Postříkání, vyčištění, zakrytí, odkrytí. Pořád dokola. Pomník maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, který stál na náměstí Interbrigády v Praze 6 od 9. května 1980, byl odstraněn 3. dubna 2020. Starosta městské části Ondřej Kolář (TOP 09) to vysvětloval tím, že sochu, která byla několikrát terčem vandalismu, nelze donekonečna čistit a chránit. Proto rudou barvu, kterou byla posprejovaná loni v srpnu, nenechal odstranit.

Pomník byl v roce 2018 opatřen deskou, která měla osvětlit Koněvovu historickou roli: „Maršál Ivan Stěpanovič Koněv velel 1. ukrajinskému frontu, jehož jednotky byly nasazeny k závěrečnému útoku na Berlín a osvobodily severní, střední a východní Čechy a jako první vstoupily 9. května 1945 do Prahy. Na podzim 1956 řídil potlačení Maďarského povstání sovětskou armádou a jako velitel Skupiny sovětských vojsk v Berlíně se v roce 1961 podílel na řešení tzv. druhé berlínské krize výstavbou Berlínské zdi. V roce 1968 osobně zaštítil zpravodajský průzkum před vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa.“ Proti textu protestovala ruská ambasáda.

Radní nakonec oznámili záměr sochu odstranit. Přes vlnu odporu, kterou to vyvolalo v Rusku, mezi českými komunisty nebo na Pražském hradě, tento záměr odhlasovali zastupitelé Prahy 6 a socha byla odvezena do depozitáře. Kolář dostal policejní ochranu. Stejně jako později pražský primátor Zdeněk Hřib a starosta Řeporyjí Pavel Novotný. To už ale byla jiná, ricinová kauza. Pomníkový spor využil zaměstnanec ruského velvyslanectví proti svému rivalovi a vymyslel si příběh o otravě pražských komunálních politiků ricinem. Zaměstnávalo to policii, politiky i tajnou službu. Vše skončilo vyhoštěním obou diplomatů a konstatováním, že nikdo nikoho nechtěl zabít.

Vlasovci: hrdinové, nebo padouši?

Nebylo to ale jediné drama kolem bronzu a kamene. Pomníky rudoarmějců vandalové postříkali rudou barvou i v Brně a Ostravě. Stalo se to už loni a tyto činy jednoznačně odsoudili představitelé všech politických stran. Jen hlupák by neviděl rozdíl mezi muži, kteří šli na smrt a osvobodili Československo, a velitelem, jenž si zaslouží úctu, ale za pozdější činy také odsouzení.

Vášně budila i deska, kterou nechal postavit vlasovcům řeporyjský starosta Pavel Novotný (ODS). Vlasovci se sice nepochybně podíleli na osvobození části Prahy, ale jejich motivy byly sobecké, neboť vojsko generála Vlasova, jehož Američané po válce předali Sovětům jako válečného zločince, se především chtělo dostat do zajetí západních spojenců. Spory se vedly též o vztyčení repliky barokního mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, proti němuž byli například Piráti z vládní magistrátní koalice. Nehledě na několik sporů s autorem sloupu Petrem Váňou byl po souhlasu zastupitelstva nakonec sloup vztyčen a letos 15. srpna ho vysvětil pražský arcibiskup Dominik kardinál Duka.

Němí svědci doby

V souvislosti se sošnými půtkami přemítám o tom, zda by k nim docházelo, kdyby na Pražském hradě seděl jiný prezident než Miloš Zeman. Všechny ty potyčky a stříkance na Koněvovu sochu by se možná nekonaly, pokud by nebylo vstřícného postoje současné hlavy státu k Rusku a jeho vládci V. V. Putinovi. Osobně souhlasím s názorem Petra Pitharta, že sochy by se bourat neměly. Jsou němými svědky doby, našich minulých preferencí a také selhání.

Od toho jsou historici, učitelé a rodiče, aby dětem vysvětlovali, co a jak. Nebo měděné tabulky. Jeřáby by měly přijít až jako nejzazší řešení. A pokud jde o sovětské vojáky, jsem přesvědčena, že si naši úctu a vděk zaslouží i 75 let po skončení války. Stejně jako o tom, že současným ruským politikům není naprosto nic do toho, co děláme se sochami, které jsme kdysi postavili. Je to jen a jen naše věc.