Hana Zagorová: Letos jsem si prošla obdobím, kdy jsem i plakala

O koronaviru, který vše způsobil, ví Hana své, oba ho s manželem Štefanem Margitou prodělali, ona dokonce v komplikovanější formě. Přesto jsme si slíbily, že se k nepříjemnému onemocnění už vracet nebudeme. Sešly jsme se totiž v jejich vánočně vyzdobeném bytě a řekly si, že si naše dvě hodinky povídání co nejvíc zpříjemníme.

Rozhovor měl pro mě i symbolický význam. Vrátila jsem se ke svým Vánocům, k nadílce roku 1979. Tehdy mi bylo šest let a naši nám koupili obrovský gramofon. A také dárek! Úplně první deska, kterou jsem našla pod stromečkem, bylo totiž album Hany Zagorové „Cesta ke štěstí“. Tuto tradici pak maminka pečlivě dodržovala, „Haniččiných“ desek jsem jako dítě dostala – ať už k Vánocům, či k narozeninám – hned několik.

Namátkou: „… tobě, tebe, ti“, „Světlo a stín“, „Mimořádná linka“, „Jinak to nejde“… A tak jsem si před naším rozhovorem všechny zmiňované desky z nostalgie znovu pustila. Pravda – už ne na gramofonu, ale zcela neromanticky a nevánočně na laptopu.

Bezdětnost jsem si nevybrala, říká slavná architektka Eva Jiřičná

Váš tradiční vánoční koncert v Lucerně letos bohužel nebude, přesunula jste ho na září, na den svých narozenin. Vy si ale Vánoce určitě vzít nenecháte.
Kdepak. Štefan už ozdobil všechny stromky na terasách, v patře máme vánoční výzdobu. Na mě je teď, v listopadu, ještě příliš brzy, u nás doma se stromek zdobil až čtyřiadvacátého dopoledne. Štefan má ovšem Vánoce už od října. (smích) Zkouší svíčky, instaluje dekorace. Všichni jsme trochu poznamenaní zvyky svých rodičů, přenášíme si je do nových rodin, ale když jsem poznala Štefana, pochopila jsem, že se prostě musím přizpůsobit.

Jaké jsou ty vaše konkrétní vánoční zvyky? Slezské a slovenské rituály se přece musejí hodně lišit, ne?
Nijak zásadně – buď přijede Slovensko do Prahy, nebo my do Košic. Letos je to, bohužel, kvůli situaci otevřené, je tedy zbytečné něco plánovat. Navíc děti jednoho ze Štefanových bratrů žijí a pracují v Praze. Myslím, že letošní Vánoce budou trochu oddělené. Ale když jedeme na Slovensko, jsem zvyklá připravovat sváteční večeři. Naše rodinné zvyky a tradice se krásně promíchaly – já připravuji slovenskou kapustnicu, polévku podobnou moravské zelňačce. Smažíme kapra, děláme rybí sekanou. Cukroví peče jedna švagrová, já pouze vanilkové rohlíčky, aby nám to v bytě krásně vonělo. A taky marokánky, protože je máme moc rádi. Bramborový salát vždycky připravovala Štefanova maminka, teď už tady není, tak ho dělám já. Nejlepší vyznamenání od Štefanovy rodiny je, když mi řeknou „udělej to ty“, což znamená, že jim jídlo ode mne chutná. Vždycky se na to strašně těším, ale nepopírám, že po třech dnech jsem docela stržená.

Když tak koukám na všechny vaše vánoční dekorace, není vám líto, když je musíte na Tři krále sundat? Nebo čekáte do Hromnic, či – jako někteří – až do Velikonoc?
(smích) Do Velikonoc? To ne! Představte si – jak máme doma Vánoce už od listopadu, Štefan všechno sundá hned po Novém roce. Já jsem ta, která ho přemlouvá, aby výzdobu nechal alespoň do Tří králů. My máme vlastně Vánoce předsunuté hodně dopředu.

