Bývalý starosta Horské Kvildy Eduard Hones (1937) vzpomíná i na dřevorubeckou práci, kvůli které jejich rodinu po válce neodsunuli. Eduard Hones (1937) je z rodu Honesů, s příbuznými rozesetými po obou stranách česko-bavorské hranice.

„Děda pocházel z Vydřího Mostu," vzpomíná muž, který pracoval přes dvě desítky let ve zdejších lesích a po roce 1990 dokonce starostoval v Horské Kvildě.

Osm sourozenců

„Tady na Horské Kvildě dříve žilo 650 lidí, většinou Němců. Čechů tu moc nebylo, ale vycházeli jsme spolu dobře. Když pak byl po válce odsun Němců, směli jsme zůstat, protože táta uměl svážet dřevo na saních," připomíná Eduard Hones odvěkou zručnost německých Šumaváků. „Umím česky, stejně jako bavorsky s dialektem," usmívá se. „Učili u nás ve škole všelijací lidé, kteří k nám byli dáváni třeba i za trest. Dobře česky jsem se pak naučil až na vojně ve Štúrovu u Dunaje, kde jsem sloužil u 205. tankové brigády jako radista," vzpomíná.

„Jako kluk jsem chodil tátovi do lesa pomáhat se dřevem a tahal prázdné saně zpátky. Jiná práce než v lese tady tenkrát nebyla. Otec i děda dřevařinu uměli, dovedli se sekyrou i pilou břichačkou, káceli stromy a na saních pak pořezané kmeny přibližovali z lesa. Dělali jsme tam všichni bratři," prozrazuje Eduard Hones, který pochází z početné rodiny, jak bylo na Šumavě odjakživa zvykem.

„Napřed se narodil Hubert, pak já, potom František, ale ten žil jen pár dní, dále Erich, který umřel v jedenácti letech, Gustav, Helmut, Herbert a nakonec Anna. Bylo nás celkem osm, sedm kluků a poslední se narodila sestra Anna. Otec totiž nepřestal, dokud neměl dceru. Ještě žijeme čtyři," říká Eduard Hones s tím, že i bratři dělali v lese.

Jako malý kluk chodil Eda ministrovat do kostela při mších.

„Znal jsem zdejšího kněze Karla Fořta, který sloužil i u nás na Horské Kvildě. Pak po únoru 1948 utekl do Německa a pracoval v rádiu Svobodná Evropa. Poslouchal jsem jeho vysílání. Když se sem po roce 1989 znovu vrátil, setkali jsme se na pouti tady vedle na Knížecích Pláních. Padesát let jsme se neviděli, ale hned mě poznal. Ty seš Eda Honesů, řekl mi po těch letech," usmívá se Eduard Hones.

Eduard Hones nastoupil k lesům, kde pak dalších pětadvacet let pracoval. „Svážel jsem dřevo, dělal jsem na Březníku, Roklanu, bydlel jsem tenkrát na Modravě, takže to tady znám jako své boty. Napřed jsem jezdil 18 let s koňmi, potom s kaťušou, což byl ruský pásový traktor do lesa. Museli jsme mít povolenky do hraničního pásma a stejně s námi chodili vojáci, abychom neutekli za hranice. Tady v Luzenském údolí byly dřív nádrže, kde se od jarního tání shromažďovala voda. Natahali jsme tam dřevo, a když bylo hodně vody, posílali jsme odtud dříví Křemelnou až do Dlouhé Vsi u Sušice," vzpomíná Eduard Hones a ukazuje na travou zarostlé údolí s dosud zřetelným korytem blízko cyklistického rozcestí na Březníku.

Uplynulé týdny se o tuto část Šumavy strhla bitva. Eduard Hones Šumavu miluje, ale rozporům ochránců přírody se správci národního parku moc nerozumí.

„Tady všude sice žije tetřev, ale je škoda nepouštět sem lidi," říká upřímně na vyznačené stezce pro turisty na Modrý sloup, která se zatím až do rozhodnutí soudu neotvírá. „Tetřev se může schovat kamkoliv, stačí jen, když se pár desítek metrů přesune od cesty," dodává rozhodně s tím, že nechápe, proč různé organizace brání lidem zpřístupnění Šumavy. „Asi to jsou bílí koně," přemýšlí nahlas.

Po roce 1989 se otevřela hranice do Bavorska, což Eduard Hones uvítal. „Mám příbuzné na druhé straně, tak jsem se k nim vydával přes Březník a Modrý sloup, , a když nás potkali strážci hranic, říkal jsem, že jdu za svýma," usmívá se.

Šumavská hymna

„Umím na harmoniku, chodili jsme hrát na zábavy a oslavy i do sousedních bavorských vesnic. Jenže se na nás místní muzikanti zlobili, že jim kazíme kšeft, protože jsme byli levnější. Hráli jsme totiž za méně marek než místní, a stejně je to i teď, když se platí eurem," přidává Eduard Hones s tím, že na trumpetu ho občas doprovází bratr Herbert.

„České i bavorské písničky jsou stejné. Lidi si rádi zazpívají třeba šumavskou hymnu Tam v krásné Šumavě," prozrazuje s tím, že když hrábne do kláves, tak se pamětníci na české i bavorské straně hranic neubrání slzám. „Zpívali tady vždycky společně."

Eduard Hones využil letos v červenci nabídky národního parku a vydal se na nově vyznačenou turistickou trasu, od Březníku přes hraniční Modrý sloup až na Luzný v Bavorsku .

„Tady na Březníku u Modravy byl odjakživa zelený les a vidím, že se z něj opět zelený stává," komentuje mezi suchými stromy drobné rostlinky, které vyrůstají kolem popadaných kmenů smrků. „Šumavu mám moc rád, vždyť tu žiju odmalička," dodává Eduard Hones, který má Šumavu od narození zarytou pod kůží.