Reprezentoval v karate a v kata družstev získal bronz, v kata jednotlivců s černým pásem čtvrté místo. Jak sám říká, váží si podpory města Prachatice a děkuje za ni.
Po třech týdnech jste se vrátil ze Světových atletických her policie a hasičů. Atmosféra musela být parádní.
Atmosféra byla suprová a pro mne asi největším zážitkem byl úvod, kdy na místním centrálním stadionu se slavnostně nastupovalo jako při Olympijských hrách podle států. V ochozech bylo třicet tisíc diváků, což bylo něco úžasného. Slavnostní řeč měl premiér státu South Australia. Celý ceremoniál trval bezmála tři hodiny a byl zakončen jako na olympiádě zapálením ohně. Téměř všechny výpravy nastupovaly kompletní, tedy na osm tisíc závodníků.
Byl jste na svém prvním podniku takového významu. Co konkurence, čekal jste ještě větší či naopak?
Konkurence byla obrovská, zejména ve formě špičkových závodníků Německa a Španělska co se týče Evropy. Z ostatního světa to byli především Asiaté, kteří to měli blízko, a pak Američané a Kanaďané. Úroveň závodníků byla různorodá, ale co se týče těch nejlepších, tak to byla opravdu hodně vysoká kvalita.
Když jste odjížděl, tak jste si přál být v jednotlivcích do desítky. Nakonec z toho byla „bramborová“ medaile. Spokojenost, nebo naštvanost, že to nebyl kov?
V kategorii open černý pás jsem takový výsledek neočekával. Hlavně z důvodu počtu závodníků, kteří v této kategorii soutěží, jsem si přál být do desítky. Samozřejmě jsem byl rád, jak jsem dopadl, nicméně když už člověk na medaili skoro sahá, tak to mrzí. Zkrátka, čtvrté místo je nepopulární. Se Španělem jsem prohrál 2:1 na praporky, a to hodně mrzí.
V družstvech však přišel bronz. Vyhráli Malajci, nebylo to trochu překvapení?
Tím, že se soutěží kata neúčastní Japonci, dalšími, kteří tak přebírají žezlo, jsou Malajci. V kata jsou výborní, v kumite je to horší, přesto se i tam dostali do finále. V jednotlivcích kralovali Španělé, Američané a Kanaďané. Jinak v družstvech bylo osm týmů, z toho tři ze Španělska, když dva byly ze státní policie a jeden z lokální. Bronz byl velkým úspěchem, všechna družstva byla výborná. My cvičili po víkendech a o chvílích, které jsme utrhli. Na přípravu však nebylo tolik času, kolik bychom potřebovali. V semifinále jsme prohráli se Španěly o kousíček. I kdybychom postoupili proti Malajcům my, asi bychom moc šancí také neměli.
Měli jste po příletu do Austrálie dost času na aklimatizaci? do bojů jste šli po týdnu pobytu.
Při příletu byl časový posun devět a půl hodiny. Prošli jsme tříhodinovými procedurami při akreditaci a ubytování. Druhý den bylo slavnostní zahájení. Na aklimatizaci bylo času dost a musím říci, že mně osobně nedělal posun vpřed takové problémy, jako návrat do Čech.
Stačili jste ještě potrénovat v Austrálii?
Ano stačili. Trochu to sice komplikovalo zranění, které si udělal kolega Martin Hermann ještě doma. Trénink jsme tedy trochu šidili, aby se jeho zranění nezhoršilo a před soutěží jsme mu to zatejpovali a věřili, že závod vydrží. I proto je třetí místo super. Třetím do party v týmu byl David Šenkýř.
Navštívili jste i jiné sporty než karate?
Byli jsme podívat především na kolegy, kteří jeli s námi tady odtud z jižních Čech. Byli jsme na plavání, kde kolega získal dva bronzy. Tady například zavodili medailisté z mistrovství světa i olympiády, a tak kolega prohlásil, že při pohledu do startovní listiny bylo jasné, že dvacet lidí plavve o bronz, protože na ty dva zdaleka nikdo nemá. Navštívili jsme i cross country horských kol. Zajímavé byly silové disciplíny jako bench press či push pool, což je dvojboj bench pressu a mrtvého tahu. Jeden z našich závodníků udělal v bench pressu světový rekord. Naši siláci přivezli po dvou medailích a dohromady měli čtyři zlaté. Zajímavé bylo finále kulturistiky, kde byl k vidění i dvojnásobný mistr světa a Mistr Olympia z Malajsie.
Měli tam být i naši hokejisté. Jak dopadli ti?
Skutečně se hrála plnohodnotná soutěž v ledním hokeji, ale na ten jsme se nedostali, protože jejich soutěže kolidovaly s našimi. Co mám zprávy, tak skončili třetí.
Stačili jste se dostat do některého z místních národních parků?
Během soutěží to nešlo, vše je hodně daleko, takže nebyl čas. Poznávali jsme především střed Adelaide a místa, kde byla sportoviště a vše co k nim patří. Po skončení her jsme navšívili jeden z parků Cleland Wildlife Park. Polovolně zde žijí klokani, koaly a pštrosi, mohli jsme je krmit speciálními granuláty a pro mě to byl obrovský zážitek. Těžko se někdy s těmito zvířaty ještě tak blízko setkám. V Melbourne jsme navštívili mořské akvárium a trajektem jsme přejeli i na Kangaroo Island, kde byla velmi zajímavá návštěva pláže tuleňů.
Máte nějakou zajímavost, která vás zaujala?
Určitě to, že hrami žilo celé město i okolí. Po městě jsme potkávali desítky sportovců z ostatních výprav. Zastavovali nás i místní obyvatelé a zajímali se, odkud jsme a v jakých sportech soutěžíme. To se odrazilo i na vysoké návštěvnosti jednotlivých sportů. Navíc Australané nefandili jen svým závodníkům, ale fandili i všem ostatním. Jsou to maximálně vstřícní a otevření lidé. Obrovským zážitkem bylo i zakončení celé akce s klasickým uhašením ohně a složením vlajky s předáním dalšímu pořadateli. Doslova nám pak vyrazil dech dvouhodinový živý koncert hudební skupiny AC/DC. Když jsme se pídili po tom, jak mohli takovou akci zaplatit, tak nám bylo řečeno, že AC/DC jsou místní přímo z Adelaide a na žádost vlády koncert udělali.
Austrálie je mnohonárodnostní kontinent, dostali jste se k něčemu ryze českému?
Poslední večer jsme byli v klubu, který provozují naši krajané žijící v Adelaide. K večeři jsme měli vepřo, knedlo, zelo, štrůdl a v nabídce bylo pět druhů českých piv.
Závěrem nahlédněte trochu do statistik soutěže.
Zúčastnilo se osm tisíc závodníků ze čtyřiašedesáti zemí celého světa. Z toho byly tři tisíce Australanů a z toho polovina ze South Australia. Závodníků odjinud tedy bylo méně, ale to především z důvodu finanční a cestovní náročnosti se se do Austrálie vůbec dostat. Závodilo se ve čtyřiasedmdesáti sportech a celkové náklady na hry byly v přepočtu na naše šest set čtyřicet milionů korun. To jsou peníze na zajištění her, cestovní náklady jsme si hradili sami. Z České republiky závodilo čtyřiasedmdesát závodníků, kteří získali čtyřiatřicet medailí, což znamenalo v hodnocení národů třinácté místo.