Tento českobudějovický celek vyhrál národní finále kategorie nad 50 let a zajistil si přímou účast na evropském šampionátu. „V týmu mistrů České republiky hrál jen Vašek Šána. Před odletem na šampionát se však jeden z hráčů zranil, a tak mě kluci oslovili, zda bych tým doplnil. Vesměs jsou to hráči, se kterými hraji veteránské soutěže za Dynamo České Budějovice a byla to pro mne další výzva. Naštěstí se mi podařilo sehnat letenku na stejný spoj,“ připomněl Josef Veselý svoji cestu do mistrovského týmu.

Evropský šampionát se konal ve Španělsku, které je všem formám fotbalu zaslíbené. „Šampionát sice pořádala Ruská federace, ale konal se ve španělském přímořském středisku Lore de Mare. Šéf Ruské futsalové federace si místo vybral záměrně, protože žije v Barceloně. Místa šampionátů se střídají, loni to bylo v Itálii, předtím v Izraeli. My tentokrát letěli do Barcelony a odtud nás autobus odvezl do místa šampionátu. Tam to bylo všechno skvěle zorganizované, všude jsme měli z místa ubytování kousek,“ uvedl Josef Veselý a doplnil k dalším členům týmu: „Vedoucími týmu byli Víťa Tůma a Olda Novotný. V poli to byli kluci, se kterými jsem prošel Dynamem a měli hodně zkušeností. Hráli například Martin Wohlgemuth, Jirka Andrle, Jirka Leština, gólman Mánek a další .“

Evropského šampionátu se nakonec zúčastnilo šest družstev. „Z důvodu různých kolizí termínů se nakonec nezúčastnili třeba Izraelci, kteří hráli těsně předtím šampionát nad čtyřicet let. Proto byl například pozván na šampionát výběr Středočeského kraje a Prahy, který tak byl dalším českým účastníkem. Jinak zde byli Rusové, Bělorusové a Ukrajinci,“ uvedl k účastníkům Václav Šána.

Fotbalu si naši reprezentanti užili ve Španělsku až dost. „Na každý den byl nějaký program. Jako doplněk se hrál turnaj v minifotbale. To se hrálo tři na tři ve velké hale. Střílí se na branku metr krát metr, která je dole vyztužena železem, takže nelze dát gól po zemi, ale jen vzduchem. Bylo to něco úplně jiného, ale na druhé straně bylo dobré, že si člověk zvykl na halu, na jiný míč i prostředí. Turnaj v minifotbale se prolínal s normálním turnajem v sálovce,“ nastínil program Josef Veselý.

V hlavním turnaji měl český výběr ve skupině za soupeře sálovkáře Ruska a Ukrajiny, což nebylo vůbec jednoduché, přesto postoupil z prvního místa. „Hodně těžký a tvrdý zápas byl s Rusama. Vyhráli jsme 4:2 a málem se to nedohrálo. Oni jako pořadatelé nemohli unést, že by je nějací Češi mohli porazit. Navíc nikdo nechtěl jít v semifinále na Bělorusko jako vítěze vedlejší skupiny,“ uvedl Václav Šána a Josef Veselý dodal: „V semifinále narazili Rusové na Bělorusko a byl to souboj doslova na nože, ze kterého vyšli vítězně Bělorusové.“

V semifinále Jihočeši přešli přes výběr Středočechů a Prahy po výhře 6:1 a narazili v rozhodujícím zápase turnaje na Bělorusko. „Bělorusové si na nás hodně věřili, protože nás porazili ve finále turnaje v minifotbale. Po prvním poločase jsme vedli 4:2 a byl to hodně kvalitní a vyrovnaný fotbal. Pak však dostali ve druhé půlce pátý gól a bylo po zápase. Bělorusové to již odchodili a my jim jich dali jedenáct,“ doplnil k finálovému zápasu Josef Veselý.

