Tajuplných lokalit mám v regionu nepochybně bezpočet, obecně tradovaných i těch zcela ukrytých hluboko v osobní rovině. Pověstné kopce i staré domy, prameny a vodoteče, rybniční hráze, památníky dávných mordů a neštěstí, ale klidně i běžná lesní zákoutí, remízky polí a kdysi prachobyčejné tarasy cest. 

Karel Skalický, ředitel Městského muzea Volyně.Karel Skalický, ředitel Městského muzea Volyně.Zdroj: Archiv Karla SkalickéhoNikdy ale nepohlížím na krajinu a její exponovaná místa prvoplánově esoterickýma očima. Pohledů milostných a bytostných se ale nezdráhám. Všude se přece někdy v minulosti odehrál nějaký příběh, někdy krvavý a temný, jindy světlejší nebo zcela radostný. Někde si paměť místa podává informační ruku s tajemstvím onoho místa, jinde mlčí.

Ledaskde i zcela plánovaně, protože tajemství zpravidla končívá jeho vyzrazením a zprostředkováním širokým zástupům. Turistika a dychtivý publikační hon za senzacemi mohou nadělat značnou paseku. Uměle vytvořených tajuplných fikcí existuje doslova přehršel. Ale zcela obyčejné místo může být také nesmírně tajemné.

Už od dětství chodívám pravidelně několikrát do roka na staré slovanské hradiště Hradec u Řepice na Strakonicku, nejraději brzy zjara, když kvetou podléšky a celý vrchol je zalitý v modré barvě. Prastaré valy ukrývají nejedno tajemství, občas zrcadlené v různých starých i novějších příbězích a pověstech lidu z několika vesnic pod kopcem. Loupežnická borovice před pár lety sice uschla a les se proměnil, nicméně půvabů a dílčích tajemství toto místo nepotratilo.