Jednou odpoledne ve čtyři hodiny vjel v Týně nad Vltavou na železný most, kde hlídkovali ruští vojáci se samopaly. Po pravém chodníku šel děda a držel za ruku klučíka.

Tomu najednou vypadl z ruky míček na silnici a on okamžitě hupsnul před autobus. „Tak jsem dupl na brzdu a stál na místě. Vyběhl jsem ven a on klečel před nárazníkem a sahal pod autobus pro míček, ale nedosáhl. Tak jsem si klekl a ten míček od předního kola vzal a podal mu ho. Mezitím přiskočil jeho děda a naplácal mu na zadek. A já povídám Proč ho bijete? Voďte ho po pravé straně u zábradlí a ne při silnici,“ vzpomíná Jiří Vlk na vypjatou situaci.

Pak se vrátil do autobusu, v němž lidé při záchraně života popadali, ale nic se jim nestalo. „Nevím ani jak se jmenoval, jen že mu byly čtyři roky. Zajímalo by mě, je-li vůbec naživu, jak žije a jestli si vůbec něco pamatuje. Děda asi jeho rodičům tehdy nic neřekl,“ přemítá vitální muž, který by se chtěl s dnes asi 54letým „klučíkem“ potkat. „Když se často ve čtyři hodiny ráno probudím, vidím ho na tom chodníku, jak skáče před autobus a jsem z toho celý pryč, no, starý člověk,“ svěřil se Jiří Vlk.

Tato příhoda, při níž se chlapec podruhé narodil, se mu vrací až v poslední době. Prosíme „malého neposedu“ a všechny, kdož o příhodě a jejím aktérovi něco vědí, aby kontaktovali českobudějovickou redakci.