Zpěvačka Zagorová je kvůli koronaviru v nemocnici. Pozitivní test měl i Margita

Pro někoho možná budou letošní Vánoce obzvlášť smutné. Říká se, že koronavirus nás má zpomalit, naučit být víc spolu. A přitom se mnozí právě teď před Vánocemi cítí osaměleji, sedí u svých počítačů, televizorů, zahlceni katastrofickými zprávami. Kde hledáte adventní pohodu vy?
Člověk asi musí projít různými fázemi. Nevím, jestli je dobré se jim bránit, stejně na člověka nakonec smutek dolehne. Nejnešťastnější jsem byla úplně na začátku, když jsem neměla práci, pak jsem navíc covidem onemocněla. Najednou jsem se cítila strašně deprivovaná. Původně jsem věřila, že koncem června vše zlé skončí. Jenže pak jsem prošla obdobím, kdy mi bylo smutno a úzko, i jsem plakala. Časem jsem se pustila do knížek a všechno bylo trochu lepší. Teď jsem ve fázi, kdy si přeji, ať už to všechno, proboha, skončí. Snažím se si svůj život zpříjemnit, jak jen to lze. Nejhorší depresivní stavy jsou pryč, ale věřím, že různí lidé to mají různě, někteří si ani na jaře neuvědomovali, že se něco děje… (dlouze se odmlčí) Víte, je mi líto ztracených životů, i obrazně. Covidová omezení snášejí špatně i ti nejmladší – nemůžou vyrazit do světa, mají pocit, že jim někdo jejich život vzal. Jenže já mám pocit, že mi někdo bere čas. Že naší generaci bere čas. Z toho je mi pořád smutno a úzko.

Rozumím. Znám hodně lidí, kteří mají depresi z izolace. A ztracený čas může trápit kohokoliv.
Musela jsem začít něco dělat, abych se nezbláznila. No ano, tak jsem si alespoň vymyslela pořad na Instagramu. Ne, abych byla vidět, vždyť já před dvěma měsíci ani nevěděla, jak sociální sítě fungují. Ale chtěla jsem mít pocit, že alespoň něco tvořím…

Překvapilo mě, jak lze v textech vašich písní vystopovat spojnice, které se vinou téměř všemi alby. Například, že „ke štěstí vedou cesty klikaté“ a že „život je jak řeka zázraků“. Šlo o náhodu, nebo jste si podobné texty o životě záměrně vybírala?
Měla jsem ráda písničky s výpovědní hodnotou, jen nevím, jestli už od počátku byly tak zacílené. Možná jsem měla na skladby i na dobré autory zkrátka štěstí. Ale vždycky se na albu našel i nějaký balast, v té době i trochu nutný. Člověk, který rozhodoval o vydání desky, ji mohl odsunout jen proto, že jsme mu nevzali jeho píseň. Nebylo mi to příjemné, myslím si o sobě, že jsem čestný člověk, a „výhybky“ mi nikdy nedělaly dobře. Naštěstí jsem podobné věci nemusela příliš řešit, mým producentem byl Karel Vágner a diplomacii zvládal daleko lépe než já. Ale každá písnička je přece o lásce, o životě. A její interpret z ní musí obsah vytáhnout tak, aby mu posluchači rozuměli. I v písni o klice u dveří můžete najít životní výpověď, záleží na příběhu, který si v ní dokážete najít. A tak jsem se o to vždy snažila.

