Byla atraktivní, vtipná a nekonvenční. Rodačka z Mladé Boleslavi Adina Mandlová patří k našim největším prvorepublikovým hvězdám. Ležela v náručí slavných mužů, a nejen před kamerou, byla idolem publika, a co víc – měla inteligenci a herecký talent. Což ji sympaticky vydělovalo ze společnosti některých jejích hereckých vrstevnic, například unylé Lídy Baarové.

Byla jedinou dívkou v rodině se čtyřmi dětmi a téhle výhody uměla od malička šikovně využívat. Milovaným tatínkovým benjamínkem však byla jen necelých osm let. Po jeho smrti se v domácnosti střídali potenciální tatínkové a Adině skončil čas dětských radovánek. Stala se chytrou, ale zlobivou, nepoddajnou holčičkou. Vyloučili ji z gymnázia i z pařížského penzionátu, to už si ale okaté dívky všimli filmaři. Zkušenost hýčkané dcery si však odnesla do dospělosti a důmyslně s ní pracovala při volbě životních partnerů i přechodných milenců.

Dávka cynismu

Klíčovým mužem její kariéry i soukromí byl Hugo Haas. Správně odhadl její nadání, ambice i píli, byl to právě on, kdo z ní udělal to, čím byla. „Naučil ji mluvit, hrát, oblékat se, i její pověstnou sebeironii a zdravou dávku cynismu,“ shrnul později režisér Otakar Vávra. S Haasem natočila sedm filmů.

V prvních snímcích typu Nezlobte dědečka plnila režijní představu moderní, sportovně založené dívky, později se přehrála do postav mondénních, zhýčkaných žen z vyšší společnosti (Velbloud uchem jehly, Švadlenka, Kristián).

Mravy? K čemu?

Dalším klíčovým mužem v jejím životě byl právě Otakar Vávra, jenž jí dal šanci v silných ženských charakterech ve filmech Kouzelný dům, Pacientka dr. Hegla a Šťastnou cestu.

Nerada se čemukoli přizpůsobovala a z autorit měla švandu. „Málokdy jsem respektovala zvyky, mravy, zákony a náboženství společnosti, často jsem ignorovala i city jednotlivců, kteří mi stáli v cestě za novým cílem a dobrodružstvím,“ přiznala médiím.

Byla ženou činu, a když se pro něco rozhodla, málokdo ji zastavil. Kvůli otevření vinohradského divadla neváhala zmrskat bičíkem německého referenta v pražské protektorátní kanceláři Oehmka, s Goebbelsem bez okolků vtipkovala o tom, že má v rodině židovské kořeny. Z novinářů si dělala s oblibou legraci. Na otázku, co dělá ve volném čase, bezelstně odpověděla: „Vstávám k polednímu, koupu se, jím, učím se anglicky, chodím na flámy a pak do hajan.“

Vězení

Hrála po boku nejznámějších herců – Oldřicha Nového, Raoula Schránila, Saši Rašilova, Zdeňka Štěpánka či Otomara Korbeláře. Natočila jeden německý film, byla ale prostořeká a Němci ji raději vykázali z německé filmové půdy. Zažila slávu i nenávist. Její soukromý život byl divoký, žila s komunistickým malířem, jenž si vzal život, s pilotem RAF i módním návrhářem. Dítě, jež vzešlo ze vztahu s ženatým hercem Vladimírem Šmeralem, se narodilo mrtvé, jiné už neměla.

Okusila ponížení ve vězení (její osud připomíná zdařilá inscenace Pankrác 45´ ve Švandově divadle), údajnou kolaboraci i poměr se státním tajemníkem K. H. Frankem však vyvrátila ve svých pamětech. Přesto se na ni mnozí, kteří si po válce zapomněli zamést před vlastním prahem, dívali svrchu.

Už se jen směju

Druhou půlku života prožila v anglické emigraci, na slavnou éru 30. let už nenavázala. Nabídku na účast v českém muzikálu Hello Dolly roku 1966 kvůli Státní bezpečnosti i nevraživosti kolegyň odmítla.

Tak jako malá holka na tátově pohřbu prošla tím vším se ctí a nadhledem. „Dívám se na minulost bez trpkosti, necítím nenávist k těm, kdož se mi snažili život znesnadnit. Všecko, co jsem pokládala za důležité, je teď bezvýznamné. Dneska už se tomu jenom směju,“ napsala v memoárech, jimž dala stejný název. Do Čech se vrátila až umřít. Bylo jí 81 let.