Bratři Bohumil a Petr Plojharovi, kteří rodinnou firmu nyní vlastní, přitom dbají na ohleduplnost k životnímu prostředí a spokojenost zaměstnanců. Více v rozhovoru zmiňuje Bohumil Plojhar, pravnuk zakladatele firmy.

Pět generací podnikajících s papírem, tradice firmy dlouhá 125 let. Je odkaz vašich předků zavazující, nebo motivující?
Od každého trochu. Motivuje k tomu, abychom při řízení firmy drželi nastavený směr a úroveň. A zavazuje k pokračování té dlouhé tradice, k udržení prosperity firmy. Aby zkrátka vše fungovalo dál. Je to stejné, jako když máte děti – zavazující je, že se o ně musíte postarat, zaopatřit je. A motivují vás ony samotné. Tím, že se můžete radovat z jejich úspěchů, z toho, že se třeba snaží být jako vy a inspirovat se tím, co děláte.

Je ve vaší rodině dáno, že děti 
v dospělosti pokračují v tradici a pracují v rodinné firmě, nebo je na každém členovi rodiny, jak o svém profesním životě rozhodne?
Myslím, že členové prvních tří generací Plojharů od doby, kdy naše rodina začala podnikat s papírem, si vybírat nemohli. Bylo to tak zkrátka dané, že rodinná podnikatelská tradice by neměla skončit. Pak tuto tradici zpřetrhala éra socialismu, kdy nebylo zřejmé, jak to s firmou bude dál. Po revoluci jsem byl proti tomu, aby firma pokračovala. Protože v roce 1959 poté, co se stala součástí družstva Jihokov, prakticky zanikla, měl jsem za to, že dál už firma fungovat nemůže. Otec si ale naštěstí nedal říct, za což jsem dnes rád. Vzal si obrovské půjčky s vysokými úroky a firmu rozjel znovu. Po prvních deset let jsme hledali cestu, po níž se vydat dál. Knihařství už nebylo lukrativní, když jsme si řekli za svázání pětistovku, nikdo to nechtěl. Nové knihy bylo možné koupit za zlomek ceny. Nakonec se podařilo rozjet kartonáž. V roce 2004 jsem podnik převzal já s bratrem a museli jsme začít šlapat vodu. Vše se naštěstí v dobré obrátilo, ze svazujících dluhů jsme se vymanili a splácíme už jen investiční dluhy, které pomáhají dalšímu rozvoji firmy.

Firma Plojhar, to jsou tedy dnes kartonové obaly.
Ano. S mým otcem se v legraci přu, že nevyrábíme, jak tvrdí on, ale zajišťujeme pro naše klienty služby. Je to takové naše slovíčkaření. Já myslím, že práce na zakázku podle přání zákazníka je službou, nikoliv výrobou. Zákazníkům nabízíme kartonové krabice z hladké i vlnité lepenky, které jsou určené především na zabalení přepravovaného zboží. V tomhle směru jsme se, myslím, našli, a tak výrobní program měnit nehodláme.

Mezi vaše zákazníky patří velké firmy, například Motor Jikov nebo Robert Bosch. Mohou si u vás kartonové obaly objednat i jednotlivci?
Ano, jsme tu pro všechny, kdo potřebují krabice v minimálním počtu 50 kusů. Naší velkou předností je, že jsme schopni vyrobit obaly 
v počtu od 50 třeba až do 50 tisíc kusů. To mnozí zákazníci oceňují, protože ne každý měsíc mají stejně velké zakázky. A tak jim jednou dodáme jen několik desítek obalů, v dalším měsíci pak třeba stokrát víc.

Je v dnešní době šance oživit tradici knihařství, byť jen částečně?
To ne, i když mě to trochu mrzí. Vyučil jsem se totiž knihařem, možná bych to ještě uměl. (Smích) Ale je to řemeslo, které dnes už nepřinese absolutně žádný výdělek. Vše se dělá ručně, což těžko někdo zaplatí. To, co dříve dělali knihaři, zvládají dnes automaty v tiskárnách. A tímto směrem o rozšíření našeho podnikání neuvažujeme.