Herec Igor Orozovič o svém bytě: Občas něco seberu i u popelnice

Nebyl v tom i trochu záměr? Často s nadhledem popisujete své pěvecké začátky. I to, jak mnozí váš specifický hlasový projev kritizovali. Líbivé univerzální hlásky mohou de facto zpívat o čemkoliv, vy jste si musela najít vlastní parketu. Navíc jste vystudovaná herečka.
Asi bych to neměla říkat, ale mě slovo a text zajímají víc než melodie. Nebo jinak – písničku, která má horší melodii a přenádherný text, vezmu vždycky. Ale skladbu s blbým textem a krásnou melodií prostě zpívat nemůžu. Už jako dítě jsem psala básničky, a proto mám ke slovu úctu. Chyby ve výslovnosti, kterými jsem trpěla odjakživa, tedy to, že jsem mluvila mazlivě a měla příšerné sykavky, objevil až mikrofon. Do té doby mi naopak všichni tvrdili, jak roztomile hovořím i zpívám. Dva roky na logopedii pro mě měly obrovský význam, jinak by mě na JAMU ani nevzali. Trošku se mi mé vady podařilo odstranit. Ale mám-li být upřímná, myslím, že mám špatné sykavky dodnes. Jenom si na to lidé zkrátka zvykli.

Proč jste pak přestala hrát? Vždyť vy jste po revoluci, kdy se většina úspěšných zpěvaček a zpěváků vrhla na divadelní prkna, nazkoušela jen dva muzikály.
Myslím si, že by to nebylo dobré, jsem soudná. Třeba bych byla průměrnou herečkou, ale určitě bych na jevišti nedosáhla takových úspěchů jako na pódiu. Jsem fatalista, osud mě sám nasměroval, nějak vše zařídil a jsem tomu ráda. Ale co je hlavní – mně hraní neschází. Na svém povolání jsem strašně závislá a jsem ráda, že ho dělám. Na herectví jsem ale nikdy závislá nebyla. Ani maličko.

Takže v případě talentovek na JAMU šlo o momentální impulz?
Kdepak! O herectví jsem v podstatě uvažovala od raného dětství, když jsem v dramatickém kroužku poprvé dostala roli princezny. Tenkrát jsem okusila i první úspěch. Našla jsem svou drogu a bylo by špatně, kdybych vám podobný pocit nepřiznala. Jistě, svoji hereckou kariéru jsem ze začátku měla velmi dobře rozjetou. Ve chvíli, kdy jsem onemocněla a musela ve třetím ročníku školu přerušit, jsem už měla dost nabídek, i na inscenace, se kterými se čekalo až na mé uzdravení. Od prváku jsem často zkoušela v divadle, spolu s kamarádkou a spolužačkou Vlastou Peterkovou nás obsazovali do malých rolí v Mahenově činohře. Opravdu se mi rýsovala fajn kariéra.

A všechno přebil zpěv!
Půlrok jsem strávila v nemocnici, další půlrok jsem měla volný. Tak jsem se zpěvu začala pořádně věnovat. Zpívala jsem, co se dalo, v ostravském rozhlase jsem natočila snad všechny volné písně i tamější ležáky. A získala jsem pocit, že je to přesně to, co chci dělat!

Ani následné angažmá v Semaforu vás v přesvědčení nezviklalo? Vždyť bylo možné zpěv a herectví ještě chvíli kloubit?
Ale já to nechtěla kloubit! Semafor, to byla nádhera. Velká výzva – i když tohle spojení nerada používám. Jiří Suchý mě jednoho dne pozval na oběd a nabídl mi roli v Kytici. Byla jsem strašně překvapená i šťastná, protože tehdejší Semafor byl prestižní scénou, plnou slavných hvězd. Pobyla jsem tam dva roky, do doby, než se divadelní zájezdy a koncerty začaly překrývat. Šlo o přenádherné, inspirativní období – s Jiřím Suchým i s novou partou z Ústí nad Labem v čele s Pepou Dvořákem a Jiřím Císlerem. Ale pořád jsem zpívala, měla koncerty, už toho zkrátka bylo moc. Dlouhodobě bych to nezvládala.

