Jednalo se o dlouhý zimní triatlon, jaké distance jste v Norsku absolvovali?

Mělo to být nejprve dvacet, třicet a třicet kilometrů, nakonec z toho bylo dvacet kilometrů běhu, čtyřicet na kole a třicet na lyžích. Bylo to podstatně těžší než loni. Změnili trasu kola, to bylo hodně těžké. Běh byl stejný, lyže byly jinak než před rokem, ale netuším, kudy se běželo, protože byla strašná mlha.

Podle čeho se tedy závodníci orientovali?

Vzala jsem si dioptrické brýle a doufala, že něco uvidím. Orientovala jsem se však jen podle lyžařských stop, říkala jsem si, že někam musí véct. Naštěstí bylo na každé křižovatce označení, kudy se nemá pokračovat. Ale byl to nepříjemný pocit. Nikde nikdo, ani vítr nefoukal, naprosté ticho. Netušila jsem, jak daleko jsou závodníci přede mnou či za mnou. Prostě jen mlha a stopa. Ale Norové jsou na to zřejmě zvyklí, protože vůbec neuvažovali, že by závod zrušili. Navíc se po stopách pohybovalo i v tomto počasí dost turistů. Seděli i kolem trati a třeba tam grilovali. Když k nim člověk přiběhl, tak si říkal, jestli to není nějaká halucinace.

Která z disciplín byla nejtěžší? Zřejmě běh na lžích z důvodu mlhy.

Ani tak to nebylo náročné fyzicky, jako psychicky.

V Prachaticích Vás znovu čekalo přivítání od všech žáků a zaměstnanců školy. Co na to říci?

Neuvěřitelné. Obdivuji naší paní ředitelku a vážím si toho, že je takový fanoušek do sportu. To přivítání zde ve škole je pro mě víc než samotné vyhlášení po závodě.

Hovořila jste o tom, že vám například Pavel Andrejev, prachatickým sportovcům známý ze Světového poháru Xterra, záviděl přijetí ve škole po minulém závodě.

Viděl to on i jiní závodníci na facebooku a odezva byla vynikající. Pavel je několikanásobný mistr světa v různých disciplínách a říkal, že nic podobného pro něj nikdy nikdo nepřipravil. Sice dostal ocenění od jejich vlády, ale takové srdečné setkání s lidmi kolem sebe nikdy nezažil. O to více si toho vážím a jsem ráda, že tím žije celá naše škola na Vodňance.