Byť v éře komunismu vaše firma prakticky přestala existovat, lépe řečeno se z ní stala součást družstva, produkovala v této době známou hru Dětská pošta, na níž vyrostlo několik generací dětí.
Dětskou poštu vymyslel jako výrobní program pro družstvo můj otec. Měl snahu, aby se dílna nemusela úplně zavřít. I já jsem s výrobou Dětské pošty pomáhal. Byla to klasická ruční práce bez jakékoliv mechanizace. Svého času jsme vyráběli i dva tisíce kusů měsíčně.

Firmě se dnes daří. Pociťují to nějak i zaměstnanci?
Nabízíme jim mnoho benefitů. Tím základním je včasné vyplácení měsíční mzdy, což už dnes bohužel není ve všech firmách samozřejmostí. Poskytujeme také takzvaný třináctý plat, jehož výše závisí na tom, jak se firmě daří. Když v tom kterém roce vygenerujeme zisk, každý zaměstnanec z něj dostane určitý podíl. Od roku 2000 je přitom firma zisková neustále. Naši pracovníci požívají i dalších bonusů, dostávají například stravenky. Co je ale nejpodstatnější – zaměstnáváme místní lidi, nepracujeme totiž s agenturními zaměstnanci.

V prezentacích vaší firmy vyzdvihujete důraz na ohleduplnost k životnímu prostředí. Jakým způsobem se tedy snažíte přírodu šetřit?
Máme výhodu v tom, že pracujeme s papírem, což je recyklovatelný materiál. Jen s tím se ale nespokojíme. Také jsme nakoupili auta na zemní plyn, který znečišťuje ovzduší méně než nafta. Zatím máme tři nákladní a dvě osobní auta na tento pohon, postupně ale budeme nakupovat další osobní vozy. Už jsme pořídili i vlastní čerpací stanici na zemní plyn, což nám výrazně snižuje náklady na přepravu zboží. Na střechy našich budov jsme nechali umístit fotovoltaické panely, takže prakticky všechnu elektřinu, kterou vyrobíme, sami spotřebujeme.

Značnou část zisku investujete zpátky do rozvoje firmy. Pamatujete také na podporu zájmových spolků nebo sportovních oddílů?
Peníze, které vyděláme, rád vložím do takových aktivit, pro něž se podpora běžně shání jen těžko. Firma Plojhar je proto hrdým sponzorem českobudějovického týmu amerického fotbalu.  Jeho členové jsou velmi úspěšní a šikovní, dělají nám svými výkony radost. Podporujeme i různá občanská sdružení. Nasměrováním sponzorských peněz chceme mimo jiné přispívat k tomu, aby občanská společnost fungovala tak, jak má. Je třeba, aby se lidé zajímali o to, jak pracují jejich volení zástupci v politice. Mnozí z nás si myslí, že dají politikovi hlas a on si pak čtyři roky může dělat, co se mu zlíbí. To chceme změnit, průběžná kontrola ze strany voličů je nezbytná.
Značku Plojhar mnozí znají i z papírnictví, které se nachází v českobudějovické Široké ulici nedaleko od náměstí. Papír Plojhar, to je taková naše výkladní skříň. Prodejna ukazuje, jak chceme dělat služby – slušně a na vysoké úrovni.

Mnohé zákazníky jistě překvapilo moderní, originálně pojaté prostředí prodejny i obsluha, která je na české poměry až nezvykle ochotná. Inspirovali jste se v tomto směru někde u konkurence?
To jsme ani nemuseli. Stačí vyjet do Rakouska nebo Německa. Ve vyspělých zemích je běžné, že pokud chci udělat kšeft, nemohu se škaredě tvářit na svého zákazníka. Bohužel, u nás jsme ještě z éry socialismu zvyklí na to, že prodavače coby zákazníci spíše obtěžujeme, než abychom mu udělali radost tím, že si u něj nakoupíme. Problém je v tom, že prodavači, lépe řečeno obchodní asistenti, jsou u nás velmi bídně placeni. A tak je zřejmé, že za bídné peníze nebudou lidé podávat skvělé pracovní výkony. My našim zaměstnancům dáváme slušnou mzdu, zajištěny mají i další benefity. Nepodceňujeme ani řádné proškolení, takže pak pracují s chutí a radostí. A k modernímu prostředí prodejny – je s podivem, kolik lidí se zarazí, když vidí moderní, hezky vyhlížející obchod. Zákazníci hned nabudou dojmu, že tam mají jen drahé zboží, a raději se prodejně vyhnou. Přitom úplně zbytečně.