Jiří Chvojka, českobudějovický historik a numismatik, uvedl, že se v Budějovicích razilo dříve, ke vzniku mincovny ale přispěla až doba kolem roku 1520, kdy se tu začalo kutat stříbro ve velkém, a to v pásmu kopců mezi Libníčí a Nedabylí.

„Menší doly šly do hloubky padesáti metrů a hemžilo se v nich tak pět horníků, větší doly šly do tří set metrů a pracovalo tam zhruba padesát horníků,“ přiblížil dřívější situaci s tím, že coby královský majetek putovalo vytěžené stříbro do některé ze tří již existujících mincoven. „Představte si ale, že máte vůz naložený stříbrem. To znamenalo, že s ním muselo jet nejméně pět, raději deset chlapů v železe a ti chtěli samozřejmě třikrát denně jíst. To se to pak pěkně prodraží. Budějovičtí proto tak dlouho nadávali a otravovali ve Vídni, až jim vyhověli,“ vyprávěl Jiří Chvojka.

Do karet Budějovickým hrál navíc mor, který v té době řádil v pražské mincovně. Roku 1569 tak začíná ražba mincí v budějovické královské mincovně. Jednalo se o stříbrné zlatníky, půl zlatníky, desetikrejcary, jedno a dvou krejcary. Později tu byly ražené tolary, půltolary, čtvrtolary a jako drobné mince bílé groše, který se dělil na dva malé groše. Jediné mince, na kterých bylo v té době možné najít češtinu.

MINCE Z KLÁŠTERA

Mincovna se nacházela v klášteře na Piaristickém náměstí, jen se nevědělo, kde. „Můj předchůdce si myslel, že byla v kostele, ale když si vezmete, že ražba mincí probíhala ručně, dubový špalek – razidlo – bum, to je dost hlučný provoz,“ vyprávěl českobudějovický historik. Dodal, že více objasnila až kresba objevená v jednom pražském archivu. „Na té je vidět klášterní kostel Obětování panny Marie, za ním je schovaná Solnice, Bílá věž a poslední křídlo dominikánského kláštera a právě tady byla mincovna, dnes už toto křídlo ale nestojí,“ dodal Jiří Chvojka.

V té pracovalo několik desítek zaměstnanců, v čele s mincmistrem. Tím prvním byl Tobiáš Gebhart, který zde působil v letech 1569 až 1578. „Byl to šikovný chlap, takže ho tady moc dlouho nenechali a stáhli ho do Prahy,“ vyprávěl českobudějovický historik. Vystřídal ho Kryštof Shönfeldt, který byl ale jen správcem mincovny. Po jeho smrti do Budějovic přišel jako mincmistr Kryštof Mattighofer. Ten zde vydržel až do zániku mincovny na počátku roku 1611. „Někteří historikové se domnívají, že to bylo pádem Pasovských do města, ale můj názor je takový, že jí spíše zasadili ránu z milosti,“ narážel Jiří Chvojka na fakt, že zdejší mincovna stála a padala s těžbou stříbra v rudolfovském revíru.

KAŽDÁ ŠESTÁ

A zdejším problémem byly bohaté prameny spodní vody. „Už v šestnáctém století znali horníci čerpací zdroje, kterými spodní vodu z dolů čerpali, jenže ona jim tam pořad prosakovala. Stačilo v dole vynechat práci na měsíc a stáli pak po kolena ve vodě,“ nastínil Jiří Chvojka situaci. Nepomohl ani jimi založený rybník Mrhal, který by čerpací zdroje poháněl. Výnosy z těžby stříbra tak klesaly a klesaly. Zatímco v letech 1569 – 1578 se zde vytěžilo devět a půl tisíce kilogramu stříbra, v 80. letech to bylo 700 kilogramů, v 90. letech 500 kilogramů, rokem 1599 průměrná těžba klesla na 100 kilogramů stříbra ročně.

Přesto českobudějovická královská mincovna za dobu její 42leté existence pustila do oběhu 17 procent veškerých mincí. „Provedl jsem analýzu nálezů pokladů z té doby, které obsahovaly ražby Maxmiliána a Rudolfa II., přičemž jsem pracoval se zhruba deseti tisíci mincí, a vyšlo mi, že každá šestá mince pocházela z českobudějovické mincovny,“ uzavřel Jiří Chvojka povídání.