Většina triatlonistů vyjíždí za tréninkem v zimě na Mallorku. Jak se stane, že sportovec vyrazí trénovat na druhý konec světa na Nový Zéland?

Před šesti lety jsem byl na Novém Zélandu na studijním pobytu a zamiloval se do této země, což bylo velice snadné. Osud tomu chtěl, že jsem se vrátil. Dostal jsem turistické i pracovní vízum, nicméně myšlenky směřovaly k tréninkovému pobytu. Před dvěma lety jsem začal s dlouhým triatlonem a bez pořádného tréninku to na distancích 3,8 kilometru plavání, 180 kilometrů na kole a maratonu v běhu nejde.

Měl jste dopředu připravené nějaké zázemí, nebo jste spoléhal na pohostinnost lidí v této zemi?

Měl jsem nakontaktováno několik lidí, protože tam jet bez zázemí, cestovat a trénovat, to jen tak nejde. Což jsem také záhy poznal.

Hovořil jste o pracovním vízu. To znamená, že jste svůj pobyt striktně rozdělil na pracovní a tréninkovou část?

Práci jsem zajištěnu neměl. Cílem bylo se zúčastnit závodu Wanaka Challenge. Ve Wanace jsem již byl, je to malé městečko, velké asi jako Prachatice. Je to v horách, s krásným jezerem. Počítal jsem s tím, že zde bude ideální místo na trénování. Závod byl takovým hnacím motorem se do Wanaky dostat.

Vraťme se však na začátek vašeho pobytu na Novém Zélandu.

Přiletěl jsem v půli ledna do Christchurch, největšího města na Jižním ostrově. Chvíli jsem sháněl povolení k práci. Musel jsem si koupit auto, protože bez něj to tam nejde. Sice se dá i poměrně levně létat, ale já měl padesát kilo zavazadel včetně kola, takže jsem musel zvolit cestování autem. Měsíc jsem cestoval, trénoval a přebýval u lidí, které jsem znal z předchozího pobytu. Pak jsem zakotvil ve Wanace.

Wanaka je vyhlášené sportovní městečko, takže jste zde našel to pravé zázemí?

Dá se to tak říci. Kontaktoval jsem Bradena Currieho, jednoho z nejlepších novozélandských triatlonistů. Znají ho i fanoušci z Prachatic, před dvěma lety u nás závodil na Xteřře. V Prachaticích jsem ho jen potkal a pozdravil, aniž bych tušil, že doslova za pár let u něho budu moci být.

Takže jste měl toho nejpovolanějšího tréninkového parťáka.

U Bradena jsem se ubytoval týden před závodem ve Wanace. Před závodem jsme na sebe neměli moc času, byl hodně vytížený a den před hlavním závodem pořádal obrovský závod pro děti. Po závodech se mě ptal na cíle, které na Novém Zélandu mám. Řekl jsem mu, že bych rád nějaký čas ve Wanace zůstal a hledám zde nějaké ubytování. Braden mi nabídl, že u něho mohu zůstat. Dělal jsem pro něho za byt a stravu drobné práce pár hodin denně. Takto jsem tam zůstal dva měsíce. Sekal jsem trávu a dělal různé věci kolem baráku. Bydlel jsem v karavanu u nich před barákem a v karavanu měl ceduli, kde bylo napsáno: „Míň pracuj, víc si hraj a užívej si života“ a pod ní kolo. A takhle všichni opravdu na Novém Zélandu fungují. I minimální mzda tam stačí na to, aby člověk mohl bydlet, koupil si auto, jídlo a mohl si užívat. Ale nejsou rozhazovační, aby ukázali, že na to mají. Hlavně se na všechny usmívají a jsou pozitivní. Je to nakažlivé a doufám, že mi to dlouho vydrží.

Jak jste si zvykal na místní stravu?

Samozřejmě musím také hledět na jídelníček, ale oni byli hodně extrémní. Bezlepková dieta, všechno bylo organické, pro nás vlastně bio věci. Ale já byl rád, že jsem to zkusil.

A co tréninky s Bradenem?

