S paní Danou jsem se seznámil v listopadu 2019. Vlastně podivuhodnou náhodou. Jedna sestřička v ÚVN mi při návštěvě oddělení dlouhodobé péče sdělila: „Mohl byste zajít za paní Zátopkovou? Je jí 97 roků, a tuhle mi říkala, abych se za ni pomodlila. Nabídla jsem jí, že jí pozvu našeho kaplana, ale ona nechtěla. Že nebude nikoho otravovat. Ale já si myslím, že by přece jen byla ráda. Ale, pane kaplane, prosím, neprozraďte mě, že jsem vám to řekla…“

Byla ráda a mě překvapilo, jak je paní Dana myšlenkově čiperná. Rozhovor s ní nebyl jednoduchý, protože se na každé slovo, které chtěla vyslovit, musela zvlášť nadechnout. Byla to pro mě tak trochu škola trpělivosti, protože paní Dana chtěla každé slovo říct v perfektní podobě a tak se na některé zvlášť dlouhé slovo musela nadechnout i třikrát. Neměla ráda, když jsem za ni některé věty dořekl. Vždycky chtěla říct celou větou to, co měla na srdci. Už moc nechodila, ale vždy když přišla fyzioterapeutka, že budou chodit, tak se statečně prala s obrovskou únavou a slabostí, a snažila se alespoň pár kroků s chodítkem udělat. Pak si zase lehla a aktivně odpočívala.

Ráda četla. Měla rozečtené i nějaké romány, ale stále kolem sebe měla také spoustu časopisů. Jednou jsem za ní přišel a ona měla v rukách časopis o aktuální lehké atletice. Když jsem přišel, tak jej odložila a po přivítání se jí ptám: „Copak to čtete?“ „No, čtu tady o těch našich atletech. Musím přece s nimi zůstat v kontaktu…“ Měla rozečtený článek o našem mladém koulaři Staňkovi. Jindy jsem za ní přišel, seděla na posteli a vedle ní ležel text K. H. Borovského Král Lávra. „Vy čtete krále Lávru?“ povídám. „No, snažím se. Vy ho znáte?“ „Jen matně, ze školy.“ „ Ale to je pěkné.“ Snažím se recitovat a všímám si, že ona opakuje slova po mně, vlastně přede mnou. „Tak vy to znáte nazpaměť?“ divím se. „No, učím se ho. Trénuji si tím paměť. Snažím se vyslovovat zvlášť ta některá těžká slova. Já jsem po té mrtvičce měla úplně dřevěný jazyk a tak se snažím znovu rozmluvit. Zkopr… Zkoprnět.“ Napodruhé se jí to podařilo vyslovit naprosto perfektně. „No výborně. Už mluvíte mnohem lépe, než dříve,“ říkám s obdivem. Dana se usmívá a povídá: „A to jste mi udělal radost.“ A opravdu má velkou radost a já si uvědomuji, že najednou mluví lépe než dřív. Nyní jí dech vydrží někdy i na dvě až tři kratší slova.

Před Vánocemi jsem se jí odvážil zeptat, jestli mohu jejím jménem pozdravit obyvatele Jindřichova Hradce při předávání Betlémského světla. Nadšeně souhlasila a začala se vyptávat. „Vy bydlíte v Jindřichově Hradci? To je krásné město. My jsme tam jezdili s Emilem. A vzpomínám si, vždycky jsme tam chodili do jedné hospody na srnčí guláš. Ale ten byl vynikající.“ Úplně vidím, jak se jí sbíhají sliny. Chvíli ještě vzpomínáme, která to mohla být hospoda. Ale když řekne, že to bylo v osmdesátých letech, tak si uvědomuji, že to jsem ještě v Hradci nebyl. „A kterou máte ráda vánoční koledu?“ Dana s námahou odpovídá, ale každé slovo perfektně vyslovuje, některé opakovaně neb jí nestačí dech. „Maminka – nás - učila - ona - byla - z Valašska. – Emilova – maminka. - Pásli – ovce – Valaši .“ „To je krásná koleda. Tak my si ji zazpíváme na vaši počest.“ Ale vidím, že už je hodně unavená, tak se s ní loučím. Společně říkáme Otčenáš, dávám jí požehnání. „Tak na shledanou po Novém roce,“ loučím se. Podívala se na mě velmi vážně, smutně ale pevně ji slyším říkat: „Tak to už asi ne…“

