„Můj syn je tak trochu průšvihář. Musím být proto dost kreativní a při vymýšlení trestů mu dávat takové úkoly, z kterých by se skutečně „poučil“. Domácí vězení nezabírá a zakazovat mu počítač, když se bez něj už výuka prakticky neobejde, by byl nesmysl.

Chci po něm ale, aby vždycky napravil, co způsobil. Takže když si třeba u školy kopali míčem a on přitom rozbil okno, pomáhal pak se zasklíváním panu školníkovi a nové sklo zaplatil ze svého kapesného,“ popsala maminka dvanáctiletého Tomáše.

Psychologický dopad karantény může být rozsáhlý
Vyhledat psychologa není ostuda

S Kamilem to bylo trochu jiné. „Na prvním stupni byl úplně bezproblémové dítě a ve škole ho to bavilo. Pak ale najednou začal vymýšlet všemožné důvody, proč se ještě nejít učit, zhoršily se mu známky, ve škole nedával pozor a připadal mi občas duchem nepřítomný. Marně jsem se ho vyptávala, co se děje,“ vzpomíná Kamilova maminka.

Když pak viděla, že si synek při hodině maluje do sešitu obrázky, místo aby dával pozor, na nic nečekala a zašla se poradit s jeho třídní učitelkou. Zkušená kantorka problém brzy odhalila. Na Kamila byl postup výuky příliš rychlý. Nepochopil část výkladu, neozval se a nové látce, která navazovala na předchozí, tak nerozuměl.

Bylo potřeba vrátit se zpět k látce, které ještě rozuměl a pak pomalu a srozumitelně vysvětlit to, v čem tápal. S pomocí paní učitelky a rodičů pak brzy dohnal spolužáky a škola už ho zase baví.

Rady na internetu

Problémy se školáky řeší maminky i na sociálních sítích. „Syn ve škole zlobí. Je mu 11 let a já vím, že to není žádný andílek. Jde o to, že mám jít kvůli jeho chování do školy na kobereček. Učitelka mu píše poznámky typu: Otáčel se, mluvil velmi sprostě na spolužačku, vyrušuje atd.

Nepřipadá mi to chování až tak jiné proti ostatním klukům ve třídě. Nikoho nešikanuje, není agresivní, není na ni drzej, prostě podle mě „normálně“ občas zlobí,“ popsala problém jedna z nich a požádala o názor ostatní.

Dočkala se řady rad a reakcí. Například: „Já být tebou, tak naléhám na syna, aby se začal chovat slušně a problémy a poznámky nebagatelizuju.“ „Kdybys ho neomlouvala a důrazně mu vysvětlila, že takhle ne, nemusela bys chodit do školy. Pro začátek bych synovi vysvětlila, že lze mluvit i trochu slušněji v jeho letech. A že by mohl zkusit mlčet při výuce. Že by se mu taky nelíbilo, kdyby ho někdo vyrušoval při hraní her.“

ADHD
Matky se bojí, že selhaly, když je dítě jiné než ostatní

„Můj syn sice nepřinesl poznámku, ale měl za úkol napsat několikrát, že nebude mluvit sprostě. Nepřerazila jsem ho, protože mě zajímalo, proč byl na spolužáka sprostý. Vždycky mě zajímá, proč se dítě nějak chová, než začnu vyvozovat důsledky. Spolužáci ho neustále otravovali, shazovali mu sešity z lavice. Slušně jim opakoval, ať toho nechají, ale na místní prevíty to neplatí, takže jim řekl něco sprostého. No a hošánci šli žalovat učitelce a výsledek bylo toto.

Syn je jinak slušňák, takový ten hodný typ, který je snadný cíl šikany. Doma jsme to probrali, že paní učitelka by měla vždy zjišťovat pravdu od obou stran a že se nezachovala profesionálně. Ne vždy je to černobílé.“

Vina na straně rodičů

Říká se, že žáci jsou teď horší, než tomu bylo v minulosti a hůř se s nimi pracuje. Když se ale zeptáte učitelů, dozvíte se od nich, že jsou dnes jejich žáci sice v zajetí moderních technologií, se sluchátky na uších nevnímají okolní svět a jet do školy v přírodě bez tabletu si neumí vůbec představit, ale v podstatě jsou stále stejní.

Kdo je horší, jsou prý jejich rodiče. Někteří si myslí, že mají doma génia, a pokud tomu tak není, dávají to za vinu učitelům. V tom případě pak bývá pro kantora snazší domluva se zlobivými dětmi než s jejich rodiči.

Pro výchovu dětí je důležitá odměna i trest. Mohou mít řadu podob, ale žáci by měli vždy věřit tomu, že to s nimi učitel myslí dobře. Pochválit je za to, co se jim povedlo, ocenit znalosti a píli dobrými známkami, ale pokud překročí povolené hranice, jasně upozornit na to, že tohle se dělat nemá a nesmí a vysvětlit, proč je to důležité.

Důvodem, proč dítě zlobí, je většinou to, že ho vyučování nebaví a tak se nudí a vymýšlí nejrůznější alotria. Hrozba trestem by měla zamezit nevhodnému chování. Pokud ale dítě zlobit nepřestane, je třeba ji uskutečnit. Jen tak se děti naučí přijímat zodpovědnost za své činy. Učitel ale musí za každých okolností ovládnout emoce, jednat v klidu a situaci vyřešit s chladnou hlavou.

Ambice rodičů jsou někdy přehnané
Přehnané ambice rodičů nejsou zdravé pro nikoho

Alena Hrnčířová učila na základní škole celý život a i dnes, když je potřeba, ráda vypomůže, i když už je dva roky v důchodu. Nejdůležitější podle ní je, aby se děti naučily zodpovědnosti samy za sebe.

„Pokud jim pomáháte úplně se vším, řešíte za ně problémy, sháníte od kamarádů zadání domácích úkolů, když na ně zapomenou, tak je to chyba. Alespoň v případě toho, co už vzhledem ke svému věku zvládnou. Nechte je v tom „vymáchat“ i za cenu toho, že nenapíší domácí úkol a budou za to nést následky. Jinak budou brát všechno jako samozřejmost a vaší pomoci si stejně nebudou vážit. I z chyb se učí,“ radí na základě svých zkušeností učitelka.

Září patří dětem
Předplaťte si Deník.cz a čtěte vše bez omezení. Navíc získáte zdarma unikátní e-knihu Hobby s dětmi, plnou rad a tipů, jak kvalitně trávit čas se svými dětmi.