Holka z města pod Libínem hned v lednu 1990, tehdy ještě v oficiálním pracovním poměru jako administrativní zaměstnanec, vyrazila do velkoobchodu pro první knihy. Když je v jednom nakladatelství chtěla nakoupit, dostalo se jí odpovědi: A ono to jde? Možná viděli poprvé někoho, kdo si za své vlastní peníze kupuje beletrii, aby ji mohl dále prodávat.
První její štací byla Lannova třída v krajském městě. A když se vypravila jednou do Prahy, aby zde na Národní třídě jako pouliční prodavačka nabízela knihy, zasáhl osud. Mezi zákazníky se objevil její tehdejší nadřízený. Netrvalo dlouho a musela se rozhodnout. Teplé místo v kanceláři vyměnila za riziko vlastního podnikání. Již v srpnu toho roku si pronajala od města bývalou šatnu pro zedníky a zřídila první knihkupectví. Na konci bylo obchodů osm. Sortiment knih doplnila hudebninami a papírnictvím.
„Největší radost jsem měla z toho, že můžu nabízet knihy, které nemohly léta vycházet. V očích zákazníků byla vidět velká radost a zájem. Když jsem prodávala svého prvního Havla, byl kolem pultu chumel lidí," vzpomíná Vlaďka. „Ze začátku nám jednoznačně lidé v Prachaticích moc pomáhali, nikdo neházel klacky pod nohy. Řekla bych, že nám fandili. Možná sami nenašli potřebnou odvahu také začít vydělávat na sebe. Velkou oporu jsme měli v úřednících města, pomáhali nám hledat možnosti a do dneška vzpomínám na jednotlivce a nezapomenu jim to," připomíná si začátky podnikání.
Zprvu bylo těžké se orientovat v předpisech. Buď chyběly zcela, nebo informace k nim byly rozporuplné. Vedení účetnictví postrádalo pevná pravidla, nikdo nebyl jako účetní dobře vyškolen, nebyly zákony. Chyběly tiskopisy, faktury se psaly v ruce, nebyly počítače ani programy.
Na svou první dražbu v malé privatizaci v roce 1991 vzpomíná ráda. „Byla jsem klidná. Složili jsme finanční jistinu, myslím, že se tomu tak říkalo, a vyfasovali čísla. V podstatě mi o tolik nešlo. V době, kdy jsem se přihlásila do aukce o prachatické papírnictví na náměstí, jsem již měla dva obchody. Šly jsme do toho dvě, tehdejší vedoucí obchodu a já. Přihazovalo se, ale měla jsem strop. Nakonec to až tak daleko nedošlo. A i když jsem do dražby šla s klidem, během ní mě to vzalo, jsem soutěživý typ. A radost, když vydražíš, je obrovská. A potom, když jsem šla do obchodu poprvé, abych domluvila s šéfem Drobného zboží převzetí prodejny a zásob, říkala jsem si: Tak tohle je teď moje, tak to je fakt krásný pocit," vzpomíná Vlaďka.
Rozjeli posléze i velkoobchod. „A to byl ale začátek našeho konce," říká dnes a dodává: „Pohořeli jsme na platební morálce a také výdělky po pár letech již nebyly takové jako na začátku. Dokud jsme byli tady doma, bylo to v pořádku, ale pak nás smetli dravci z Prahy. Ale vůbec si nestěžuji. Byla to velká životní zkušenost pro mě i mé děti, ale i prověrka charakterů lidí kolem mě. Zůstalo mi pár přátel, kteří mi hodně pomohli právě v krušných chvílích. Ničeho každopádně nelituji," vzpomíná jedna z prvních podnikatelek v Prachaticích.