Tou poslední třešničkou byl v polovině května Mount Everest.

MĚSÍCE PŘÍPRAV

To je výzva, která znamená měsíce plánování a příprav. „Loni v květnu, kdy jsem se na Aljašce pokoušel o zdolání nejvyšší hory Severní Ameriky Denali, se formovala skupina šesti lidí, kteří měli zájem na Everest vyrazit. Datum byl jasný, protože většina expedic preferuje jarní termín výstupu, což je duben až květen,“ vrátil se o několik měsíců zpátky horolezec z Prachatic.

Tři čtvrtě roku skupina s Nepálci řešila zajištění výpravy. Od září bylo jasné, že v expedici budou čtyři. Od října se řešily detaily, hlavně logistika. Příprava musí být precizní. Everest není výlet na Boubín. Lidé se musí zbavit dojmu, že je tam někdo vynese. „Připravené je zázemí, jinak je to na každém horolezci,“ popisuje.

Dnem D byl 11. duben, to Ivo odjel z Prachatic. Z Prahy výprava letěla do Káthmándú. Tam chlapi dokoupili drobnosti a odletěli do Lukly. „Letiště tam patří mezi deset nejnebezpečnějších na světě, dráha má pět set metrů, je do kopce a vlnitá. Kolem samé pětitisícovky,“ popsal. Odtud se výprava vydala do base campu pod Everest, který je ve výšce 5350 metrů. „To nám trvalo šest dní,“ přiblížil.

NACHLAZENÍ JE PRŮŠVIH

Ivo Grabmüller nezačal pobyt pod Everestem šťastně. Řešil zdravotní problémy. „Kluci po třech dnech šli nahoru. Já byl nachlazený. Musel jsem sestoupit o zhruba tisíc výškových metrů. Tři dny jsem se léčil. Po několika dnech jsme se sešli v C1 nad ledopádem Khumbu. Oni při sestupu do základního tábora, já při aklimatizačním výstupu. Tak trochu jsme se vystřídali. Onemocněli kluci. Šli dolů se léčit. Já mezitím vystoupal až do třetího výškového tábora a vrátil se zpět do base campu,“ popisoval situaci horolezec.

VÝSTUP PLNÝ PŘEKVAPENÍ

Od 5. května čekali na počasí. První mělo přijít 14. května. „Proto jsme 10. května vyrazili. Vystoupali do čtvrtého výškového tábora v téměř 8000 metrech. Tam nastaly komplikace. Počasí se čím dál tím víc odlišovalo od předpovědí. To dost zásadně měnilo plány,“ upřesnil. Ivo Grabmüller tak na vrchol vyrazil 15. května večer. A opět komplikace. Čerstvý sníh nejenže ztěžoval výstup, ale ukryl natažená fixní lana. „Jejich hledání nás stálo spoustu času a také způsobilo kumulaci potenciálních adeptů o vrchol, což znamená zpomalení výstupu,“ vysvětlil.

Další komplikací se stala výměna kyslíkových bomb ve výšce asi 8500 metrů. Asi vinou technické závady jedna z bomb záhy ušla. „Už v téhle výšce jsem musel použít záložní. Vrchol byl v tu chvíli na dohled a šance na možnost dotknout se nebes relativně vysoká. Absolutní bezvětří, azurové nebe a hlavně východ slunce s Everestem nad hlavou, to něco nezapomenete do konce svých dní,“ říká. Další překvapení následovala. Na vrcholu člověk zjistí, že na něm ještě není a že kousek na výšku i délku chybí. A tak se vydá urazit těch posledních pár stovek metrů, po hřebeni, který nažene strach i těm hodně otrlým, přelézá, oblézá a přeskakuje. A najednou tam prostě je. „Je to fakt fuška. Přece jenom jste skoro devět kilometrů vysoko, každý krok bolí jako čert, ale ten pohled… Ten za to opravdu stojí. A shodou okolností v pravé poledne,“ vypráví.

V POLOVINĚ CESTY

Trable neskončily ani s vrcholem. Těsně před ním Ivo trochu tušil, že se něco děje. „Obavy na chvíli přehlušily emoce z dosaženého vrcholu. Brzo vyprchaly,“ vzpomíná. Člověk je v půli cesty a má před sebou tu horší část, cestu dolů. Realita byla prostá, opět došel kyslík! A navíc nebyl další! V tom okamžiku šlo o problém, který nemá řešení a má jen smrtící přízvuk. „Nezbylo než si začít hrát na hrdinu a vydat se bez kyslíku. Cesta to byla strašlivá. Dusil mě každičký krůček. Naštěstí se podařilo sehnat odloženou poloprázdnou kyslíkovou láhev. Ta vydržela aspoň na konec hřebene. Pak to bylo opět za své a navíc jsem byl sám, protože mého šerpu to se mnou asi přestalo bavit. Byl jsem žalostně pomalý. Výrazně se zhoršilo počasí. Začalo se stmívat. Neustále jsem někam padal a přecvaknutí na laně byl problém, který mě srazil do kolen. Věděl jsem, že je zle. Jediná šance byla držet se fixních lan a jít ke čtvrtému výškovému táboru, který se začal rozsvěcovat v hloubce pode mnou,“ vypráví. Bylo to nekonečné.

Zhruba v deset večer Ivo Grabmüller dorazil do tábora. Ten se přes den dost rozrostl. Ivo nemohl najít stan. „Čelovka dávno přestala svítit. Skončil jsem v cizím stanu. Prázdném a jako zázrakem s jedním spacákem,“ dodává.

Z POSLEDNÍCH SIL

Sundat mačky a boty bylo téměř nemožné. Prsty na rukou měl omrzlé. Sundal jen mačky a jednu botu. I to byla výhra. Zabalil se do spacáku a usnul. Ráno bylo trochu překvapivé. Jeho stan byl necelých patnáct metrů vedle. „Překvapil jen šerpa, ani se neptal, kde jsem se tam vzal,“ vzpomíná. Bylo jasné, že musí okamžitě dolů. Trvalo to dlouho, Ivo byl jak zpomalený film. Zasáhli kolegové a pomoc byla na cestě.

„Setkali jsme se kousek nad třetím výškovým táborem v 7200 metrech a dál už to bylo podle jejich not,“ říká. Asi ve tři ráno dorazili do druhého výškového tábora. Ráno vrtulníkem do nemocnice v Káthmándú. „Tam přišla první část péče na několika prstech na mých rukou,“ dovyprávěl Ivo Grabmüller příběh z Everestu. Prsty teď léčí doma.

Rozhovor s Ivo Grabmüllerem o zdolání Koruny světa si přečtete v týdeníku od 4. července.