Ač by se mohlo říci, že turnaj nad padesát let je již oddychovka a úroveň nemusí být tak velká, oba prachatičtí hráči se shodují, že tomu tak v žádném případě není. „Tempo měly zápasy hodně slušné, a když si vzpomenu na turnaje nad čtyřicet let, tak si myslím, že by se tam tento náš výběr vůbec neztratil. Úroveň to mělo opravdu dobrou. Je třeba také říci, že některé výsledky jsou trochu zavádějící. Třeba s Pražákama jsme prohrávali 0:1, vyrovnali jsme, ale mohli jsme prohrávat 1:3 do poločasu a už by se to těžko otáčelo, protože měli zkušený tým. Měli jsme trochu štěstíčka a my to zvládli,“ pochválil tým V. Šána a J. Veselý doplnil: „Sešli jsme se parta kvalitních fotbalistů, hráváme spolu různé soutěže a je to znát. Tým, který Českou republiku reprezentoval před rokem, tak snad ani nepostoupil ze skupiny. Tým byl i vnitřně silný. Semifinále i finále bylo o důležité brance, která zlomí zápas. V obou případech jsme ji dali my.“

O obou prachatických hráčích se dobře ví, že rádi střílejí branky. Také, kdo by nechtěl. Jak se jim tedy dařilo ve Španělsku střelecky? „Na to, že mi Blochin nepřihrával a já si musel všechno připravit sám, tak jsem dal jen čtyři góly,“ směje se V. Šána a doplňuje: „Ale ne, po pravdě řečeno mě docela omezovala bolavá Achillovka. Možná bych i vyhrál střelce, protože Jirka Leština vyhrál se sedmi góly, když jich dal ve finále pět.“ „Já jsem se svými třemi brankami byl jak chudý příbuzný,“ přisazuje si také s úsměvem Josef Veselý s tím, že si každý z týmu dal nějakou branku a pomohl k titulu. „Měli jsme nejlepšího střelce i v minikopané, tam vyhrál Martin Wohlgemuth,“ dodal.

Každý titul si sportovci dokáží užít a je jedno, o jakou věkovou kategorii se jedná. O tom by asi oba hráči, kteří ve své kariéře zažili celou řadu vítězství, mohli vyprávět. „Užili jsme si celý týden a samozřejmě i ten titul. Závěrečné vyhlášení bylo také super,“ říká Josef Veselý. „Zkrátka jsme si to užili a medaili nosím na krku každý den,“ směje se V. Šána.

Po padesátce se honit za míčem na takové úrovni, to chce také určitý respekt partnerek. „Samozřejmě to naše partnerky musejí brát tak, že je fotbal pro nás droga, ale určitě nám to přejí. Přišlo i plno gratulací od kamarádů, bylo to fajn,“ uvedl spokojený J. Veselý. „Myslel jsem, že to budu mít doma lepší, ale ne. Má přítelkyně prohlásila, že ze mě bude ještě větší frajer než jsem,“ dodal se smíchem V. Šána.

Když Josef Veselý narazí na soupeře z týmů, které se rekrutují z republik bývalého Sovětského svazu, tak musí zákonitě vždy upoutat svou přezdívkou Blochin. „Jasně, že to bylo i tady. Kluci mi nijak jinak neřeknou a soupeři se za mnou otáčeli jak při jídle, tak v hale a nechápali. Museli jsme jim vysvětlit podstatu mé přezdívky,“ směje se ještě dlouho po turnaji Josef Veselý.

A jak si užívali naši hráči mimo sportovní halu? „Všechno bylo super, ale mám tady na Vencu jednu výtku. Každé ráno jsme si chodili zaběhat na moře a Venca to bojkotoval,“ popichoval spoluhráče J. Veselý a dodal ještě jednu perličku na závěr: „Celý pobyt byl úžasný, jen přistání v Praze bylo drsné. Hodně, létám, ale tohle jsem ještě nezažil. Bylo to hodně natvrdo, odrazili jsme se a znovu dopad natvrdo a málem to pilot neubrzdil na dráze. I letušky se modlily.“

Co bude příští rok, nad tím ani jeden z hráčů zatím nepřemýšlí. „Je to ještě daleko. Jednak se musí člověk udržovat ve formě, jednak nevíme, zda by nás pozvali jako obhájce, nebo bychom se museli znovu prokousat českou kvalifikací, která také není jednoduchá,“ nechtějí spekulovat hráči nad příští sezonou. Ale lákalo by je to, neboť by se za rok měl šampionát opět konat ve Španělsku. „Tentokrát by měl být již i Izrael, Italové a snad i další země. O to by to bylo zajímavější,“ dodává Josef Veselý.