Zatím to však vypadá, že po ni kráčí rázným krokem, vždyť čtrnáctiletá stolní tenistka z Volar, která trénuje v Prachaticích, patří mezi nejlepší kadetky v Evropě. Na své první krůčky za pingpongovým stolem vzpomíná s úsměvem…

„Dobře si své začátky pamatuji. Ke stolnímu tenisu mě přivedl táta se sestrou Dášou. Bylo to v Prachaticích, kde trénuji i teď. Dáša chodila na tréninky a já s ní. Sledovala jsem, jak hraje, pak jsem taťkovi řekla, že to chci taky zkusit. A tak jsem začala pomalu pinkat… Byla jsem hodně malá, bylo mi teprve pět nebo šest let, tak abych vůbec viděla na stůl, musela jsem stát na lavičce… “ vzpomíná Zdena Blašková.

Od té doby již uplynulo pár let. Jak teď vypadá váš běžný den?

Ráno jdu do školy, po návratu jedu s taťkou do Prachatic asi dvacet kilometrů, tam trénuji buď s panem Vávrou, panem Kunzem a s někým, kdo je k dispozici z Libína Prachatice. Normálně jsem trénovala pětkrát týdně, ale teď, jelikož nemám sparing, je to jen třikrát. Mám možnost jet do střediska do Prahy, ale to není jednoduché. Byla jsem teď dlouho pryč, asi tři týdny ze školy. A jelikož nemám žádný individuální plán, nemám žádné úlevy. Takže nejprve musím zvládnout školu, potom můžu zase někam jet.

Je v Prachaticích náročné skloubit vrcholový stolní tenis se školou?

Je. Jsem v deváté třídě na základní škole, potom chci jít do Prahy na gymnázium. Myslím, že to zvládnu, i když je gympl těžká škola. Zažádám si o individuální plán, takže co se týče tréninků, určitě budu trénovat víc než nyní, to ale asi všichni ví.

Jak snášíte cestování za tréninky, zápasy, turnaji?

Cestování mi nedělá žádné problémy. Na tréninky pořád dojíždím dvacet kilometrů do Prachatic, na zápasy to mám ještě dál, až do Frýdlantu nad Ostravicí, což je 450 kilometrů. A jelikož většina týmů v extralize žen je z Moravy, je to finančně i časově hodně náročné. Myslím, že veškeré úsilí, které do toho můj táta dává, by jiný rodič nezvládl. Vozí mě na tréninky, na zápasy, všude co se týče ping pongu.

Extraligu žen hrajete v jednom týmu se starší sestrou Dášou. Je to výhoda?

Určitě. Hlavně nemusím hrát proti ní, to by bylo hodně těžké. Jinak spolu jezdíme na všechny zápasy, radíme si, společně i s Hankou Bartošovou se tak nějak doplňujeme. Společně zažíváme i mnoho zábavy, je to všechno moc fajn.

Jaké máte vzory? Které stolní tenistky se vám herně zamlouvají?

Nejvíce ze všech se mi líbí Japonka Mima Itová, jak v tomhle věku hraje, to je něco super. Kromě ní patří k mým oblíbeným hráčkám i Číňanka Liu Shiwen. Z českých stolních tenistek je vzorem Maruška Hrachová. Jsem ráda, že ji mám jako trenérku ve Frýdlantě nad Ostravicí, dává mi hodně cenné rady.

Momentálně patříte mezi nejlepší kadetky Evropy, jaké jsou vaše cíle do budoucnosti?

Tento rok jsem ještě kadetka a myslím si, že mám velké šance něco uhrát na juniorském mistrovství Evropy. Chtěla bych placku, někteří lidé mi dokonce říkají, že bych to mohla i vyhrát. Určitě o to budu usilovat, tak uvidíme… Jinak moc neplánuji, Určitě chci být jednou v české reprezentaci žen, to je můj dlouhodobější cíl. A zahrát si na olympijských hrách by taky nebylo špatné.

V poslední době jste hrála na významných mezinárodních akcích – evropském TOP 10 a na neoficiálním mistrovství světa kadetů v egyptském Šarm aš-Šajchu. Jak jste spokojená s výsledky a umístěním?

Myslím, že to byly docela vydařené turnaje. TOP 10 byl dobrý, až na zápas s Holmstenovou. Jinak jsem porazila hráčky, které jsem měla, pak jsem mohla jen překvapit. Neoficiální kadetské mistrovství světa pro mě bylo zase něco nového. Měla jsem trému, v soutěži družstev jsem hrála jeden zápas, ale s tím jsem počítala. Ve čtyřhře jsme to s Ruskou Kolišovou dotáhly na druhé místo, což považuji za super výsledek. V singlu jsem byla celkově šestnáctá, ale vím, že jsem měla na víc. Nevyšlo mi utkání s Egypťankou Fathyovou a od toho zápasu už jsem nevyhrála. O to víc jsem se zaměřila na čtyřhru, celkově jsem spokojená.

Co vám účast mezi evropskou a světovou elitou ukázala? Na čem musíte v tréninku nejvíce zapracovat?

Jsou to stoprocentně nohy, tam jsem hodně špatná. Kromě toho musím víc zapracovat na technice hry se sendvičem. Na tyto věci se teď musím hodně zaměřit, abych se těm nejlepším mohla vyrovnat.

A co děláte s volným časem, kterého asi moc není… Zbývá vám čas na nějaké koníčky?

Koníčky nemám, ani nechodím moc ven. Jen škola a trénink. Když to řeknu upřímně, ani by mě to nebavilo furt chodit ven a tak. Dřív jsem docházela na klavír, ale potom jsem to s pinčesem nezvládala, tak jsem se rozhodla skončit. Trošku času mám někdy o víkendu, ale když je zápas, tak ani to ne. Ale jinak jsem ráda, že mám takovýhle život.

František Zálewský