V průběhu Vánoc 2019 stále sleduji noviny, ale zpráva o jejím odchodu se neobjevuje. 23. prosince zdravím zaplněné náměstí v Jindřichově Hradci jejím jménem a jsem překvapen, jak lidé reagují. Všichni při vyslovení jejího jména zpozorněli a mám pocit, že opravdu celé náměstí zpívá Pásli ovce Valaši. Po skončení akce za mnou chodí spousta lidí a chtějí vyřídit pozdrav paní Daně Zátopkové. Uvědomuji si, jak moc pro ně znamená. Ještě za tři týdny mě vyhledá jeden člověk po mši a ptá se mě, jak se má paní Zátopková. Hned po Novém roce spěchám na eldéenku a ptám se na Danušku, jak jí tady všichni říkají. Když přicházím na její pokoj, pozdravím a ona vstříc ke mně natahuje ruce a srdečně mě vítá. „Tak co, jak bylo v Jindřichově Hradci?“ Mám pocit, že trochu lépe dýchá. „Nesu vám spoustu pozdravů z Jindřichova Hradce. Zaplněné náměstí vám děkuje za pozdrav.“ Dana nadšeně tleská rukama. „Oni si na mě vzpomínají?“ „A jak! Celé náměstí na Vaši počest zpívalo koledu Pásli ovce Valaši.“ „A oni ji znali?“ ptá se překvapeně. „To víte, že znali. A předzpěvovali jsme ji z podia spolu s panem starostou, s panem proboštem, evangelickým farářem a náčelníkem místních skautů. Celé náměstí vám tleskalo a zpívalo Vaši koledu.“ Dana se upřímně raduje. „Ale to je moc hezké když na sebe myslí lidé, i když se vlastně neznají, že?“

V únoru začala řádit chřipková epidemie. Eldéenka je uzavřená pro návštěvy, ale kaplan – očkovaný proti chřipce - za pacienty může. Dana také onemocněla a bylo jí hodně zle. Návštěvy u ní jsou jen kratičké. Hodně pospává, ale stále se snaží být aktivní, sleduje zprávy a nejen je. Jednou mi zase volá sestřička, že měla s Danuškou vážný rozhovor, jestli bych za ní mohl zajít. Přicházím na pokoj a Dana ke mně vztahuje ruce. „Pane kaplane, chtěla jsem vám něco říct. Pojďte si sednout.“ Mám pocit, že má zvýšenou teplotu a zase moc těžce dýchá. V blízkosti má masku s kyslíkem. Usedám a držím ji za ruku. Opět co slovo, to těžký nádech. „Smrti se - nebojím. Smrt - není - zlá. Smrt je …“ „…jen kus života těžkého.“ doříkám za ni. „Ano, ano. Vy to - znáte?“ „Ano, Jiřího Wolkera mám moc rád.“ „ Já taky. On byl - mladý, ale - věděl - o tom, - že - umírá. Já - to - také - vím. Ale - smrti -se - nebo - nebojím. - Jen - toho - umírání. - Smrt - není - zlá.“ „Jste moudrá žena.“… „A ještě – jsem - vám - chtěla – říct - jeden - verš - z čínské - moud – moudro – moudrosti.“ Recituje slabým hlasem, přiznám se, že rozumím jen každému druhému slovu, ale nechci ji vyrušovat. Je to také o smrti a znovu opakuje, že se bojí jen toho umírání. „Krásné verše… A čeho se bojíte v tom umírání?“ „No bojím se, abych v tom nebyla sama.“ Držím ji za ruku a v duchu se modlím. Prosím o správná slova. „Nemusíte se bát. Jsme tu s vámi. Ale máte pravdu, toho se vlastně bojíme všichni. Já se také bojím, abych nebyl sám.“ Po chvíli mlčení pokračuji: „Minulý týden jsem si několikrát vzpomněl na Antonína Dvořáka. Když byl v Americe, tak si tam připadal hrozně sám a tak skládal hudbu. Moc rád mám zvláště jeho biblické písně. To jsou zhudebněné žalmy. Mohu vám jeden zazpívat? Kousek.“ Svoluje, tak zkouším: „… duši mou občerstvuje, vodí mne po stezkách spravedlnosti pro jméno své. Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínů smrti, nebudu se báti zlého, neboť ty se mnou jsi…“ Dana aktivně naslouchá, a mám pocit, že jí po tváři stéká slza. „Máte krásný hlas.“ Ještě jednou teď recituji Žalm 23. Naslouchá. „Můžete mi to říct ještě jednou?“ Opakuji tu část o „údolí…“. „Také moc krásné.“ Díváme se na sebe a mám pocit, že si rozumíme jakoby i beze slov.

