I když se k lidem osud ne vždy zachová přívětivě, existuje bezpočet možností, kterak si najít tu svou cestu. Šestnáctiletý Ondřej Kohout z Tábora dostal do vínku lásku ke sportu a zdá se, že odstartoval do velmi zajímavého životního závodu.

Student oboru zahradnické práce na Střední škole řemeslné v Soběslavi bojuje už od narození se zrakovým handicapem, ani to mu však nebrání rozvíjet svůj talent v poměrně čerstvé životní vášni: běhu. Zároveň si užívá také působení v táborském Veslařském klubu Jordán.

„Taťka mne od malička vedl ke sportu a jsem mu za to moc vděčný, stejně jako mamce za to, jak mne ve všem podporuje,“ říká Ondřej Kohout, který má v současnosti smělé, leč zdaleka ne nesplnitelné plány.

Váš otec je náruživým sportovcem, takže dar jedné ze sudiček nad kolébkou byl jasně daný, je to tak?
„V pěti letech jsem začal s fotbalem v Táborsku, ale moc dlouho jsem u něj nevydržel. Zaprvé mne to tolik nebavilo, a za druhé – jak říkal táta – jsem neviděl na míč (úsměv). Pak jsem začal s hrou na klávesy, a to mne drželo přece jenom déle, stejně jako šachy. No a od šesté třídy jsem začal hrát kuželky. Tam mám vlastně doteď registračku a otevřené dveře, bohužel se mi to ale nevejde do času.“

Poměrně nedávno se hlavní role ve vašem životě ujaly veslování a běh. Kudy se ubíraly vaše cesty k těmto sportům?
„K veslování mne zase přivedl táta. Bylo to loni před prázdninami, a musím říct, že mne to zatím ohromně baví. Co se týče běhu, chodil jsem už několik let po závodech na Táborsku, jen tak, bez tréninku… Loni na Silvestrovském běhu v Jistebnici jsem vyhrál a předběhl hodně aktivních sportovců mého ročníku i starších běžců. Došlo mi, že jsem docela rychlý, a začal se o běhání víc zajímat.“

Můžete tedy přiblížit své první ostřejší závodní chvíle?
„Našel jsem si na internetu nějaké závody a videa z nich. Objevil jsem tam i pravidelný seriál běhů v Praze na Náplavce a začal tam jezdit. Byl to závod na čtyři kilometry. Poprvé jsem skončil pátý a dal jsem to kolem šestnácti minut. To mne motivovalo a chtěl jsem se pořád zlepšovat. Začal jsem víc trénovat. Nejdřív v podstatě, jen když se mi vyloženě chtělo, ale pak stále častěji. Teď už chodím prakticky denně.“

V současnosti už má vaše příprava pevný řád pod otěžemi trenéra. Jak se to seběhlo?
„Na Běhu starým městem mne oslovila Eva Pláničková (táborská propagátorka a organizátorka běžeckých klání – pozn. aut.) s tím, že by pro mne měla trenéra. Na konci září jsme se pak s Mirkem Zachariášem sešli a řekli si, co od té spolupráce čekat. Od té doby se mi hodně věnuje a jsem za to rád; proč nevyužít zkušeností a znalostí někoho, kdo o běhu tolik ví…? Trénujeme spolu třikrát v týdnu, a pokud má pracovní povinnosti, denně si voláme a bavíme se o běhání. Patří k tomu i regenerace, která je samozřejmě při běhu hodně důležitá.“

Nelze nezmínit váš životní handicap, to znamená sníženou kvalitu zraku. Jak výrazná komplikace to pro vás při běhání je?
„Samozřejmě je to v tomhle směru těžší, ale záleží i na konkrétních závodech. Při těch velkých je to docela v pohodě. Naopak složitější to bývá, když se musím orientovat na neznámé trati, navíc když běžím osamoceně. Hodně záleží na tom, jak je značená. Nedá se ani říct, že by pro mne bylo špatné běhat večer, jako třeba nedávno při Večerním běhu Táborem. Vidím prostě hůř, za šera stejně jako ve dne. Musím ale říct, že třeba večerní závod ve Vlašimi v zámecké zahradě, to tedy byla síla… (úsměv)!“

Startů v běžeckých kláních na vašem kontě přibývá a účastnil jste se už i několika mimořádně prestižních závodů. Jakého počinu si zatím nejvíc vážíte?
„Jednoznačně největší radost mi udělal Czech Run Tour v Praze, což je hodně nabitý závod. Mezi téměř tisícovkou závodníků jsem skončil dvaadvacátý. Toho si opravdu moc cením, dalo mi to další velkou chuť něco dokázat.“

Nabízí se otázka, jaké jsou vaše nejbližší plány i dlouhodobá přání?
„Nechci, aby to vyznělo namyšleně, ale mám touhu se v příštím roce nominovat na mistrovství republiky v běhu na 5000 metrů. Je to spíš takový sen než vyložený cíl. Třeba si tu budeme za necelý rok povídat o mých dojmech z toho mistrovství.“