Chci povzbudit opuštěné ženy, říká Píšťalka z Básníků Eva Vejmělková

Mám pocit, že dnešní populární hudba je značně roztříštěná – zpěváci i zpěvačky se vyskytují v různých sociálních bublinách, kolikrát o sobě ani nevědí. Vy jste přece jenom působili jako sehraná parta. Možná i proto se všichni tak rádi dívají na zábavné a hudební retro pořady.
Špička populární hudby byla tehdy užší. Věděli jsme o sobě spoustu věcí, mnoho zábavných pořadů se točilo tak, že jsme odjeli na několik dní do jiného města. Večery jsme pak trávili u vínečka, mohli se bavit nejen o soukromí, ale i o nových deskách, o muzice, o dalších plánech. Dnes je ale zpěváků strašně moc. Což nevadí – diamant se nakonec v sítu stejně uchytí. Ale současné pěvecké soutěže jsou nelítostné, roli hraje štěstí, mnoho talentů zhasne ve chvíli, kdy zhasne i poslední kamera ve studiu. V šedesátých letech to fungovalo jinak – všichni nám chtěli pomáhat. Dobře, účinkovala jsem v soutěži Hledáme nové talenty, což byla obdoba dnešní SuperStar. Ale už tam jsem potkala nejdůležitější lidi z rádia, z televize, okamžitě mi nabídli práci. Skutečně jsem měla pocit, že se na mě pomoc hrne ze všech stran.

Možná se tehdy víc hledaly osobnosti, ne univerzální a tvárné typy, které vizážisté a stylisté upraví do jednoho mustru. Vy, Helena Vondráčková nebo Marie Rottrová jste byly vizuálně a pěvecky zcela odlišné, ani jste si pořádně nemohly lézt do zelí.
Není dobré, když vás učitelé a mentoři nasměrují do šablony. Pak slyšíte písničku, kterou zpívají tři lidé, a vy nedokážete jejich hlasy od sebe rozeznat. Osobitost, i s chybami, je důležitá. Podobné je to i v módě. Kdysi, když jsem přijela za Štefanem do nějakého zahraničního města, těšila jsem se, jak si na sebe koupím originální oblečení, které nikdo jiný v Praze mít nebude. V tomhle jsem byla normální ženská. A teď přijdete do Zary v Londýně, v Barceloně, v Praze, a všude je to úplně stejné.

Když jste tedy měsíc v úplně cizím městě, jak svůj volný čas trávíte?
Na prvním místě je vždy samotné město. Zjišťuju, co je k vidění a co bych mohla ukázat Štefanovi, který většinou dvoufázově zkouší, a tak mu moc volného času nezbývá. Dělám mu takovou drobnou selekci. Ale vždycky si s sebou beru práci, tedy nové věci, které si musím poslechnout, vybrat skladby, napsat texty. Vozím si s sebou i spoustu knížek. Jsem staromilec, miluju vůni papíru a čtečka není nic pro mě. Navíc miluju tlusté sedmisetstránkové bichle. Nikdy se nenudím.

Se Štefanem – konečně společně

Letos uplynulo osmadvacet let od vaší svatby se Štefanem. Když jsem si vaši svatební fotku prohlížela, zdálo se mi, že on se při obřadu tváří velmi vážně, zatímco vy pobaveně. Jako kdybyste své svatbě sama nevěřila.
To je kouzlo okamžiku, byla jsem zkrátka moc šťastná. Od prvního důležitého setkání jsem našemu vztahu věřila. Nikdy předtím jsem něco takového nezažila – vztah, který si žije vlastním životem, všechno se nějak samo ukládá, nemusíte se ani na počátku přehnaně snažit, trápit se otázkami „o čem se, proboha, spolu budeme bavit?!“. Když najednou přijde ten pravý, všechno jde. Ano, máme skutečně požehnaný vztah.