Po čtrnácti dnech je Dana zase čilá. Chřipka odezněla, a ona znovu žádá o chodítko. Chce chodit. Když to nejde, tak alespoň sedět ve vzpřímené poloze a pokouší se vstát. Je to obrovská bojovnice. Nic nevzdává…

Za týden už byla ochotná jít s námi zpívat. Schází se nás na oddělení následné péče asi deset a zpíváme hlavně národní písničky. Dana má ráda ty moravské. Od Buchlova, Zaspala nevěsta, V Zarazicách krajní dům, ale když dojde na novější, třeba Matuškovy, nebo Suchého se Šlitrem tak významně ožívá. Nakonec si také přeje jednu: „Umíte také Pramínek vlasů“, pane kaplane? Najednou mám pocit, že se jí i lépe dýchá. Rozhodně to není co slovo, to nádech. A Dana zpívá. Někdy doříkává s mírným zpožděním poslední slovo určité fráze. Usmívá se a některá slova si opakuje. Na závěr zpíváme Život je jen náhoda a Hašlerovu Ta naše písnička Česká. Zakončujeme vzpomínkou na TGM - Ach synku, synku, ale Dana si ještě předtím přeje Teče voda teče. Sedí vedle mě a najednou si uvědomuji, že odvrací tvář, dívá se do okna, zdá se mi, že má vlhké oči…

Navštěvuji Danu každý týden. Někdy i třikrát. Třeba jen na chvilku. Někdy spí, tak ji nebudím. Jindy mě ráda vidí a krásně mě vítá. Mívá kolem sebe vždy nějakou živou květinu, kterou jí přinášejí její přátelé. Stále má mnoho obdivovatelů. A kdykoliv o ní mluvím třeba s jinými pacienty, tak jí vzkazují pozdravy. Ani je všechny nemohu vyřídit. A tak při návštěvě začátkem března jí říkám: „Paní Dano, pozdravuje vás spousta lidí, nejen v této nemocnici, a vděčně na vás vzpomínají. Věřte, že když se o vás zmíním, tak se na vás lidé se zájmem ptají a doslova ožívají.“ „A to je pěkné.“ směje se Dana „Všechny je pozdravujte“. „To rád udělám a věřte, ono je to opravdu pozdravuje, tedy uzdravuje, když si na Vás vzpomenou…“ Dana je skromná, lehce se pýří, a sama pomalu ukončuje náš rozhovor. „Tak mi ještě požehnejte, a běžte i za ostatními pacienty…“

V pátek 13. března se dozvídám smutnou správu. Dnes v noci zemřela Dana Zátopková. Je nám smutno. Zemřela ve spánku. „Ona si to již dlouho přála,“ konstatuje s účastí jeden ze sociálních pracovníků. Ano. Přála si to. A přece do posledního dne nic nevzdávala a bojovala. Čest její památce.

P.S.: Při jednom z medailonků o Daně Zátopkové jsem si uvědomil ještě jeden aspekt její osobnosti. Vyprávěla tam, jak odmítla vstup do KSČ. Řekla, že pochází z “buržoazní rodiny“, a tu nikdy neopustí a nezapře. A dále řekla: „Nenuťe mě ke vstupu do KSČ. Českému národu jsem byla a chci být prospěšná, i když nebudu členkou KSČ.“ Díky, Dano, také za vaši statečnost, zásadovost a vlastenectví.