V Libyi panuje diktatura, jak se tam lidé dívali na policisty z jiných států?

Všichni k nám přistupovali velice přátelsky a brali nás jako autority. Měli jsme jakýkoliv servis, na co si člověk vzpomněl. Například jsem si potřeboval hned první den vyměnit peníze, abychom si koupili balenou vodu. U nás se jejich dináry koupit nedají, tak jsme vezli dolary, ale na recepci se peníze vyměnit nedaly, že musím do města. Otočil jsem se, že tedy vyrazím do města, ale zarazili mě, že to nejde, že sám nemohu. Přijela pro mne limuzína s policejním doprovodem, odvezli mě do města, v bance jsem si vyměnil peníze a odvezli mne zase zpátky. Tak to fungovalo celý týden. Samozřejmě jsme všude nosili na krku pověšené akreditace a místní se k nám chovali zcela jinak než mezi sebou. Jinak jsou temperamentní a při hádkách mezi sebou hned tahají nože.

Jak vypadal šampionát samotný? Jsou v těchto soutěžích například stejné kategorie jako při jiných závodech, či jsou nějaké zvláštnosti?

Soutěží se zde v klasických váhových kategoriích. Kolik bylo států, to opravdu nevím, ale byli tu závodníci opravdu z celého světa. Z loňského mistrovství Evropy v Moskvě jsme již měli zkušenosti, že ne všechny státy přivezou vyloženě jen policisty, ale prakticky svá národní družstva. Většinou jsou to východoevropské státy. Například Ukrajina přijela s týmem, který byl v létě na olympiádě v Číně. Je fakt, že nikdo nechtěl při prezentaci vidět policejní průkaz, takže nebyl problém přivézt kohokoli. Navíc ve většině těchto států jsou vrcholoví sportovci soustředěni pod hlavičkou policie. Něco podobného jako u nás třeba Špotáková či Šebrle pod armádou. Takže konkurence byla obrovská, i když třeba nedorazili Japonci. Byla však kompletní Evropa, výborná je i Afrika, na světových šampionátech sbírají medaile Egypťané a podobně.