Já měl trochu smůlu, že se Braden v té době snažil kvalifikovat na olympiádu v Riu. Objížděl prakticky každý týden různé kvalifikační závody po Austrálii a Novém Zélandu. Bradena sice známe od nás z Xterry, ale dokáže se popasovat s čímkoliv. V Xteřře je ale skvělý, naposledy vyhrál sérii v Pacifiku. Něco jako u nás je Evropský pohár, tak u nich je to Asie a Oceánie. Dělal i dlouhý triatlon, vyhrál v lednu polovičního Ironmana, takže se ani nelze divit, že se do Ria zkoušel dostat v olympijském triatlonu. Moc času na mne neměl, odjel jsem s ním asi čtyři tréninky. Pro něho byly krátké a rychlé, pro mě těžké.

Máte nějaký zážitek z tréninku s ním?

Hned z našeho prvního společného. Vrátil se ze Světového poháru v Austrálii a pozval mne na lehký trénink. Relativně brzy ráno chodí plavat, pak kolo a běh. Překvapilo mě, jaký je talent. Netrénuje rozhodně tolik, co jiní. Místo plavání, protože byl bazén zavřený, jsme šli na běh. Byl to takový terénní běh na jedenáct kilometrů, na mě slušné tempo. Pro něho prý odpočinkové, pro mě závodní. Převlékli jsme se a šli na kolo. Braden opět nasadil hned od baráku takové tempo, že jsem za ním jen vlál a čekal, kdy bude obrátka a pojedeme zpátky. Bylo to nějakých padesát kilometrů. Pak jsme šli plavat. Naplavali jsme tři a půl kilometru a hlavní bylo, že jsem se neutopil. Bylo to hodně intenzivní v padesátkách a stovkách. Shodou okolností vedle nás plavala holčina, která plavala hodně rychle a nádherným stylem. Já se ho pak ptal, zda je to nějaká profi plavkyně. Braden se usmál a říká, že je to Nicky Samuels, reprezentantka v olympijském triatlonu. Také žije ve Wanace a vylézá z vody na všech světových závodech vždy v první pětce. My s Bradenem plavali padesátky a ona stejným tempem čtyřstovky. Wanaka je ideální místo, a nebojím se říci jako Prachatice, pro sport. Je zde spousta sportovišť kolem sebe a plno běžeckých treků. Taková Mekka mountain biků.

Ve Wanace jste vydržel hodně dlouho.

Prakticky až do konce dubna. Doma prý bylo extrémní počasí a tam také, ale obráceně. Bylo tam docela teplo a zůstal jsem o měsíc déle, než jsem původně chtěl. Pak jsem pokračoval na sever a trénoval v autě. Není to moc ideální, protože člověk musí někam dojet a pak trénovat. Pojal jsem to jako poznávačku, někam dojel, a tam si udělal tréninko výlet na kole.

A co plavání?

To se zde také výborně trénuje. Ve všech městečkách mají plavecký bazén. Ty jsou na výborné úrovni, Novozélanďané zkrátka plavání milují. To samé běhání, tam běhá prakticky každý a všude.

Neopomenul jste ani závodit. Největší závod byl ve Wanace. Jak vypadal z vašeho pohledu?

U Wanaky je nádherné jezero, čtyři sta metrů hluboké a průzračné. Je relativně studené, ale závodilo se koncem února, tedy v nejteplejším létě. Na místní poměry byla i teplá voda, která měla devatenáct stupňů. Problém byl ale s větrem. Den předtím byly již zmiňované závody dětí, které pořádali Braden s manželkou Sally. Kdyby věděli, že přijde tolik dětí, tak by určitě požádali o zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Bylo tam osm set dětí, neskutečné. A navíc to berou jinak než u nás, kde závodí hlavně rodiče, kteří ženou děti do extrémních výkonů, tam si to všichni užívají. Ale zpátky k závodu. Byl to poloviční Ironman a já lepší neabsolvoval. Někde to bývá takové fádní, pořád stejné okolí. Ve Wanace to bylo i kopcovité. Začnu ale tím, co se mi nelíbilo, a to bylo plavání. Po tréninku jsem byl nadšený z vln, ale v závodě to bylo prvních dvě stě metrů hrozné. Dostal jsem se do boje s mnoha závodníky a hodně jsem bojoval s vlnami. Startovalo nás dva tisíce. Když se člověk napije poprvé, ještě to jde, podruhé je to horší a potřetí už hledá kajak, aby se chytil. Naštěstí nebyl přes vlny vidět. Řekl jsem totiž kamarádům, že startuji, a tak jsem nemohl vzdát. Vydržel jsem to a po první bóji to již bylo v klidu. Kolo jsem si užil. Trať byla jednokolová. Divácky je to sice nezajímavé, protože závodníky nevidí prakticky půl dne, ale na plavání a běhu si to mohli diváci užít. Běželo se kolem Clutha river, což je řeka, která vytéká z jezera. Tam jsem to znal, takže to byla pohoda. Ve své kategorii jsem byl druhý s minutovou ztrátou na prvního. Celkově to bylo čtrnácté místo. Moc jsem si to užil, i když jsem neměl moc natrénováno. V lednu jsem přiletěl a závod byl v únoru.

