„Pamatuji se, že jako kluci školou povinní jsme si v sedmdesátých letech připadali na kroužku stolního tenisu jako kočovníci. Pomalu každý rok jsme měli zázemí v jiné prachatické tělocvičně, a to, že jsme před každým tréninkem museli stavět těžké stoly, bylo samozřejmostí. V kraji byla jediná herna s nastálo postavenými stoly v Českých Budějovicích a tamním hráčům jsme moc záviděli,“ ohlíží se o více než tři desítky let zpět Vladimír Klíma a dodává: „Díky našemu trenérovi Janu Bauerovi staršímu se však před dvaceti lety začaly lámat i v Prachaticích a stolní tenisté si svépomocí vystavěli svůj stánek. Skončila doba kočování a pravidelného stavění a skládání stolů.“

S lepšími podmínkami přišla i větší chuť do sportování a s ní i růst výkonnosti. „Před Sametovou revolucí bylo unikum sehnat kvalitní pálku, dobré míčky či neklouzavé boty. Potahy na pálku musely vydržet i několik let. S pádem Železné opony se vše změnilo jak mávnutím kouzelného proutku a dnes se ze stolního tenisu stala přímo alchymie po stránce různorodosti potahů na pálce a jejich vlastnostem,“ říká s úsměvem Vladimír Klíma.
Podle něj se se stavbou nové herny začalo i častěji a pravidelněji trénovat. „S tím přišel růst výkonnosti a kdo by si před třiceti lety pomyslel, že by se v Prachaticích mohla hrát první či druhá liga. To je jakousi odměnou všem, kteří tomuto sportu věnovali svůj čas a poklonou pro všechny trenéry, kteří vychovali tyto výborné hráče.“ doplnil.

Ale abychom nezůstali jen u zelených stolů, je třeba říci, že podmínky pro sport se vylepšily prakticky ve všech jeho odvětvích. Před dvaceti lety prakticky nikdo nevěděl, co je to umělý fotbalový trávník a nyní jsou jen v Prachaticích dva.

Tenis byl u nás spojován jen s antukou a najednou rostou jak houby po dešti areály s různými umělými povrchy. Vývoj zkrátka nelze zastavit, i když jedna bariéra zůstává, a tou jsou peníze.

Každá novinka něco stojí a bez peněz na ni nelze dosáhnout. Proto dík všem, kteří do sportu investují.

Jaroslav Pulkrábek