Jubilejní desátý ročník setkání karatistů asociace JKA Gasshuku Czech 2015 měl obrovskou odezvu. Představilo se 311 cvičících ze 17 států, které vedli tři japonští instruktoři po celých šest dní. Hlavní organizátor David Havlík z Karatedo klubu Tsunami Prachatice mohl být s úrovní akce maximálně spokojen a může pomalu začít přemýšlet o dalším ročníku, který tentokrát nebude v Prachaticích, ale v Kadani.


Příští rok tedy v Kadani a pak zase v Prachaticích?
Samozřejmě bych byl rád, kdyby to bylo za dva roky zase v Prachaticích. Ale již jsem několikrát říkal, že to má řadu podmínek. Pokud budu mít v zádech podporu prachatické radnice, tak Gasshuku Czech 2017 velice rád udělám zase v Prachaticích. Je to velká reklama pro město, ohlasy na Prachatice jsou od všech výborné, tak je třeba toho využít. Navíc zde natáčela Česká televize a na programu ČT4 bude čtyřicetiminutový sestřih o Gasshuku Czech 2015. Jaký jiný menší sport tento prostor dostane? A pro Prachatice je to další velká reklama. Veškeré materiály kolem Gasshuku dám na radnici, aby všichni zastupitelé věděli, o co jde a mohli se rozhodovat podle relevantních podkladů, zda o tuto akci v Prachaticích stojí.


Ale zpět ke Gasshuku Czech 2015. Bylo vidět, že karatisté odjížděli z Prachatic s dobrými pocity.
A to je pro mne ta největší odměna. Spokojenost lidí je vždy velká vzpruha. Na párty jsme toho napovídali hodně, a když vám lidé, kteří byli na takových akcích v Brazílii, Kanadě či Maroku řeknou, že u nás je to výjimečné a chtějí sem jezdit, moc to potěší. Líbí se jim město, prostředí i takové ty hodně blízké vztahy mezi instruktory a žáky.


Do Prachatic evidentně jezdí karatisté, kteří mají karate i jako životní styl. Různě po městě byly vidět skupinky karatistů, kteří si i třeba na náměstí zkoušeli to, co chvíli předtím nasáli v tělocvičně…
Je to tak, všichni si to užívali. Měl jsem i jeden nádherný zážitek, když jsem šel z města do haly. Z jedné banky vyšla zrovna starší paní a říká: „To se tady nemusíme bát, když tu máme takový šikovný kluky." Je zkrátka hezké, že lidé vnímají, že se v Prachaticích něco takového koná a i od nich jsou pozitivní ohlasy. Velkou devizou karatistů je, že tato skupina nedělá nikde žádné problémy. I když pár karatistů třeba zůstalo na diskotéce do čtyř do rána, tak se akorát bavili a nebyl žádný problém. Karate zkrátka není jen zábava pár bláznů, kteří se třeba kopají do břicha, ale naopak jsou spojení s filozofií, že karate naopak život srovnává a vzniklo vlastně jako obranný systém. Karate, stejně jako judo a další podobné sporty, přinášejí lidem do života řád. Úpolové sporty jsou drilem, ale bez toho to nejde. Myslím si, že by se rodiče neměli bát své potomky na tyto sporty dávat.


Vždy hovoříte o tom, že se karatista učí celý život. Jak nahlíželi pánové Naka s Okumou, kteří sem jezdí pravidelně, na pokroky, jaké karatisté dělají?
Metodicky nás vlastně učí pořád to samé, ale vkládají do toho stále jiné cviky, které jsou složitější a složitější. To je jasný signál toho, že frekventanti, kteří sem jezdí, se stále zdokonalují. Pokud by to nezvládali, instruktoři by dál ve výuce nešli. Nedělají nic dalšího, dokud lidé nezvládnou předchozí cviky. Oni cvik ukáží, vysvětlí a na lidech je pak to, aby to pochopili a aplikovali. Alespoň se o to pokusili. Když pak přijedou instruktoři za rok a vidí, že se člověk před rokem o něco pokoušel a teď to již zacvičí, tak je to pro ně odezva dobře odvedené práce.


Líbilo se mi při tréninkách, jak cvičící hltali různé nové techniky, které jim ukazoval především senzei Naka. Někdy to vypadalo, že jim odkryl nová tajemství karate…
Ono to není tajemství, vše vychází z jednoho, jen se někdy používají ruce, jindy zase nohy. Karate je sebeobranný systém a člověk na sobě musí pracovat, aby to mohl aplikovat, a to v každém věku i třeba na ulici.
Když zde byl v roce 2008 senzei Urakami, kterému tehdy bylo sedmdesát let, tak sice nebyl tak rychlý v pohybech, ale technika byla výstavní. Jak říká senzei Ochi, do padesáti let můžete používat svaly. Pak se začnou ztrácet a je třeba to něčím dohnat. Když to nejde svalovou silou, tak to musí jít rychlostí. Japonci se s vámi nepotřebují prát čtvrt hodiny, ale udělají jednu obrannou techniku, že vás tak brní ruka, že ho necháte na pokoji. Soustředí se na dvě až tři finální techniky, to znamená kryt s protiútokem. Navíc dokáží trefit místa, která jsou neskutečně bolestivá. Trefí vám místo na předloktí tak, že pět minut nesevřete ruku v pěst a podobně. To již samo o sobě vyvede protivníka z rovnováhy. I takové věci na našich setkání instruktoři říkají, ale bohužel ne všichni to vnímají. Ale to bychom již zabíhali příliš do detailů. Zkrátka při Gasshuku mohou načerpat frekventanti strašnou spoustu nových věcí a je nyní jen na nich, jak je vstřebali a dokáží je prodat na tatami. Příští rok to bude zase něco nového a určitě znovu hodně zajímavého.