Po závodě ve Wanace jste vyrazil na další.

Vyrazil jsem za Adrianem Baileyem, bývalým reprezentantem Walesu v běhu. Ten na Nový Zéland přesídlil před dvanácti lety a pořádá tam různé závody v běhu i triatlonu. Potkal jsem se s ním před šesti lety v Queenstownu, kde jsem byl ve škole. V hledáčku jsem měl další závody, abych měl nějakou motivaci na trénování. Vyhlédl jsem si olympijský triatlon u jezírka Lake Hayes. Bylo to již v dubnu, kdy se na Novém Zélandu ochlazují rána. Když jsem přijel ke startu, tak bylo pět stupňů, nepředstavitelné, že bych v tom mohl něco dělat. Ale místní obyvatelé jsou tak otužilí, že přijedou, mají čepici, zimní bundu, ale kraťasy a žabky na nohou. Vylezli z aut, že prý je to dobré a jde se závodit. Byl to menší závod, nicméně dobrý trénink. Překvapivě jsem vylezl druhý z vody s minutovou ztrátou. Toho závodníka před sebou jsem až do cíle neviděl. Byl i o dost lepší cyklista a na kole mi dal tři minuty. Minutu jsem sice seběhl, nicméně jsem ho už do cíle neviděl a skončil druhý.

Dal jste si ale i klasický běžecký závod.

To byl trail run, malý závod v krásné vesnici Arrowtown. Je to jakýsi skanzen zlatokopecké éry. Sem mne pozval opět Adrien a potkal jsem se zde s dalším Čechem, který předtím dělal občerstvovačce na Challenge Wanaka. Já závod vyhrál a on byl třetí. Druhý byl z Anglie a čtvrtý z Argentiny. Byl to takový mezinárodní závod. Závodilo sice jen čtyřicet běžců, nicméně to bylo dost obtížné. Běželo se šest kilometrů ve dvou okruzích a v každém se nastoupalo čtyři sta metrů. Něco jako dvakrát na Libín a zpátky po hřebenovce. Nevěděl jsem, do čeho jdu, na převýšení jsem se zeptal až na startu. Když mi řekli čtyři sta metrů na kolo, tak jsem si říkal, že to musím rozběhnout pomalu. To se nestalo. První kolo jsem se vydrápal nahoru a pomalu vyplivl plíce. Nedokázal jsem si představit, jak dám druhé kolo. V cíli prvního mi řekli, že běžím na rekord, což mi na silách nepřidalo a ve druhém už jsem na konci stoupání skoro šel.

Závody na Novém Zélandu jste zakončil maratonem.

To byla taková krásná tečka za Wanakou. Adrien pořádal maraton kolem Clutha river. Běží se kolem řeky na bikových tratích. Je to takové hravé. První třetina byla zajímavá s kopečky. Jsou sice krátké, ale dají zabrat. První desítku jsem rozběhl za nějakých 43 minut a říkal si, že to musím držet. Byl jsem do půlky maratonu druhý, doběhl místního závodníka a kus cesty jsme si povídali, co a jak. Bylo to příjemných deset kilometrů a pak jsem přidal. Bylo štěstí, že jsem měl svoje občerstvení. To je taková perlička. Na startu jsem měl flaštičky na pásu jako ultramaratonci a pořadatelé mně říkali, že je to zbytečné, že budou občerstvovačky. Pro jistotu jsem si ale pití vzal a vyplatilo se. Byl jsem však rychlejší než poslední občerstvovač, který na svém stanovišti nebyl. Potkal jsem ho v jedné z dalších zatáček, takže nestačil ani sundat kanystr. Posledních deset kilometrů jsem tušil, že by to mohl být dobrý čas. Tak trochu snem bylo běžet na tři hodiny, protože můj rekord byl 2:55 na rovině. Pět kilometrů před cílem to vypadalo na osobák a já šel na doraz. To jsem si pořádně užil a udělal si osobák 2:49:12. V cíli mě nikdo moc nečekal, ale hned mě chytili na rozhovor do televize. Teď už vím, jak se cítí Řezáč při rozhovorech v angličtině.

