Moje dcera Dora miluje děti. Do školky z toho důvodu chtěla chodit, ještě jí ani nebyly dva roky. Cílem našich procházek se tak stalo pátrání po dětech. Když jsme potkali školku, zařadila se Dora do zástupu, vzala nejbližší dítě za ruku a bez rozloučení mizela s nimi v dáli.

Tato její společenská povaha u ní přetrvává dodnes, o tři roky později. Stále hledáme děti. Bydlíme v centru Prahy a často trávíme odpoledne na Kampě, kde se scházejí místní rodiče se svými potomky, kteří si spolu hrají. Jednou Dora přiběhla s tím, že se s ní holky nechtějí bavit.

Už moc nevím, co jsem jí na to řekla, každopádně když přiběhla příště, už mi nevyprávěla, kdo se s ní nebaví, nýbrž že chce dva rohlíky. „Proč dva,“ ptám se Dory. „Dám ho Áje, pak se se mnou bude kamarádit.“ A skutečně, zabralo to.

psycholožka Lenka Rambousková
Nesnažte se bavit děti pořád. Klidně, ať se chvíli nudí, radí psycholožka

Když jsem se sešla s psycholožkou Lenkou Šulovou a bavila se s ní o dnešních rodičích a dětech, dostalo se i na toto téma – co dělat, když naše děti zažívají nepříjemné chvíle.

Glanc je ryze český lifestylový časopis zaměřený na všechny oblasti života, které zajímají moderní, inteligentní a náročnou ženu, ať už je to krása, móda, bydlení, cestování, nebo vztahy. Úzce spolupracuje se slavnými a úspěšnými osobnostmi, přináší možnost nahlédnout do jejich soukromí a poznat jejich názory. Glanc dovoluje čtenářkám vstoupit do světa úspěchu, snů, emocí a splněných přání.

„Malé děti mají skutečně takové ‚laciné‘ strategie, které fungují, a není na tom nic špatného. Jsou přímočaré a není pro ně problém zkusit výměnný obchod ve stylu ‚dám ti autíčko a ty se se mnou budeš bavit‘. Koneckonců takové strategie fungují i mezi dospělými,“ konstatuje psycholožka z Karlovy univerzity.

Odrazuje rodiče od toho, aby vstupovali mezi děti a přesvědčovali je, že se spolu všichni musejí kamarádit, nebo se pokoušeli o jiné, byť dobře míněné, intervence. „Je ale dobré se pak s dítětem o samotě bavit o tom, proč se s ním ostatní nechtějí bavit a zda není lepší zkusit získat jejich přátelství i jinak,“ dodává.

Proč je ale dobré, aby dítě zažilo i to, že se s ním někdo nechce kamarádit? „Díky tomu se naučí podívat se na sebe jinýma očima, přemýšlet, jak se chová nebo co udělalo, že se s ním ostatní nechtějí bavit. Předškolní děti si to vyřeší rychle, třeba výměnným obchodem, a vše je v pořádku.

Děti v mladším školním věku už ale dokážou zpytovat svědomí, trápí je, že se s nimi někdo nebaví, a přemýšlejí proč,“ vysvětluje Šulová s tím, že proces schopnosti podívat se na sebe očima jiných je pro život velmi důležitý.

Dusit láskou

Jako rodiče musíme své děti chránit, máme to „natvrdo“ vepsáno v genech. Proto často vstupujeme do děje a pomáháme svému dítěti vyřešit jeho trable – třeba když vidíme, jak do něj někdo strká anebo že mu vzali na hřišti hračku.

„Příchod dítěte v nás aktivuje specifické geny. Mozek, který se staral doposud o sebe, se přeprogramuje a primárním úkolem je chránit dítě a starat se o jeho blaho,“ vysvětluje profesor Radek Ptáček, který se mimo jiné věnuje dětské psychologii.

