Zvířetníkové světlo
CO SE V ČLÁNKU DOČTETE:
Zářící sloup letos doplní Jupiter
„Chceme-li zahlédnout jemný svit zodiakálního světla, je nutné si počkat na období, kdy ekliptika svírá s horizontem co nejstrmější úhel. V našich středních zeměpisných šířkách tedy v obdobích kolem rovnodenností,“ informuje web České astronomické společnosti.
Na zvířetníkové světlo se tedy můžeme těšit i letos. Na obloze nás potěší hlavně na přelomu března a dubna, kdy jeho svit nebude rušit záře Měsíce.
„Nejlepší jarní období v roce 2024 pro vyhlížení zvířetníkového světla nastane mezi 27. březnem a 10. dubnem. V té době jej pozorujte po soumraku nad západním obzorem daleko od měst,“ radí na svých stránkách Fyzikální ústav Slezské univerzity v Opavě. V oblastech poblíž rovníku je zodiakální světlo pozorovatelné po celý rok.
Nahrává se anketa ...
Zvířetníkové neboli zodiakální světlo je sluneční světlo rozptýlené na částicích meziplanetární hmoty ve Sluneční soustavě. Pokud budete na přelomu března a dubna někde v přírodě daleko od měst a jiných světelných zdrojů, můžete si večer dopřát pozorování neobvyklého nebeského divadla.
Krátce po západu slunce, ve chvíli, kdy se na obloze objevují hvězdy, jsou patrné první náznaky zvířetníkového světla. Začíná těsně nad horizontem a směřuje vzhůru. Vypadá jako mlhavý světelný sloup.
„V roce 2024 pohled ke světlu výrazně doplní jasná planeta Jupiter, kterou při pohledu malým dalekohledem doplní i planeta Uran. Obě planety se k sobě budou každý další den úhlově přibližovat,“ slibuje web Fyzikálního ústavu Slezské univerzity v Opavě.
„Tento zářící sloup se pohybuje po obloze společně s hvězdami, a jak se země otáčí, postupně mizí pod obzorem. Ale i když zmizí, stopy jeho světla jsou stále viditelné a připomínají slabý mlhavý most. Ráno před rozedněním však znovu zjasní,“ vysvětluje ve svém videu Evropská jižní observatoř (ESA).
Kužel se navíc na konci března a počátku dubna na opravdu tmavé obloze nese až ke známé hvězdokupě Plejády a vytváří se slabým obloukem zimní Mléčné dráhy zajímavou kompozici.
Odraz Slunce od ledu a prachu
Původ zvířetníkového světla najdeme uvnitř vnitřní Sluneční soustavy. Slunce je obklopeno spoustou částeček ledu a prachu z komet i zbytků po srážkách asteroidů. Jsou rozptýlené do tenkého disku, který je stejný jako prostor, v němž Slunce obíhají planety.
close
info
Zdroj: Shutterstock
zoom_in
Zodiakální světlo je sluneční svit rozptýlený na částicích meziplanetární hmoty Sluneční soustavy.Když se na tento disk díváme ze země, vypadá jako úzký proužek nebo cestička táhnoucí se oblohou. Říká se jí ekliptika – a podél ní se oblohou jako by posouvají Slunce, Měsíc i planety.
Světlo ze Slunce se na těchto částečkách rozptyluje směrem k Zemi a my je vidíme jako světelný pás táhnoucí se podél ekliptiky. A protože podél ekliptiky se táhnou také souhvězdí zvířetníku, začalo lidé této zajímavé a tajemné záři říkat zvířetníkové světlo.
Dlouho se mělo za to, že tenký disk tvoří jen částečky z ohonů komet a zbytků asteroidů, ale ukázalo se, že tam nejsou samy. „V roce 2021 se překvapivě zjistilo, že prach do vnitřní části Sluneční soustavy uniká z planety Mars, zejména při silných prašných bouřích,“ říká známý český vědec a astrofotograf Petr Horálek.
První vědecké vysvětlení
Naši předkové zvířetníkové světlo pozorovali odpradávna, ale nedokázali si vysvětlit, co to je, ani proč se objevuje jen v období jarní a podzimní rovnodennosti.
S prvním vědeckým vysvětlením přišel v 17. století italský astronom Giovannni Domenico Cassini, který v roce 1683 vědecké obci nabídl teorii o rozptylu slunečního světla na částicích prachu.
Podle jiných zdrojů však jev jako první vysvětlil v roce 1684 švýcarský matematik Nicolas Fatio de Duillier. Musíme si ovšem přiznat, že v dnešní době většina lidí nejen že neví, jak zvířetníkové světlo vzniká, ale pravděpodobně je ani v životě neviděla.
Petr Horálek: Zodiakální světlo a Večernice 2023
Odkud pozorovat zodiakální světlo
I když původ zvířetníkového světla známe, možností k pozorování máme kvůli světelnému smogu stále méně. „Kužel slabého světla táhnoucí se v rovině ekliptiky ve zvířetníkových souhvězdích lze pochopitelně uvidět jen daleko od měst a škodlivého světelného znečištění,“ upozorňuje na svém instagramovém účtu Petr Horálek.
Zodiakální světlo je totiž asi sedmdesátkrát slabší než obloha v zářících velkoměstech, proto je nutné najít si místo, kde pozorování nebude rušit umělé osvětlení.
„V České republice se dá úkaz sledovat například na Vysočině, Šumavě, v Novohradských horách, v Beskydech, Jeseníkách, na Manětínsku či v Orlických a Jizerských horách, kde jsou oblasti vyhlášené jako Rezervace tmy,“ informuje web Slezské univerzity.
Na Slovensku slibují krásný výhled například Nízké Tatry, Veľká a Malá Fatra, ale i Muráňská planina a zejména Park tmavej oblohy Poloniny. Při pozorování je samozřejmě důležité mít štěstí na dobré počasí a jasnou oblohu. Pak už pohledu na zajímavý světelný kužel nebude nic bránit.
Zvířetníkové světlo táhnoucí se k Plejádám, doplněné slabým obloukem Mléčné dráhy, nějakou z planet Sluneční soustavy a pohlednou českou krajinou v popředí bývá oblíbeným cílem objektivu mnoha fotografů. Mezi nejznámější a nekrásnější snímky patří fotografie Petra Horálka.
