„Původně jsem žila v Prešově. Moje maminka pracovala jako služebná u Židů a děti mít nesměla, tak mě dala na výchovu k nevlastním rodičům,“ vyprávěla Irena Drábová. „Pamatuji si ale, že jsem u nich jednou k Vánocům dostala dřevěný kočárek. Můj nevlastní tatínek mi ho asi nechal vyrobit. Měla jsem z něj tehdy obrovskou radost. Vozila jsem v něm míšu a potom takového vycpaného panáčka s obličejem nalepeným,“ vzpomínala s úsměvem.

S ním se také později stěhovala na Kalvárii, což je část Prešova. Její nevlastní maminka totiž v devíti letech zemřela na tyfus, ujala se jí tak její sestra s manželem. „Vánoce tam byly nádherné, protože kolem dokola nejezdila auta, jen v létě povozy, takže když tam napadl sníh, tak to bylo krásné, čisté jako vystřižené z Ladových obrázků,“ vzpomínala Irena Drábová a pokračovala: „Kapra jsme neměli, protože tam nebyly rybníky, místo toho jsme měli bobálky, takové malé pečené buchtičky, které se zalily horkým mlékem, mákem, máslem a cukrem. Po večeři jsme si pak vždycky vzali kahánek, šli dolů a zpívali koledy. Na to ráda vzpomínám, na ty rozzářené stromečky,“ dodala maminka dvou synů s tím, že kluci už vyrůstali v Čechách. „Asi nejkrásnější Vánoce potom, co jsem se vdala, byly tehdy, když kluci dostali vláček a ovládací autíčka. To bylo tolik radosti,“ podělila se Irena Drábová o své vzpomínky.