ADHD
Matky se bojí, že selhaly, když je dítě jiné než ostatní

U většiny rodičů je péče o druhého něco, co se nemusejí učit, přijde to samo. „Ale ouha, tento přirozený program se rodiče musejí naučit programově tlumit. Dítě potřebuje totiž nejen péči, ale i určitou míru volnosti, aby se stávalo samostatným člověkem,“ pokračuje Ptáček. Rodič, který není schopen tyto přirozené programy tlumit, může své dítě doslova dusit láskou a péčí.

Nadmíra ochrany a péče dítě připravuje o prostor pro volný rozvoj a reálné zkušenosti. Dítě se potřebuje ušpinit, aby mělo dobrý imunitní systém a odolávalo nemocem. Stejně jako potřebuje někdy spadnout ze schodů, spálit se nebo dostat „šťouchanec“ od kamaráda. Vytváří si tím svůj psychický „imunitní systém“, stává se odolným vůči náročným životním situacím.

Září patří dětem
Předplaťte si Deník.cz a čtěte vše bez omezení. Navíc získáte zdarma unikátní e-knihu Hobby s dětmi, plnou rad a tipů, jak kvalitně trávit čas se svými dětmi.

Přílišnou péčí naopak vychováváme nesamostatné, křehké a úzkostné jedince, kteří si namísto životního partnera budou hledat jen další mámu/tátu. „Samozřejmě je těžké potichu koukat na své dítě, jak se uhodí nebo se tahá o lopatku na písku,“ uznává Radek Ptáček, ale dodává:

„Důležité je, aby když se to stane, byl rodič nablízku, poskytl emoční podporu a radu, jak příště na to. Často hledáme návody, jak děti v náročných situacích uklidnit. Je to velmi prosté a každý rodič to ví. Prostě dítě obejmout a říct mu: ‚Mám tě rád, všechno je v pořádku.‘ Nic víc není třeba,“ radí odborník.

Někdy rodiče argumentují tím, že je těžké poznat, kdy si dětského hašteření nevšímat a kdy už naopak ano. Radek Ptáček tvrdí, že by rodič neměl vstupovat do většiny situací, do kterých nepatří: „Rodič podle věku dohlíží a vstupuje do děje, jen když dítěti skutečně hrozí nebezpečí nebo když si to vyžádá samo.“

Milosrdné lži

Stejně tak bychom se měli vyhnout milosrdným lžím, které nám často automaticky naskakují a které používáme, abychom své děti ochránili před smutkem.

Dlouhá izolace může vést k různým závislostem
Závislost nemusí být jen na drogách

„Zatajili jsme dětem smutek, aby je nebolel, i za cenu lží. Jen ať mají hezký dětství a nemají žádné starosti, trápení ještě bude dost, až vyrostou. A uniká nám, že až jim bude osmnáct, nestane se lusknutím prstu, že budou na trápení připravené,“ stojí v článku na blogu nevychova.cz.

Přitom lež, i malá a i dobře myšlená, může způsobit mnoho špatného. Jako příklad uvádí Nevýchova holčičku, která se bojí spát, načež maminka po pár dnech zjistí, že její strach vychází z toho, že dceři nedávno řekla, že jejich rybička z akvária neumřela, jenom spinká.

Výzkum

Co vše dítě dokáže vydržet a proč to pro něj může být přínosné, se také zkoumá. Lenka Šulová se spolu s kolegy z Itálie, Francie, Španělska a Kanady zaměřila na tzv. resilientní děti. „To jsou děti, které jsou schopné velmi náročné životní situace, kdy na ně působí různé stresory, překlopit v něco pozitivního,“ vysvětluje profesorka z Karlovy univerzity.

Když se uznávaný psycholog Zdeněk Matějček zaměřoval v 60. letech na deprivované děti v různých institucích, už tehdy popisoval jeden typ dětí.

