Večer toho dne šperk našla na podlaze WC hospodská Heidi Barnerssoiová a druhý den s manželem Florianem zveřejnili na facebookové stránce hostince výzvu: „Prosíme o vaši pomoc! Našli jsme na naší dámské toaletě snubní prsten ze zlata ryzosti 585 – krásný, klasický prsten s gravurou Klaus, 18.7.55. Prosím, sdílejte tuto zprávu a řekněte ji dál! Rádi bychom majitelce prsten vrátili. Díky za vaši pomoc! Heidi und Flo.“

Zlatá vzpomínka se zase našla…

Během pěti dnů byl zpráva sdílena téměř 30 000krát, četlo ji více než 1,4 milionu uživatelů. „Mezi nimi i přítelkyně dcery Hannelore Hentesové Frauke, která žije ve východofríském Aurichu, 900 kilometrů od Pasova. Ta pak pohotově zavolala matce, jestli neztratila svůj prsten,“ popisuje pasovský list.

Mezitím Barnerssoisovi šperk odevzdaliv pasovském úřadě nálezů. Hannelore Henteová v pátek přesvědčivě doložila, že je jeho majitelkou, a mohla dárek od manžela zesnulého v roce 2016 zase navléct na prst – se slovy „Chtěla bych dát pusu celému světu!“ Večer šla poděkovat hospodským do Ölleru, uzavírá PNP.

Pro ženaté kněží

Linecký biskup Manfred Scheuer.

Přes dva roky je diecézním biskupem v Linci Manfred Scheuer (62, foto). Deníku OÖN zodpověděl mimo jiné otázku, proč se nedaří získat mladé muže pro kněžské povolání. „Na farách působí mnoho dobrovolníků, to tedy znamená, že víra a angažovanost tady jsou. Na druhé straně je těžší udělat z nich životní obsah nebo povolání – nejen kněžství, ale i učitelství náboženství či pastorální mise. Souvisí to se zkušenostmi s církví a postoji společnosti k víře. Staly se plurálnějšími, individuálnějšími, mnohostrannějšími. Celkově bych ale neřekl, že je víra ,výběhovým modelem´, jak si to myslel Auguste Comte v devatenáctém století,“ řekl.

K takzvané „rakouské iniciativě farářů“ uvedl, že o některých z jejích návrhů, třeba připuštění znovu sezdaných rozvedených ke svátostem, je třeba intenzívně diskutovat. Nelze ale přebrat všechny myšlenky, protože to by i dnes v církvi způsobilo trhlinu, kterou by nepřečkala. Dotázán na zrušení celibátu poznamenal, že otázku přijímání osvědčených, ženatých mužů, kteří chtějí být vysvěceni na kněze, přinesl do biskupské synody v roce 2005. Nyní se znovu otevírá diskuse k případnému takovému experimentu. „V zásadě bych v to doufal, ale v linecké diecézi nepůjdu žádnou zvláštní cestou a nebudu se odtrhávat od jiných rakouských diecézí nebo od světové církve,“ uvedl.

Nenazval by to prý zrušením celibátu, ale doufá, že by také „osvědčení ženatí muži“ mohli být kněžími. „Předpokladem pro to je u mne ale také, že se celibátem a s ním spojenou formou života nebude paušálně opovrhovat, což se momentálně děje. V tomto ohledu bych si přál víc uznání a vážnosti,“ míní.

Na otázku po jeho velikonočním poselství je formuloval slovy: Status quo není posledním slovem. Nic nemusí zůstat tak, jaké je. Pozitivní změna, to budiž poselstvím…

Kam jdou mravy?

Pro více než 90 procent Rakušanů je podle průzkumu institutu veřejného mínění Imas důležité dobré chování. Jak je to ale v praxi? ptají se OÖN Dagmar Daxeckerové (39, na foto), předsedkyně Knigge (mravy, chování, jednání s lidmi) Österreich.

Dagmar Daxeckerová.

Ta především konstatuje, že pozdravit a poděkovat patří k základům zdvořilosti, kterou stále víc ztrácíme. „Lidé jsou už téměř překvapeni, když je k nim někdo přátelský,“ říká. Naopak vídeňský expert na chování Thomas Schäfer-Elmayer (72) o krizi zdvořilosti nemluví, podle něho se jen „vykyvuje“. Na jedné straně je velmi velký zájem o formu jednání, o vystupování na veřejnosti především v zaměstnání, na druhé straně jsou věci jako zdvořilost a dobré chování v soukromí zanedbávány, uvádí.

Například se příliš málo zdravíme, říká a kritizuje pohodlnost: „Mám dojem, že mnozí se snaží pozdravení vyhýbat, to je škoda…“ Je přesvědčen, že mladí jsou příliš málo učeni dobrému chování, ne dost intenzívně a vytrvale jsou vedeni k praxi určitých pravidel a zdvořilosti. Je to prý zčásti tím, že jsou rodiče zavaleni starostmi a míní, že tohle za ně má vyřídit škola. Argumentují také, že děti přece nechtějí „drezírovat“. S tímto názorem se opakovaně setkává i Daxeckerová, a označuje jej za „absolutní blbost“. Být dětem příkladem musí být prvním krokem, ale ten nestačí. I ona říká, že nejdůležitější formy jednání musejí rodiče od dětí vyžadovat opakovaně. I kdyby to třeba mělo znamenat, že svým ratolestem tisíckrát zopakují, že se neříká „Co?“, ale „Jak, prosím,“ uvádí příklad tato dvojnásobná matka…

Linecký deník závěrem připomíná několik výrazů. Například německé „Tschüss“ se říká i lidem, s nimiž si „onikáme“, zatím co rakouské „Servus“ má patřit jen těm, se kterými si tykáme. V Rakousku a v Bavorsku je správné přivolávat servírku slovem „slečno“, i když je už starší. Polední pozdrav „Mahlzeit“ je rozšířen jen v německém prostoru - „vymysleli“ jej prý Berlíňané, aby obešli Heil Hitler zavedený nacisty po příchodu k moci…