Z jeho “životoběhu” připomíná spoluhráč a parťák Zdeněk Šrámek, že se vyučil v Plzni ve Škodě elektrikářem. Po vyučení pracoval v budějovické Škodovce a s volejbalem začal v jejím dorostu v roce 1967. Po vojně se asi vrátil do béčka mužů, a pak už namířil do Rožnova.

“Táhli jsme to” tam společně od šedesátých let. Postavili jsme tu kurty, pomáhali stavět halu (naštěstí v jednotě bylo dost šikovných a udělačných organizátorů), areál i provoz na něm rostl. Jarda, který se stal správcem, byl snad u všeho.

Pestrá léta

Život party se neomezoval jen na “pinkání” o body, a čím byla starší, tím víc “blbostí” si navymýšlela. V sedmdesátých letech chodila na prčické pochody, v létě taky na túry do Tater (teď zrovna vzpomněl spoluhráč Josef Vondrášek, jak se jmenovala hora, kterou přejmenovali na „Mount Pešek“ - Slavkovský štít) …

“Pravověrní” se scházeli “na deblíky” třeba i o silvestru na hřiště vyznačené patou ve sněhu a s kůlem ozdobeným vánočním stromkem. Protože hraní bylo pořád málo, v květnu 1976 přijala parta výzvu studentů gymnázia v Jírovcově ulici a dala si s nimi v rožnovské tělocvičně 24hodinovku nonstop (Jarda samozřejmě nechyběl, četař Vítězslav Pjentak z Bílovce, který za nás tehdy hrál, vydržel na kurtu bez střídání)…

V létě parta pekla na rožni prase a pivo chladila v sudu zakopaném do písku proĺévaném vodou. Když k nám začala jezdit na letní turnaje i česká špička, vylepšili jsme Jardův bufet o chlazení sudů v ledové tříšti sešornované na zimáku…

Peníze na činnost sháněl “původní Meteor” například brigádami v lese, v zemědělství (třeba při bourání koryt v předělávaných prasečincích), úklidovými pracemi pro město (čistění půd od holubinců a vyklízení městských dvorů), legendární a pro oddíl výnosnými se staly volejbalové plesy s bohatými tombolami, jejichž součástí byly jitrničky a jelita vyrobené vlastníma rukama v šatně haly, ovšem pod velením Míry Čadila…

Část vydělaných prostředků jsme utratili i při recipročních stycích se sportovci dělnických organizací, jak je umožňoval socialistický ČSTV (1987 Florencie, Pisa, Řím, třeba 1988 Bavorsko s tradičními návštěvami slavností piva v Mnichově, kde Míra Leština byl jako host poctěn k oddirigování Škoda lásky v pivním stanu Hacker-Pschorr, ale také s prohlídkou Německého muzea a filmových ateliérů Bavarie i s replikou ponorky, v níž se točil legendární Das Boot)… Vzpomínáš, Jardo, vzpomínáte, kluci?

Z toho zahraničí nakonec zůstaly zájezdy k turnajům do Pasova s navazujícími cyklistickými výpravami podél Dunaje až pod Linec (třeba s přenocováním na středověkém hradě Vichtenstein) a zpátky přes Hron, nebo nádhernými scenériemi kolem Innu.

Jarda kolo “uměl” už od učení v Plzni, kde se cyklistice věnoval. “V silné partě se dalo přežít všechno – i cesty na kole v dešti,” vzpomíná jeho velký “rival” při tomto “rekreačním” sportování Vlastimil Kabát, který s ním na sněhu trávil z Meteoru asi nejvíc času: “Dokonce jsme spolu pravidelně sdíleli společnou komůrku na přespání. Nechrápal, nedělal bordel, ani když jsme něco vypili. I nějaká decentní lumpárnička občas byla – dost se podílel na jejich vymýšlení…” A končí konstatováním: “V posledních letech s námi už moc kontakt neudržoval. Měl nějakou partu, se kterou chodil hrát tenis. Čtyřhra se dá hrát i v době, kdy už se nechce a nedá moc běhat…,” dodává “prostořece”. Uzavírá: “A přejme si, aby nebylo třeba vzpomínat na někoho dalšího…”

Podnikání něco změnilo

Jardovu “proměnu” uvážlivě a otevřeně popsal Zdeněk Šrámek. “Mám na něho vzpomínky jak dobré, tak horší. To zhoršení nastalo až s jeho podnikáním v pohostinství. Do té doby byl bezva kamarád a tahoun veškerých akcí jak kolem volejbalu, tak při pomoci kamarádům na stavbách, stěhování a podobně. Když skončil jako správce a začal provozovat restauraci, začal myslet především na sebe. Po neshodách s jednotou kromě jiného o výši pronájmu restaurace s ním výbor ukončil smlouvu. To byl konec dobrých vztahů s celou TJ… V posledních dvou, třech letech se začal opět občas objevovat na Meteoru a poseděl s námi u pivka. Budu na něho vzpomínat v dobrém!”

To já taky. Mně zpráva o jeho skonání 22. dubna vehnala slzy do očí. Znali jsme se celou tu dobu, naše rodiny jezdily na společné dovolené, a teď jako by s ním odešel kus mého vlastního života… Poslední desítky let se naše kontakty “rozvolňovaly”, na Meteor už jsem nedocházel a s Jardou jsem se potkával léta vlastně jednou za rok na koledách o Štědrém dnu ve Vatikánu, v posledku už ani to ne… Ale hlavně už vím, že kamarádství se stejně jako přátelství neuzavírá nějakou dohodou “na věčné časy”, ale že vyžaduje být soustavně pěstováno. My jsme na to přestali mít čas, tak jsme se vzdálili…

Až to bude možné, sejdeme se prý ke vzpomínce asi v hospůdce na rožnovském hřišti, kterou Jarda léta provozoval. Už nás tam stejně hodně bude chybět. Jen jak nás “zpětně” vyčíslil Petr Hušák, který s Jardou vyrůstal v Nerudovce: ze sestavy z roku 1968 si pamatuje dále ještě Karla Adamů, Míru Peera, Martina Kordinu, Míru Tůmu, Oldu Strejčka, pak přicházeli Vladislav Peer, Pavel Voborský, Pepa Vondrášek, Zdeněk Šrámek z Roudného, Petr Chmelař, Zdeněk Stukbauer, v 80. letech Karel Starosta, mladíček Vlastík (Kabát), vojáci na základní službě, přišli právník Petr Rusín, Václav Růžek, k posile “odpadlíků” i legendární Suchan se svými estony, Péťa Jovanovič, už tam byl i Míra Čadil se svými hvězdami…

Řada jmenovaných už je taky po smrti. “Pešour byl vždy můj kamarád, znal jsem ho odmala, zasvětil mě do základů pinkání a jsem mu velmi vděčen, že mě na Meťák zatáhl. Byly to krásné doby v mém životě - sport, parta, soustředění, akce, nezapomenu třeba na týden ve Vysokých Tatrách…” A vrací se k Jardovi vlastně trochu i za nás ostatní: “Ne všechno od něj bylo ažúr, ale každý máme něco… Odešel moc brzy!”