„Tam, kde se očekávalo, že instituce dítě traumatizuje a handicapuje pro život, se ukázalo, že přibližně 20 % dětí z toho naopak profituje a jsou odolnější. Dokážou z nepříjemné situace vytěžit maximum dobrého. My teď zkoumáme, proč tomu tak je,“ přibližuje své současné aktivity Lenka Šulová.

Ambice rodičů jsou někdy přehnané
Přehnané ambice rodičů nejsou zdravé pro nikoho

Roli hraje víc faktorů. Důležitým momentem je fyzická predispozice dítěte, také geny, pak jak moc je komunikativní, jak vypadá, jaké má zdraví. Kromě toho ale hraje roli i to, zda je schopné přijímat utužující podněty a využívat je ve svůj prospěch či se z nich poučit.

Přílišnou péčí vychováváme z dětí nesamostatné, křehké a úzkostné jedince.

„To je v souladu například s tím, proč se lidé, kteří zažili koncentrační tábor, dožívají vysokého věku nebo proč se lidé, kteří zažili náročné životní situace, jeví jako zralejší, empatičtější než ti, kteří životem proplouvají bez problémů,“ ilustruje profesorka.

Výzkumníci ale narazili ještě na jeden důležitý aspekt, který se dotýká současného stylu výchovy. „Jedním z negativních jevů v dnešní výchově je fakt, že dětem přespříliš pomáháme, řešíme za ně konflikty, snažíme se, aby nezažily nic nepříjemného. Tím ale jen málo posilujeme schopnost zvládat nepříznivé situace. V tomto ohledu je paradoxně nevšímavý rodič pro dítě výhodou,“ upozorňuje Lenka Šulová.

Svět plný rizik

Dnešní rodiče chtějí často dětem „vracet“ to, co chybělo v životě jim. K tomu je navíc současný svět plný potenciálních rizik, kterým nerozumíme ani my dospělí – šikana, internet a sociální sítě, média plná informací o únosech a terorismu.

„Žijeme ve velmi komplikovaném a nepřehledném světě a někteří rodiče na to reagují v podstatě přirozeně, tj. chrání své dítě. Vytvoří někdy doslova ‚sterilní‘ svět, kde dítě prožije dětství. Ovšem zcela nepřipravené na dospělost,“ konstatuje Radek Ptáček.

Šárka Francírková, ředitelka organizace Šafrán dětem
Šárka Francírková: Nejhorší je cítit dusno a nevědět, o co jde

Roli hraje i to, že rodiče jsou velmi pracovně vytížení, na děti často nemají tolik času, kolik by si sami přáli. Paradoxně si o to víc pak berou rodičovství k srdci. A z toho důvodu „vstupují do hry“ častěji než je třeba. Nechtějí, aby jejich děti zažívaly něco nepříjemného, a snaží se jim vynahradit to, co s nimi zameškali.

„Dobrý rodič, který tráví se svým dítětem dostatek času a všímá si ho, vidí, co jeho dítě potřebuje, nebo naopak nepotřebuje. Respektuje, že funguje nějakým způsobem. V hodně případech prostě nemusí nic zvláštního dělat, jen musí být dobrým pozorovatelem svého dítěte,“ uzavírá Lenka Šulová.

Věty, na které si dát pozor:
● Nebuď smutná, to nic není.
● Ale prosím tě, nic si z toho nedělej.
● Ale prosím tě, takovej starej krám a ty kvůli tomu budeš brečet? Tak sis měl na to dávat pozor.
● Usměj se, vůbec ti to nesluší, když jsi takhle smutná.
● No ták, zatni zuby, to seš chlap?

A co je lepší říct?
● Jsi z toho smutná/ý, viď. To je v pořádku. Rozumím tomu. Taky někdy jsem.

Člověk má totiž právo na smutek a ideální je, pokud děti mají šanci něco bolestného, byť je to jen rozbité autíčko, prožít v bezpečném objetí rodiče a pochopit, že smutek k životu jednoduše patří.