Jak se to povede?
Když po něčem příliš nezdravě prahnete, když o něco až moc usilujete, když musíte pořád lézt přes překážky, ať už ve vztahu, nebo v práci, není nakonec něco špatně? Leccos se vám třeba podaří, ale ztratíte spoustu energie, chybí lehkost, radost z obyčejného nadechnutí. Lámat cokoliv za každou cenu nelze.

A vaše vztahy v mládí byly komplikované?
Já zažila úplně všechny typy vztahů – komplikované i jednoduché. Ale nějaké komplikace tam asi byly vždycky, mé vztahy skončily tak, že jsem se zamilovala do někoho jiného, nebo mě naopak opustil partner. To máme všichni podobné.

Nedávno jste s manželem nahráli novou desku složenou z vašich písní i skladeb jiných interpretů, které jste nazpívali v novém aranžmá. Co bylo tím hlavním impulzem?
Já jsem nikdy společnou desku nechtěla. A najednou jsem si řekla – proč ne?! Proč neudělat společné duety i sólové písně?

Herečka Tereza Brodská: Snažím se být slušným člověkem. Až to přeháním

Jenže vy máte spíš šansonový projev, váš muž je operní zpěvák. Jak se tak rozdílné hlasy a techniky mohou sladit?
Důležité je, že nesmíte mít pocit, že se musíte přizpůsobit. Vybrali jsme duety, které odpovídaly našim hlasům. Štefan je navíc v šansonech skvělý. Naše společné písně jsme brali jako sváteční zákusek. Nejdřív jsme o desce ani neuvažovali, chtěli jsme udělat pouze koncerty, až pak jsme si řekli, že by bylo škoda vše nenatočit. A tak vznikla deska Konečně společně, v době, kdy jsme byli bez práce a mohli se soustředit jen na natáčení ve studiu. Škoda, že to odneslo zamýšlené turné – termíny jsme domlouvali kvůli svým závazkům hodně dopředu, už je možná nedáme nikdy dohromady. Zbyl jediný koncert v O2 aréně, 19. května. Ale budou-li lidé na jaře chodit za kulturou a bude-li to vůbec možné, bůhví.

Mimochodem, když už si vybíráte autory písní, jde o vaši krevní skupinu? Například sarkastickou skladbu Anonym pro vás kdysi napsal Jan Vyčítal – to mi tedy přijde jako neuvěřitelné spojení.
Myslím, že zrovna v tomto případě šlo o iniciativu Karla Vágnera… Ale nepotřebuji, abych s autory svých písní blízce souzněla. Dokonce se mi párkrát v životě stalo, že jsem byla zklamaná člověkem, jenž pro mě napsal přenádhernou píseň. Ne, charakter se nemusí pojit s darem, který múzy umělci vnuknou. Skvělým skladatelem a textařem může být i člověk, kterého si dokonce vůbec nevážíte. Snažím se charakter a talent oddělovat, a upřímně nevím, zda je to dobře, nebo špatně. A vždycky se snažím text vyprávět za sebe. Lidé mi často píšou, že když si koupí nové album, zhasnou a hrají si doma stále dokola jednu skladbu. A já jako bych byla v jejich bytě najednou s nimi.

Moje máma takhle kdysi stále dokola poslouchala skladbu Setkání, váš duet s Drupim. Což tedy všichni muži v naší rodině nemohli pochopit.
Vážně? Možná právě proto, že Drupi byl takový typický alfa samec… (smích) Když jsem ho poprvé slyšela v rádiu, píseň Vendo tutto z jeho první a nejslavnější desky, okamžitě mě inspirovala a napsala jsem skladbu Líto, je mi líto. A představovala jsem si, komu může ten úžasný hlas patřit. A teprve pak vzniklo Setkání – obrazně i doslova.

