V roce 2012 vypustila NASA dvě vesmírné sondy, které při prolétání Van Allenovými pásy kolem Země letěly rychlostí kolem 3 200 km/hod. a pracovaly v tandemu. 

Naši planetu obklopují dva takové radiační pásy. Vnitřní pás se táhne ve výšce přibližně 640 až 9600 metrů nad zemským povrchem, vnější leží v nadmořské výšce zhruba od 13 500 do 58 tisíc kilometrů. A vedle nich existuje jeden dočasný třetí.

V roce 2017 zaznamenaly sondy ve Van Allenových pásech něco zvláštního - sledovaly aktivitu nabitých částic zachycených v magnetickém poli Země a zjistily, že tyto nebezpečné sluneční výboje drží na uzdě jakási nízkofrekvenční bariéra. Když se na ni vědci zaměřili, odhalili, že tato bariéra v několika posledních desítkách let odtlačovala aktivně Van Allenovy pásy od Země, čímž se spodní hranice paprsků záření dostala od nás v současnosti dále, než kde byla třeba ještě v 60. letech minulého století.

Nízké frekvence fungují jako ochranný pás

A co přesně se v tomto období změnilo tak, že to vyvolalo tento pohyb? Podle týmu NASA šlo o rádiovou komunikaci s velmi nízkou frekvencí (VLF), která je dnes mnohem běžnější než v 60. letech. Vědci z NASA si tak potvrdili, že tento typ nízkofrekvenčního přenosu může ovlivnit, jak a kde se pohybují určité částice ve vesmíru. Jejich výzkum publikoval titul Science Space Reviews.

Jak podotýká server Science Alert, jinými slovy to znamená, že zde máme antropogenní, tedy člověkem vytvořené vesmírné počasí. "Řadou experimentů a pozorování jsme dospěli k závěru, že za správných podmínek mohou rádiové komunikační signály v nízkofrekvenčním pásmu skutečně ovlivňovat vysokoenergetickým zářením prostředí kolem Země," uvedl v roce 2017 člen výzkumného týmu Phil Erickson z observatoře Haystack MIT v Massachusetts.

Zdroj: Youtube

V běžném životě se s nízkofrekvenčními signály příliš často nesetkáváme, ale jsou základem mnoha inženýrských, vědeckých a vojenských operací. S frekvencí mezi třemi a třiceti kilohertzy jsou totiž příliš slabé pro přenos zvuku, ale jsou ideální pro vysílání kódovaných zpráv na velké vzdálenosti nebo hluboko pod vodou.

Jedním z nejběžnějších způsobů použití VLF signálů tak je komunikace s hlubinnými podmořskými ponorkami, ale používají se také v obtížném terénu, jako jsou hory, kde se vysílání v běžných vlnových délkách "rozbíjí" o skalní stěny a rozptyluje se kolem nich.

Lidstvo nikdy nezamýšlelo vyslat nízkofrekvenční signály jinam na než na Zemi, ale ukázalo se, že unikají do prostoru obklopujícího naši planetu. A že v něm přetrvávají dostatečně dlouho na to, aby kolem Země vytvořily obrovskou ochrannou bublinu.

Bariéra asi tím "nejlepším"

Když sondy NASA zkoumající Van Allenovy pásy porovnaly umístění "VLF bubliny" s hranicemi přirozených radiačních pásů Země, zjistily zajímavou věc, která se zprvu jevila jako náhoda: "Vnější obvod VLF bubliny odpovídá téměř přesně vnitřnímu okraji Van Allenova radičního pásu," uvedla NASA.

Vědci si však záhy uvědomili také to, že o náhodu jít nemusí - že nízkofrekvenční signály opravdu ovlivňují pohyb nabitých částic ve Van Allenových radičních pásech a že je tedy naše "vesmírná stěna", neúmyslně vytvořená lidskou činností, postupně tlačí zpět. Podle dalšího člena výzkumného týmu, Dana Bakera z Laboratoře pro fyziku atmosféry a vesmíru na Coloradské univerzitě, jde o "neproniknutelnou bariéru".

Podle serveru Science Alert je tato ochranná nízkofrekvenční bublina možná tím nejlepším vlivem, jaký lidstvo z posledních 50 let na vesmírný prostor kolem naší planety mělo. Ty ostatní už nebyly tak pozitivní - například pokusné jaderné výbuchy vytvořily poblíž Země pásy umělého záření, které podle týmu NASA vážně poškodily několik satelitů. "Mezi další antropogenní dopady na vesmírné prostředí patří například experimenty s vypouštěním chemických látek, vysokofrekvenční ohřev ionosféry nebo interakce VLF vln s radiačními pásy," dodal tým NASA. 

Všechny tyto vlivy mají v sobě navíc ještě jeden účinek - dávají vesmíru jasně a jednoznačně najevo, že právě na naší planetě existuje rozvinutý život.