Pak již jste se připravoval na návrat domů?

Už jsem si říkal, že nebudu Bradena se Sally otravovat a namířil si to na sever. Odlétal jsem z Aucklandu. Asi čtrnáct dní před odletem jsem tam přebýval u dalších známých.

Pro našince je pět měsíců na Zélandu dost nepředsta vitelných zvláště při pohledu na ekonomickou stránku.

Já to absolvoval za minimální rozpočet. Ne, že by člověk nechtěl pracovat, ale když už tam je, tak si to chce užít. Moje práce za byt a stravu byla tou nejlepší cestou, jak si to užít i po jiné stránce, než jen pracovat. Sice vydělat peníze je tam lehčí než tady, ale priority byly jiné. Je tam jedinečná příroda, která není nikde jinde. Zvláště Jižní ostrov. Něco mě to stálo, ale díky známým z předchozí cesty mě tam doporučovali jeden druhému. To bylo úžasné, jak si tam lidé věří. Většinou vás místní pozvou na kafe či pivo a vyptávají se, odkud jste, jsou zvídaví. Někteří jsou trochu odřízlí od světa. Bylo fajn potkávat lidi a poznávat vše kolem sebe. Na kole to je ještě daleko lepší než v autě.

Jste zpátky doma z přípravy na Novém Zélandu. Co Vás čeká v sezoně?
Hned po návratu, kdy jsme přistáli v pátek, tak jsem v sobotu vyrazil na triatlon, abych se probral. Letěl jsem domů tři dny, z toho dva v letadle a jeden na přestupech na letištích, tak jsem se potřeboval protáhnout. Bylo to v Putimi a olympijský triatlon. Plavání mi vyšlo, kolo bylo těžké, běh již byl zase dobrý. Stačilo to na třetí místo. Vyhrál Franta Linduška, který byl jasný favorit a odjel si to tréninkově. Druhý byl bývalý plavec, který ukázal, že umí i kolo a běh. Chyběl mi na něho kousek, ale nevadí, byl to hlavně trénink.

Které závody budete preferovat v sezoně?
Hlavně dlouhé triatlony. Začal jsem sezonu Mistrovstvím republiky v Otrokovicích. Chtěl bych absolvovat Ironman sérii. První závod je na programu 24. července v Curychu. 21. srpna je Kodaň, kam ještě nejsem přihlášen. Termíny závodů jsme dávali dohromady s Petrou Krejčovou a Kodaň je pouze pro kategorii Muži Elite. Je to sice profi, já v ní jsem také, ale ne proto, že bych se cítil profíkem, ale z důvodu ekonomického v rámci startovného. V soutěžích Age group si můžete v každém závodě vyjet slot na Havaj, u kategorie profíků sbíráte body celou sezonu a pak jste nebo nejste na Havaj nominovaný. Pro tento rok však Havaj není mým plánem. Chtěl bych si Ironman sérii letos vyzkoušet a varianta přes profíky je pro mne lepší. Další závod mám 3. září v rakouském Podersdorfu. Je zde zajímavá trať, i když to není Ironman série. Závěrečný závod by měl být na Mallorce, kde bych to chtěl spojit s krátkým odpočinkem. To by bylo 24. září. Mezi těmito velkými závody bych jel sem tam nějaký Jihočeský či Český pohár.

Máte závody Ironman série rozdělené po měsíci, je to tak úmyslně?
Ze zkušenosti je to pro mne ideální. Stačím mezi závody potrénovat, zregenerovat síly a připravit se na další závody. Ale je to u každého individuální. Uvidíme, jak to bude vypadat zdravotně. Rád bych zajel dobrý závod v Curychu a pak si to chci především užívat.