povedlo. Byť jsem v roce 2017 skončil coby hejtman s tím, že mi bylo vyčítáno, že jsme platili manažerům příliš štědré odměny, na to ale musím říct, že výši odměn stanovovala rada kraje jako kolektivní orgán a že odměny byly zasloužené vzhledem k výsledkům, jakých nemocnice dosahovaly. Dnes jsou jihočeské nemocnice skutečně výkladní skříní českého zdravotnictví. Vytvořili jsme z nich tým všech osmi krajských nemocnic, které táhly za jeden provaz, vzájemně se doplňovaly a pomáhaly si.

Co se nám povedlo? Myslím, že pyšní můžeme být na dopravní obslužnost, která u nás v kraji je a která na rozdíl od jiných krajů nekolabuje. Podařila se ale i řada dalších dílčích věcí. Když se na to podívám zpětně a s nadhledem, vždy jsem cítil, ať to bylo za vlády Jana Zahradníka nebo mé, že se nám podařilo z jižních Čech vytvořit v tom celostátním měřítku enklávu zdravého rozumu, místa, kam lidé rádi jezdí na dovolenou a kde se dobře žije.

Hejtmanka Jihočeského kraje Ivana Stráská.
Přeju si, aby byl náš kraj pro Jihočechy opravdovou láskou

Jiří Zimola: Abychom se tu ale jen neplácali po zádech, to by čtenáře nebavilo. Co považuješ za největší neúspěchy těch dvaceti let?

Jan Zahradník: Za neúspěch považuji, i přesto, že to nepatří do kompetence kraje, skutečnost, že ještě stále nemáme stoprocentně zprovozněnou dálnici na jih kraje do Rakouska a že nemáme dálnici na sever do Prahy. Snažili jsme se o to všichni. Za nás se povedlo, že se postavila dálnice z Tábora do Veselí, která vyřešila městům na trase svízelnou dopravní situaci.

Jiří Zimola: Jen to doplním. Všechny politické reprezentace se snažily dálnici prosazovat. Jak říká Jan Zahradník, nebyla to naše, ale státní záležitost. Za dobu mého hejtmanování se vyměnilo několik ministrů dopravy, to je pak doslova sisyfovský úkol. Dálnice je důležitá, jako spojnice, která má vliv i na zaměstnanost. Co ale já vidím jako velký nedostatek? Jsme region malých, krásných vesniček v duchu selského baroka, které kraj pomáhá obnovovat. Určitou absenci máme podle mě v takové té běžné pomoci lidem. Mně by se líbilo vrátit na vesničky obchůdky, hospůdky, kterým jsme bohužel centrálně nepomohli. Ať už zákazy kouření v nich nebo EET.

My jsme venkovský region, nejsme Praha, kde sednete na tramvaj a přejedete z jednoho konce na druhý, dostupnost je tu horší a starší lidé nemají možnost dostat se každý den do obchodu. A je proto dobře, ať už za Jana Zahradníka, nebo mě, že jsme dávali peníze na rozvoj terénních sociálních služeb. U nás v Nové Bystřici to je jedna z nejvyhledávanějších služeb, kdy seniorům vozíme obědy, zajišťujeme jim nákupy, vozíme je k lékařům. V tom by ale přeci měl hrát větší roli kraj a hlavně stát.

Jan Zahradník: Velmi dobře tu fungují vztahy Česko – Rakousko, Česko – Bavorsko. Jiří Zimola do toho vnášel spolupráce s Ruskem a Čínou, což musím přiznat, že nevím, co přineslo za zisk. Pro nás jsou klíčové vztahy s Rakouskem a Bavorskem. Jedním z takových velkých symbolů byl každoroční fotbalový zápas Jihočeský kraj proti Hornímu Rakousku. Ten nejdřív hráli jen politici, potom se do toho začali motat trochu schopnější fotbalisti z řad úředníků. Jednou nebo dvakrát hrál i Jirka Zimola a hrál výborně. Při posledním zápase v Linci dal dva krásné góly. Tak mě překvapilo, že jsi tu tradici přerušil.

Jiří Zimola: Ten poslední zápas se hrál někdy v roce dva tisíce osm, kdy jsme je porazili tak, že oni už s námi potom nechtěli hrát (Smích).

Jan Zahradník: Počkej, to se vymlouváš.

Jiří Zimola: Je to bohužel tak, žádný zájem o další zápas už nebyl. Ale to je přece normální, že něco končí a něco jiného začíná. Určitě si pamatuješ, jak se u nás v minulosti konal cyklistický závod Budějovice – Linec-Pasov, i z toho sešlo. Sportovní aktivity se potom utlumily, Rakušané od toho ustupovali.

Ale ty jsi naznačil obecně mezinárodní vztahy. Kraj nežije ve vzduchoprázdnu, ten kraj se musí bavit se svými sousedy. To si myslím, že jsme já i Jan Zahradník dělali poctivě. Rakušané, Bavoři, s těmi jsme jednali, vznikl evropský region Dunaj – Vltava. Myslím si, že vztahy s našimi nejbližšími sousedy byly vždy bohaté. Na tom jsme si zakládali, to nám nemůže nikdo vyčítat.

Jan Zahradník směřoval spolupráci na Západ. Po mém nástupu bohužel někteří partneři přestali reagovat na nabídky k další spolupráci, naopak na vzestupu byla spolupráce směrem na Východ, ať už to bylo Rusko, do doby uvalení sankcí, nebo Čína. Já si myslím, a teď to není můj subjektivní pohled, že vynikající výsledky na tomto poli mají vysoké školy.

Podívejte se na spolupráci vysokých škol, na ekonomický efekt této spolupráce. Jaké tam probíhají výměny studentů i učitelů! Působím na VŠTE a vím, jak tato vysoká škola spolupracuje se školou v Jekatěrinburgu, jako například s UrFU, která se pravidelně umisťuje na jednom z vrcholných míst mezinárodního žebříčku kvality vysokých škol. Tato univerzita nám nabízí možnost výměny studentů, spolupráce, zatímco univerzity na Západ s námi bohužel spolupracovat nechtějí. Oprostíme-li se od politické mlhy a podíváme-li se na skutečné výsledky, tak si uvědomíme, že tahle spolupráce měla a má smysl.

Pavel Hroch, náměstek hejtmanky Jihočeského kraje, starosta Kovářova
Chtěl bych žít v kraji s lidmi, kteří k němu mají vztah

Redaktor: Které místo v kraji máte nejraději?

Jan Zahradník: Jsem rodák z Hluboké, tam to mám rád. To je místo mého dětství a mládí.

Jiří Zimola: Já žiju v České Kanadě a tak to mám rád právě tam.