Dětství a Petřkovice – balíček převázaný mašlí

Pocházíte z Ostravy. Pociťovala jste jako dítě specifičnost svého rodného města?
Jako dítě to příliš nevnímáte, nemáte srovnání. Vyrůstala jsem v Petřkovicích, nejdál jsme vyráželi do Beskyd. Poprvé jsem byla v Praze až na spartakiádě. Se svým rodným městem jsem ale nesmírně spokojená, vždycky šlo o líheň umění. Vezměte si, kolik výjimečných zpěváků a herců pochází ze severní Moravy. Nebo tam alespoň odstartovali kariéru. Měla jsem a mám ráda přímočarost tamějších lidí, kteří nic složitě neopisují, nevykrucují se. A buď vás mají rádi, nebo nemají. To je fajn, navíc jde většinou i o značnou úsporu času. (smích)

Vaši rodiče pocházeli přímo z regionu?
Ano, a měla jsem báječné rodiče, nejlepší na světě. Na Ostravsku se už narodili, tatínek v Hlučíně, maminka v Petřkovicích. Oba měli německé školy, ale maminka i polské příjmení. Byli to typičtí lidé ze Slezska, tedy typičtí se vším všudy, tatínek byl i v německé armádě. Místní lidé se často cítili jako Němci, určité sortě lidí byla německá nátura i bližší.

V seriálu ČT Třináctá komnata jste před lety zmínila, že nemáte ráda nostalgické návraty, že vás dokonce ani nelákalo jít se podívat do rodného domu, kde už dávno bydlí někdo jiný.
V Ostravě mám každý rok koncerty, ale nejde o návraty, pocity jsou jiné. Dětství a Petřkovice vnímám jako balíček převázaný mašlí. A já ho nechci rozbalovat a kazit si vzpomínky, které mám. Nikdy už nenajdete místo v původní podobě, v jaké ho máte z dětství zafixováno.

Konečně společně. Hana Zagorová a Štefan Margita vydávají desku hitů i duetů

Když se dívám na vaše archivní fotky, mám pocit, že si se sestrou nejste vůbec podobné.
Evelyn je o dva roky starší. Brunetka, vždycky byla překrásná, proti mně mnohem dospělejší, a opravdu jsme byly ve všem dost rozdílné.

Rodičům nepřišla vaše dětská touha „být herečkou“ pošetilá?
Moji rodiče byli téměř renesanční lidé. Tatínek patřil k prvním českým sportovním letcům, maminka prošla gymnastickou školou v Berlíně, učila step. I proto mě v mých touhách podporovala, i když tatínek byl přesvědčený, že mám určitě technické nadání. Ani já, ani sestra jsme si totiž nehrály s panenkami. Naopak – hrozně ráda jsem brala do rukou kladívko, dovedla jsem zatlouct hřebík, bavily mě manuální věci i práce na zahradě. Tatínek ovšem brzy pochopil, že technika by pro mě byla slepou cestou.

Dožili se vaši rodiče toho, že jste se proslavila a… – omlouvám se za upřímnost – že jste se po letech uzdravila z vážné krevní nemoci?
Ano, dožili. Ale nevěřte všemu, co se píše, nemoc se mi po čase zase vrátila. Člověk se ale s problémy naučí žít. A když zjistí jak, všechno se dá zvládnout.

Když se ještě vrátím k blížícím se Vánocům, vzpomenete si na dárek od vás, ze kterého měli vaši rodiče největší radost?
Asi ano – například dovolená v Jugoslávii, šlo o první velký dárek, kterým jsem je mohla obdarovat. To je moc dojalo. A druhým nezapomenutelným dárkem byla chalupa na Kokořínsku. Říkala jsem si, že když mají obě dcery v Praze, bude jim v Ostravě smutno, ale rozhodnutí, zda se přestěhují, jsem nechala na nich.

Co si slibujete od nového roku?
Těším se, že až náš rozhovor vyjde, bude boj s touhle zákeřnou potvorou zlomen nebo bude spět ke konci. A doufám, že všichni prožijeme krásné Vánoce a že si do nového roku budeme přát běžné normální věci, nejen to, aby přešel koronavirus.